Marie má desetiletého psa, kterému říká Bubák. Před rokem jí zemřela babička a Bubák se při návštěvách v domě, kde žila, začíná chovat podivně. Upřeně kouká do rohu a zdá se, že má i strach.
Před deseti lety jsem si pořídila křížence a pojmenovala ho Bubák. Je to menší černý pes veselé povahy, který má vzdor svému vzrůstu pro strach uděláno.
Bubák trávil nejvíc času u babičky
Před rokem mi náhle zemřela babička, která žila s mými rodiči u nich doma. Maminka se o ni starala. Byla to její tchyně, ale měly krásný vztah. Táta s péčí o ni také pomáhal. Svým chováním mi rodiče ukázali, že rodina je důležitá. Že je třeba držet při sobě, pomáhat si, a hlavně vždy opatrovat nejslabšího člena.
Dnes vím, že totéž budu chtít dopřát svým rodičům. Pocit, že jsou až do konce života milováni. Pokaždé, když jsem k nim přišla na návštěvu, Bubák proběhl celým domem. Nejprve zamířil k mamince, která mu dala něco na zub, pak se pozdravil s tátou a skončil u babičky. Vyskočil jí na klín a nechal se hladit. Babička na něj mluvila tichým hlasem, takže u ní nejednou usnul.
Po babiččině smrti se Bubákovo chování změnilo
Bubák babičku miloval. U nikoho kromě mě nevydržel tak dlouho jako u ní. Možná z ní cítil požehnaný věk, možná ho uklidňoval její hlas nebo jí možná jen chtěl udělat radost. Věřím, že psi vycítí nemoc nebo nedostatek sil. „Koukej, Maruško, už zase chrápe,“ smála se pokaždé babička. Jak láskyplně žila, tak i odešla. Zemřela před rokem ve spánku. Její smrt nás všechny zarmoutila.
Od té doby se Bubákovo chování změnilo. Při každé návštěvě babičku hledal. Škrábal na dveře jejího pokoje. Museli jsme mu je otevřít, aby se přesvědčil, že babička už tam není. Bubák si vždy lehl do jejího křesla a nehnul se z něj. Ze začátku v něm jen ležel a čekal, až si vypiju s rodiči kávu.
Jsme přesvědčení, že je v domě babiččin duch
Jenže asi dva měsíce po babiččině smrti začal být v domě rodičů neklidný. Přestal škrábat na dveře, a když jsme babiččin pokoj otevřeli, jen ho proběhl a utekl. Rychle si přičichl ke křeslu a byl pryč. Pokaždé mi sedí po celou dobu návštěvy u nohy a upřeně se dívá do rohu.
Má přitom vyděšený výraz a ani se nehne. Jde z toho strach. Já i rodiče jsme přesvědčení, že se do domu vrátil babiččin duch. „Maruško, možná je to tím, že mám urnu stále doma. Támhle na skříni,“ ukázala mamka na komodu v rohu, kam Bubák pravidelně upíná zrak. Musíme babičku co nejdříve uložit do hrobu, chování našeho psa nás děsí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.