Marek (32): Chtěli jsme žít v kreativní komunitě. Místo toho jsme se rozhádali a zůstali nám dluhy

Když jsme statek kupovali, byl to impuls. Něco mezi snem a únikem. Chtěli jsme pryč z města, z pronájmů, z kanceláří. Já a moje přítelkyně, plus další čtyři kamarádi. Všichni kreativní, všichni přehnaně idealističtí. Chtěli jsme prostor pro ateliéry, keramickou dílnu, zkušebnu, pokoj pro rezidentní umělce. A taky kurník a pár koz...

Mohlo by Vás zajímat:

Jindra (27): V pokoji spolubydlícího to zvláštně páchlo. Když jsem se mu podíval pod postel, objevil jsem jeho šílené tajemství

Měli jsme skvělé plány

Na papíře to dávalo smysl. Za statek jsme dali všechny úspory, zbytek pokryla hypotéka a podnikatelská půjčka. Všechno jsme chtěli dělat svépomocí – byli jsme přesvědčení, že když se spojíme, zvládneme cokoliv. A měli jsme plán, v který jsme věřili a vizi budoucnosti, která nás poháněla.

První týdny byly euforické. Spali jsme na matracích, vařili na plynovém vařiči, nosili vodu ze studny. Po večerech jsme seděli u ohně a plánovali workshopy, festivaly a společnou budoucnost. Jenže pak přišla realita. Zedník, který nám slíbil pomoc s rekonstrukcí, zmizel s penězi na zálohu. Střecha začala téct. Někdo přivedl do domu psa, který rozkousal, co mohl. Do toho přišlo podzimní počasí a první neshody – o peníze, o to, kdo pracuje víc a kdo jen mluví.

Mohlo by Vás zajímat:

Vilma (35): Rekonstruovali jsme starý byt. Za vanou jsme našli kazetu, která obsahovala děsivé záběry

Hádali jsme se denně

Kamarád, co měl na starost účetnictví, zapomněl zaplatit jednu splátku. Neřešili jsme to hned, protože jsme měli jiná „větší“ témata. Třeba že Tereza zjistila, že Karel prodává keramiku online, aniž by to řešil se skupinou. A že Jana přespává s Honzou, který měl být přece s Klárou. Atmosféra houstla a s ní i ticho u společných večeří.

Po roce jsme se hádali skoro denně. Jedna část chtěla statek prodat, druhá ne. Já jsem se mezitím rozešel s přítelkyní, ale zůstali jsme spolu v domě, protože nebylo kam jít. Když pak někdo napsal anonym na stavební úřad, že rekonstruujeme bez povolení, byla to poslední kapka. Dům nám oficiálně označili za neobyvatelný.

Začaly padat výhružky žalobami. Jana chtěla zpět peníze, co „investovala“, Klára tvrdila, že jsme ji psychicky zničili. Tereza odjela do Berlína a přestala zvedat telefony. Nakonec jsme dům prodali pod cenou, jen abychom měli klid. Všichni jsme na tom prodělali. Dneska bydlím v podnájmu v paneláku. Zůstal mi z toho projektu jeden štos papírů, pár fotek a žaludek, který se mi stáhne pokaždé, když slyším slovo „komunita“.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (49): Chtěla jsem, aby se dcera naučila hospodařit s penězi. Nakonec nás ale navštívili exekutoři