Marcela (38): Nikdy jsem nechápala, proč tolik lidí nosí tenisky. Zvlášť poté, co jsem na jedné exkurzi zažila neskutečný trapas

Možná si bude někdo myslet, že pocházím z povrchní rodiny, ale doma se na odpovídající obuv vždy dbalo. Na sport se nosily boty sportovní, do společnosti společenské. Psala se 90. léta, přesto u nás neexistovalo, že by tatínek nebo maminka šli ráno do práce v teniskách. Zatímco maminka nosívala elegantní mokasíny, tatínek vlastnil několik typů polobotek. „Kecky“ jsem běžně do školy nenosila ani já.

Mohlo by Vás zajímat:

Matouš (52): Za manželku jsem si vzal svou učitelku ze základky. Dnes vím, že náš věkový rozdíl je příliš velký

Kecky najednou nosili všichni

Už od dětství jsem měla v oblibě dívčí lodičky bez podpatku, v zimě kozačky, v létě sandály. A tenisky? Ty jsem měla také. Na hodiny tělocviku, popřípadě na výlety do přírody. Upřímně jít do lesa v lodičkách by mi přišlo stejně zvláštní, jako vzít si tenisky do divadla. Přesto okolí mělo jiný názor. Právě za nás se totiž tenisky mezi lidmi neskutečně rozšířily. Zatímco kluci v nich bývali pečení-vaření, holky nosívaly alespoň občas něco lepšího. Zvlášť, když kolem roku 2003 trendovaly balerínky.

Tou dobou jsem chodila na gymnázium a tento trend vítala. Pohodlný, elegantní a především se v něm nepotily nohy. Přesto vydržel jen v mém botníku. Ostatní holky po balerínách sahaly jako po společenské obuvi a do školy chodily i v létě v teniskách.

Doslova jsem trpěla, když jsme měli např. stužkování a holky přišly v balerínách, protože v lodičkách neuměly chodit. To jsem ale netušila, co přijde. Tenisky pohodlné jsou. Přesto mají svá úskalí, která kdysi na speciální exkurzi nechtěně odhalil i náš ředitel, ve škole vždy bedlivě střežící, zda se všichni přezouvají. Nepřezouvali a měli k tomu, zdá se, důvod.

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (45): Spolužačka se přiznala učitelce, že ji tajně miluje. Profesorčina reakce jí nadobro zkazila život

Na školní exkurzi došlo k trapasu

Tehdy jsme s ním absolvovali školní výlet, a sice exkurzi do jednoho malého muzea, které tou dobou představovalo nezvyklou interaktivní expozici, jejímž smyslem bylo si ohmatat, očichat, projít se fiktivní krajinou… Že půjde o zábavný způsob výuky, třída tušila, ale nikoho už nenapadlo, že v jednu chvíli bude potřeba sundávat boty.

Šlo o simulaci různých povrchů a já byla tehdy jediná, kdo se jí vedle průvodkyně zúčastnil. Proč ne? Zula jsem lodičky a kráčela, zatímco ostatní odmítali… V tu chvíli došla našemu řediteli trpělivost. Burácivým hlasem na celé muzeum rozkázal, aby všichni sundali boty a okamžitě mě následovali, jinak že mají neomluvenou hodinu. Nastalo hromadné zouvání a současně s ním přišlo nejen hrobové ticho, ale i atmosféra...

Mohlo by Vás zajímat:

Malvína (22): Když jsem mámě řekla, že jsem zamilovaná do svého učitele, zbledla jako stěna. Pak mi prozradila, o koho jde

Ředitel z toho zápachu málem omdlel

Náš elegantní ředitel se mračil a místní průvodkyně postupně získávala v obličeji místo růžového bledě zelený nádech. Těžký vzduch, který ovládl expozici, šlo jen stěží ignorovat, natož čuchat. Snad i patolog by zde volil ochrannou masku a tak, jak rychle se třída z tenisek zula, musela se obout s tím, že zbytek expozice jsme pak v důsledku trapasu prošli ve značně zkrácené verzi.

„Pokud z vás někde omdlím, budete mě mít na svědomí,“ pravil ředitel před muzeem jízlivě a já po cestě domů kroutila hlavou. Dodnes si říkám, jak to leckde po zutí musí vypadat, když nejpreferovanější obuví současnosti jsou právě tenisky…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (44): Fyzikářka mi v devítce udělala ze života peklo. A to vzdor faktu, že jsme obě skrývaly stejné tajemství

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.