Michal (42): Synové mě považují za zrádce, protože jsem si po smrti jejich maminky našel novou ženu

Před dvěma lety jsem se stal vdovcem. Osamělost, kterou jsem zpočátku bral jako přirozenou součást truchlení, se postupně stala téměř nesnesitelnou. V prvních měsících jsem se soustředil jen na své syny. Adam a Karel byli celý můj svět. I když jsem měl pocit, že to nezvládnu, odmítal jsem ukázat slabost. Snažil jsem se být jejich oporou, tím, kdo udrží rodinu pohromadě. Jenže i ty nejpevnější zdi se jednou mohou prolomit.

Mohlo by Vás zajímat:

Jozef (48): Nejsou to ani dva roky, co jsem ovdověl. Všichni blízcí si myslí, že bych se už měl seznámit s novou ženou

Tajil jsem, že někoho mám

Nový vztah jsem neplánoval. Když jsem ale poznal Pavlínu, všechno se změnilo. Byla příjemná, chápavá a bylo na ní něco, díky čemuž jsem se poprvé po dlouhé době cítil skutečně svobodně. Nemusel jsem si hrát na silného, nemusel jsem nic předstírat. S ní jsem mohl být sám sebou. Přitom jsem dobře věděl, že pro Adama a Karla nebude jednoduché přijmout, že jsem si někoho našel.

Vztah s Pavlínou jsem dlouho tajil. Chtěl jsem být k synům upřímný, ale bál jsem se jejich reakce. Zejména Adam svou matku téměř zbožšťoval a představa, že bych byl s někým jiným, pro něj byla nepřijatelná. Nebyl jsem připravený na jeho hněv, na výčitky, o kterých jsem byl přesvědčen, že přijdou.

Pavlína mě chápala. Nikdy na mě netlačila, ale v poslední době o tom začala mluvit čím dál častěji. Říkala, že nemůžeme žít v utajení věčně. A že jestli chceme vybudovat něco trvalého, musím udělat ten krok.

Mohlo by Vás zajímat:

Libor (47): Po smrti manželky jsem si našel novou přítelkyni. Tchyně mě navždy odsoudila

Synové začali něco tušit

Upil jsem ze studené kávy a podíval se na hodiny. Kluci se měli každou chvíli vrátit ze školy. Ještě jsem váhal, ale stejně jsem žádné rozhodnutí dělat nemusel. Osud to zařídil za mě.

Adam vešel do kuchyně jako první a odhodil batoh na židli. Karel šel hned za ním. Byli jako dvě protichůdné síly – Adam je plný emocí, impulzivní, vždy připravený ke konfrontaci, zatímco Karel je tichý, všechno pozoruje s odstupem. Bez řečí sáhl po talíři s chlebíčky, které jsem jim připravil.

„Tati, co je tohle?“ zeptal se najednou Adam a zvedl ze židle tenký krémový šátek.

Zatrnulo mi. Pavlína si ho tu musela nechat, když odcházela ve spěchu. A já si toho nevšiml. V duchu jsem se proklínal.

„To... to tu nechala kolegyně z práce,“ vyhrkl jsem. „Svezl jsem ji domů, asi jí vypadl.“

Adam přimhouřil oči a přistoupil blíž. Šátek držel mezi prsty, jako by na něm hledal něco skrytého. „Fakt? Tak to jí ho klidně vrátím. Rád bych viděl, čí je...“ řekl pomalu a bylo jasné, že mě chce vyprovokovat.

Karel si sedl ke stolu a nic neříkal, ale cítil jsem, že i on poslouchá. Vlastně ani nemusel mluvit. Adam vždycky řekl dost i za něj.

„Nech toho,“ povzdechl jsem si, vzal mu šátek a strčil ho do šuplíku. „Není to nic důležitého.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Kluci si vyměnili pohledy. Karel pak pokrčil rameny, jako by naznačoval, že ho to až tak nezajímá, ale Adam nevypadal přesvědčeně. „Dobře, jak chceš,“ utrousil, sedl si ke stolu a pustil se do chlebíčků. Věděl jsem, že ho to neuspokojilo. Bylo mi jasné, že to bude mít pokračování.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrej (42): Po smrti manželky jsem nezvládl péči o dceru. Rve mi srdce, když vidím, jak žije dnes

Synové mě překvapili

Druhý den jsem se z práce vrátil dřív, těšil jsem se na setkání s Pavlínou. Netušil jsem, že kluci taky skončili ve škole dřív. Zatímco já se bezstarostně procházel s Pavlínou, povídal si s ní o hloupostech a usmíval se na ni, jako by svět najednou nebyl tak složitý, oni zjišťovali pravdu po svém.

Večer na mě kluci čekali v obýváku. Adam seděl na gauči, jednu nohu přehozenou přes druhou, bylo vidět, že to v něm vře. Karel stál vedle, s rukama v kapsách, a vyhýbal se mému pohledu.

„Co nám k tomu řekneš?“ začal Adam klidným hlasem, ale byl v něm slyšet hořký podtón. Ukázal mi v telefonu fotografii. Pohlédl jsem na na ni a zvedl se mi žaludek. Na té fotce jsem byl já s Pavlínou. Sesunul jsem se do křesla a promnul si obličej dlaněmi. Tušil jsem, že tahle chvíle jednou přijde, ale nečekal jsem, že to kluci odhalí sami.

„Nikdy jsem vám nechtěl ublížit,“ řekl jsem upřímně.

„Ublížil jsi nám tím, že jsi předstíral, že se nic neděje. Jak dlouho to trvá?“

Podíval jsem na Karla, ale ten mlčel.

„Rok,“ přiznal jsem.

Adam si odfrkl. „Bezva. Rok. A my o tom nemáme ani tušení?“

„Bál jsem se, jak to přijmete.“

„Takže jsi nás radši obelhával?“

„Chtěl jsem vám to říct. Vážně. Jenže...“

„Jenže co?“ utnul mě ostře. „Bylo pro tebe pohodlnější žít dvojí život?“

„Adame, nech toho,“ ozval se konečně Karel, ale starší bratr ho odbyl mávnutím ruky.

Nevěděl jsem, co dál říct. Seděl jsem tam a díval se, jak Adam vstává, bere telefon a odchází k sobě do pokoje. „Mám toho dost,“ prohodil a vzápětí se ozvalo bouchnutí dveří.

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (44): Po smrti manželky hledám hlavně mámu pro svého malého syna. Není to jednoduché

Bylo mi hrozně

Karel se na mě podíval, jako by chtěl něco dodat, ale pak se taky otočil a zmizel ve svém pokoji. V tu chvíli mi došlo, že jsem ztratil důvěru vlastních synů.

Další den jsem si chtěl s nimi promluvit, ale oba se mi vyhýbali, jako bych měl lepru. Změnilo se to až večer. Přišli za mnou do obýváku. Adam si založil ruce na prsou a vážně se na mě podíval. „Fajn, posloucháme. Jak nám to vysvětlíš?“

„O vysvětlování nejde,“ povzdechl jsem si. „S Pavlínou se vídám už rok. Neřekl jsem vám to, protože jsem měl strach, že na to nejste připravení.“

„Připravení?“ zasmál se hořce. „Na co? Na to, že nahradíš mámu cizí ženskou?“

„Nikoho nenahrazuju,“ ohradil jsem se a zadíval se mu do očí. „Mámu jsem miloval a budu ji milovat vždycky. Ale jsem taky člověk a potřebuji někoho...“

„Je to prostě... divný, tati,“ ozval se Karel.

„Vím,“ připustil jsem. „Ale nechtěl jsem vám lhát. Jen jsem nevěděl, jak vám to říct.“

Adam zakroutil hlavou. „Bylo to jednoduché. Stačilo, abys nám to řekl...“ vydechl.

V obýváku se rozhostilo ticho. Pak se kluci zvedli a zamířili do svých pokojů.

Mohlo by Vás zajímat:

Vláďa (65): Po smrti manželky jsem myslel, že můj život končí. Pak jsem ale potkal spřízněnou duši

Doufám, že mě časem pochopí

Nedokázal jsem jen tak sedět doma. Musel jsem si o tom všem promluvit s Pavlínou. Tíha rozhovoru se syny na mně ležela jako balvan a nedokázal jsem skrýt frustraci.

„Adam mě nenávidí,“ zamumlal jsem hned mezi dveřmi.

„Nenávidí? Ne...“ řekla Pavlína a chytila mě za ruku. „Je naštvaný, protože se cítí podvedený.“

Vydechl jsem a sklonil hlavu. „Co mám dělat?“

„Dopřej mu čas. A už mu nelži,“ řekla něžně. „Pokud chceš, abych byla součástí tvého života, musíš to s nimi vyřešit.“

Věděl jsem, že má pravdu. Nemohl jsem čekat, že Pavlínu přijmou hned. Ale... přijmou ji vůbec někdy?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (40): Po smrti manželky mi s malým synem pomáhala máma. Kluk teď víc tíhne k ní, já pro něj nejsem autorita

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.