Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMarie je pyšná na svou zahradu, zejména hezká cibulka jí dělá radost. Marie se naučila pečovat o rostliny u své babičky a dodnes na její rady nedá dopustit. Sousedky jí závidí a snaží se zjistit, jaké je tajemství její zahrady.
Každý má v životě něco, na co je pyšný. Pro mě je to moje zahrádka. Nemám jen pár záhonků s maceškami nebo muškáty – i když i ty tady mají své místo – ale poctivé záhony, ze kterých sklízím úrodu, jakou nikdo jiný v okolí nemá. A moje cibule? Ta je už doslova legendární.
Sázím ji každý březen už roky, přesně tak, jak mě to naučila babička Marie. Vždycky říkala: „Cibule potřebuje trpělivost, dobrou zem s kompostem a srdce. Stejně jako všechno na tomhle světě.“ Její metody byly jednoduché, ale fungovaly. Každý rok, když mi cibule rostla jako z vody, sousedky na ni koukaly s obdivem... a taky se závistí.
Sousedky zajímá moje cibule
„Maruško, jak to děláš?“ zeptala se mě nedávno moje sousedka Jana a podezřívavě přivřela oči. „Ty na to určitě máš nějaký zázračný hnojivo, co?“
Jen jsem se usmála. Co jsem jí měla říct? Že stačí dělat všechno tak, jak mě to učila babička? To by znělo až moc jednoduše.
„Fakt tam nic nesypeš?“ zeptala se a opřená o plot koukala na moje záhony jako detektiv.
„Ani ždibíček. Prostě roste...“ odpověděla jsem s úsměvem a zalévala mladé zelené natě.
Jana si odfrkla a otočila se k ostatním sousedkám, které pracovaly ve svých zahrádkách. „Viděly jste, jak to má srovnaný? Jak podle pravítka! Normální člověk tohle nedá,“ rozhodila teatrálně rukama.
„Třeba je to nějaká speciální odrůda,“ přidala se paní Petra a naklonila se přes plot.
„Nebo to má objednaný z internetu, z ciziny!“ plácla Ivana odvedle, jako by právě rozlouskla velkou záhadu.
Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Je to stejné jako loni. Ony prostě nemůžou rozdýchat, že mi ta cibule roste takhle nádherně.
„Ale vážně, Maruško,“ nedala se Jana. „Loni jsem měla cibuli malou. Tvoje byla jako z magazínu! V tom musí něco bejt.“
„Jano, možná si s cibulí prostě nerozumíš,“ zasmál se můj muž Aleš, který zrovna vyšel na terasu s hrnkem kafe.
No, to nebyl zrovna chytrej tah. Jana přimhouřila oči. „Aleši, my se tu bavíme vážně!“ odsekla.
Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála.
Tajemství mojí babičky
Pamatuju si jaro u babičky Marie. Ruce jí pořád voněly hlínou a v její zahrádce rostlo všechno jako z vody. Ona mě naučila sázet cibuli – a nejen to. „Maruško, to není jen o sázení,“ říkávala, když jsem jí pomáhala. „Musíš vědět, kdy ji dát do země, kdy zalít a kdy ji nechat být. Stejně jako s lidma, taky se nedá nad nima stát pořád...“
Její cibule byla vždycky krásná, pevná a zdravá. Už tehdy se sousedky snažily vypáčit z ní tajemství. Některé prosily o rady, jiné nenápadně nakukovaly přes plot. Babička se jen usmívala a dělala si svoje.
„Babi, a proč ta tvoje cibule roste líp než ostatním?“ vyzvídala jsem jednou, když jsem ji sledovala, jak sází rovné řádky.
„Protože ji mám ráda, Maruško. A ona to cítí,“ usmála se a vzala do dlaně hrst tmavé, voňavé hlíny. „A protože mám dobrou zem. Vidíš, jak je tmavá? Jak voní?“
Dneska, když sázím svou cibuli, dělám to přesně tak, jak mě to babička naučila. S úctou, v klidu, žádný spěch. A sousedky? Ty pořád hledají nějaké velké tajemství, přitom ho mají celou dobu před nosem.
Drby nebraly konce
Cestou z obchodu jsem už z dálky slyšela šepot za plotem. Nemusela jsem se ani snažit natahovat uši, abych pochopila, o čem je řeč. „Říkám ti, to není možný, aby ta cibule takhle rostla sama od sebe!“ syčela Jana. „Buď je v tom nějaký zázračný hnojivo, nebo... čáry!“
„Něco tam musí dávat,“ souhlasila Petra. „Třeba nějaký speciální přípravek... Nebo ty sazečky v něčem máčí, než je zasadí?“
Zastavila jsem se těsně u branky, ale nikdo si mě nevšiml.
„A já slyšela,“ přidala se Ivana, „že její babka znala nějaký starý fígle. Možná to potají dělá taky.“
„Ale prosím tě, babský řeči!“ naštvala se Jana. „Vsadím se, že každej večer vyleze za tmy ven a něčím ty záhony stříká. A nám lže do očí!“
Zhluboka jsem se nadechla, pousmála se a vešla na dvůr. „O čem to klábosíte?“ zeptala jsem se a opřela se o plot.
Ženský nadskočily. „O ničem, jen... o počasí,“ zamumlala Jana.
Jo, něco mi říkalo, že tahle cibulová aféra nikdy neskončí....
V noci jsem měla návštěvu
Tu noc mě probudil divný zvuk. Něco zašustilo u okna a pak se ozvalo tlumené křupnutí. Mrkla jsem na hodiny, byly čtyři ráno. Chtěla jsem to ignorovat, ale něco mi říkalo, ať jdu radši zkontrolovat, co se děje. Vstala jsem, poodhrnula záclonu... a ztuhla. Někdo byl na mojí zahradě!
Ve tmě jsem rozeznala shrbenou postavu, která zuřivě vytrhávala moje cibulky. První, co mě napadlo, byli zloději. Jenže zloděj by přece nerozhrabával hlínu, jako by tam něco hledal! Chňapla jsem po županu, nazula pantofle a vyrazila ven. „Hej! Co tam děláš!“ vykřikla jsem.
Postava se prudce narovnala a začala máchat rukama. Ve světle pouliční lampy jsem poznala známou siluetu. Byl to Jana. „Áááá!“ ječela, jako bych snad zloděj byla já. „Já jen... jen jsem něco kontrolovala...“
Podívala jsem se na svoje záhony. Cibule vyrvaná, hlína rozhrabaná jak po nájezdu krtka. „Kontrolovala jsi, jestli do cibule nedávám něco speciálního?“ sykla jsem a založila si ruce na prsou.
„No já... já jsem jen chtěla vidět, jestli ta tvoje cibule... není nějaká jiná! Třeba speciální odrůda!“ koktala.
Doufala jsem, že nevidí, jak se usmívám.
Babička by se tomu zasmála
I přes ten noční sabotážní útok mi cibule vyrostla jako každý rok – krásná a silná. Sousedky tomu nemohly uvěřit. Hlavně Jana, která se mi od té noci vyhýbala, jako by se bála, že ji donutím škodu odpracovat. Věděla jsem, že dlouho nevydrží. A nemýlila jsem se.
„Maruško, tak už to řekni...“ oslovila mě jednoho odpoledne, když jsem pletla záhon. „Co s ní děláš? Čím ji zalíváš?“
Podívala jsem se na ni a pak na ostatní sousedky, které nenápadně přicupitaly blíž a dělaly, že neslyší.
„No tak, Maruško, pověz,“ přidala se po chvíli Petra. „To prostě není normální, aby to tak rostlo bez ničeho!“
Otřela jsem si ruce o zástěru a schválně natáhla chvíli ticha. „Chcete znát tajemství?“ zeptala jsem se.
Všechny přikývly, připravené nenechat si ujít ani jedno moje slovo. „Láska...“ usmála jsem. „A rady babičky Marie.“
„Láska?“ zopakovala Jana, jako by právě slyšela největší blbost na světě.
„Ano. Protože cibule, stejně jako všechno kolem nás, roste nejlíp, když se o ni člověk stará. A hlavně, když jí v noci nikdo neleze do záhonů,“ dodala jsem jedovatě.
Sousedky se po sobě podívaly, nevěděly, jestli se urazit, nebo mi dát za pravdu. Mrkla jsem na svoji krásnou úrodu a cítila jsem zadostiučinění. Babička Marie by se tomu určitě od srdce zasmála...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články
