Facebook
Instagram
Paní Marie je vdova už sedmnáct let. Starala se o děti a měla dvě zaměstnání, takže neměla čas hledat si dalšího partnera. Když se její dcera měla vdávat, zjistila, že na svatbu vlastně nemá s kým jít.
Vdovou jsem se stala ještě před čtyřicítkou. A protože jsem měla na starosti dvě děti, neměla jsem ani čas, ani sílu hledat si nového životního partnera. I když jsem měla pár krátkých románků, nikdy to nebylo nic vážného. Skončilo to tak, že jsem neměla s kým jít na svatbu své vlastní dcery.
Děti byly nejdůležitější
Nikdy jsem si nemyslela, že se ve věku 38 let stanu vdovou. Ale stalo se. Můj manžel zemřel při autonehodě a já zůstala sama se dvěma dětmi. Neměla jsem ani čas truchlit, protože jsem se musela rychle sebrat a zajistit svým dětem normální život. Nebylo by možné uživit je z jednoho platu. Proto jsem si našla druhou práci na půl úvazku a když jsem měla ještě čas a sílu, přijímala jsem také zakázky od známých. Byla jsem totiž švadlena, takže jsem si na nedostatek práce nemohla stěžovat.
Pracovala jsem od rána do večera. Ale díky tomu měly děti co jíst a co na sebe. Navíc jsem si mohla dovolit posílat je v létě na tábory a platit jim kroužky. Moje děti se nemusely cítit horší než jejich kamarádi.
To všechno mělo ale svou cenu. Úplně jsem přestala myslet na sebe, protože jsem celý svůj život podřídila potřebám dětí.
„A kdy konečně začneš myslet na sebe?“ ptala se mě kamarádka Marie, když jsem už po několikáté odmítla jít na dámský večer. „Nemůžeš pořád jen pracovat a pracovat, brzy se zhroutíš,“ dodala. Skutečně jsem se cítila čím dál unavenější.
„Nic se mi nestane. Jak víš, nemám nikoho, kdo by mi pomohl,“ řekla jsem jí.
Jen kývla hlavou, ale nenaléhala. Dobře věděla, že děti jsou pro mě nejdůležitější. Díky mým zaměstnáním se mi podařilo zajistit jim dobré vzdělání. Syn Vladimír vystudoval informatiku a pracoval ve velké korporaci, dcera Alice si splnila svůj největší sen a stala se zdravotní sestrou.
Dcera plánovala svatbu
A právě v práci se seznámila se svým budoucím manželem. Martin byl záchranář a stejně jako Alice miloval své povolání.
„Rozumí mi jako nikdo jiný,“ říkala, když jsem se jí ptala, jestli je šťastná. A to mi stačilo.
Vždy jsem chtěla, aby moje děti měly šťastný osobní život, a byla jsem moc ráda, že Alice našla svou spřízněnou duši. Po několika měsících vztahu s Martinem mi oznámila, že se bude vdávat.
„Jsi si tím jistá?“ zeptala jsem se.
Znali se poměrně krátce a já chtěla mít jistotu, že Alice udělala správné rozhodnutí.
„Ano,“ odpověděla s úsměvem.
Nemusela jsem vědět nic víc. Jestli moje dcera miluje toho muže a chce s ním strávit život, mohla jsem jim jen držet palce.
„Tak se pustíme do organizace svatby,“ řekla jsem vesele.
Věděla jsem, že vždy snila o tradiční svatbě a chtěla jsem udělat všechno pro to, aby to byla nejkrásnější událost v jejím životě. Setkala jsem se s rodiči mého budoucího zetě a dohodli jsme se na rozdělení nákladů. Snoubenci sice chtěli všechny výdaje pokrýt sami, ale my jsme s tím nesouhlasili.
„Vy budete mít ještě své vlastní výdaje,“ poznamenal Martinův otec. „A rodiče jsou od toho, aby svým dětem pomohli.“
Měl pravdu. Alice s Martinem ještě trochu protestovali, ale bylo vidět, že naše rozhodnutí jim velmi vyhovuje.
„Děkuji,“ zašeptala Alice, když jsme zůstaly samy.
A já ji pevně objala a ujistila, že se na mě vždy může spolehnout.
Neměla jsem s kým jít na dceřinu svatbu
V celém tom svatebním shonu jsem úplně zapomněla na jednu věc – neměla jsem partnera, se kterým bych tam mohla jít. Uvědomila jsem si to až týden před svatbou.
„A nemáš nějakého dobrého kamaráda, kterého bys mohla požádat o doprovod?“ zeptala se mě Marie, když jsem se jí svěřila se svým problémem.
Vlastně jsem někoho takového znala. Byl to Tomáš – můj soused, se kterým jsem měla už mnoho let velmi dobrý vztah.
„Tak to je problém vyřešen,“ usmála se kamarádka.
Ukázalo se, že ne. Tomáš mě informoval, že bohužel nemůže přijmout mé pozvání, protože ve stejnou dobu odjíždí do lázní.
Kamarádka mi vnukla nápad
Svatba se blížila mílovými kroky a já stále neměla partnera. Nakonec jsem došla k závěru, že se nic nestane, když půjdu sama.
„Vždyť nebudu první ani poslední osobou, která jde na svatbu dcery sama,“ řekla jsem Marii, která se ptala, jestli se v této věci něco změnilo.
„Samozřejmě,“ souhlasila se mnou. „Ale dá se to vyřešit...“
„Jak asi?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Kde mám narychlo sehnat chlapa?“ Byla jsem přesvědčená, že je to nereálné.
„Můžeš si ho najmout,“ nadhodila Marie.
Zpočátku jsem si myslela, že jsem přeslechla. „Prosím?“ podívala jsem se na ni s úžasem.
„Můžeš si ho najmout...“ zopakovala Marie.
A pak mi řekla, že existují lidé, které si lze najmout.
„Zbláznila ses?“ zeptala jsem se pobouřeně.
Nedokázala jsem si představit, že bych mohla využít takovou službu.
„Na tom není nic špatného,“ hájila svůj návrh. „Prostě si dáš inzerát, že hledáš společníka na svatbu dcery, a možná nejen to,“ mrkla na mě. "A že bude potřeba zaplatit? Taková je doba. Přemýšlej o tom,“ řekla, když viděla, že váhám.
„Dobře,“ vzdychla jsem. V tu chvíli jsem chtěla jen to, aby mě nechala na pokoji.
Celý večer jsem o tom přemýšlela. A nakonec jsem se rozhodla. Dala jsem si inzerát na seznamku a ještě ten den jsem dostala několik odpovědí. Vybrala jsem si Adama – docela pohledného padesátníka, který působil mile, sympaticky a kultivovaně. Domluvili jsme si schůzku, na které jsem měla učinit konečné rozhodnutí.
„Tak jsme domluveni,“ řekla jsem, když jsme si stanovili podmínky a cenu.
Dcera se na mě naštvala
Když jsme se spolu objevili na svatbě, vzbudili jsme zájem. Všichni si totiž mysleli, že nikoho nemám.
„Kdo to je?“ zeptala se mě dcera.
„Potom ti to řeknu,“ slíbila jsem jí.
Byla to nádherná událost. Alice s Martinem si řekli své „ano“ a já nemohla zadržet slzy.
„Máš krásnou dceru,“ řekl Adam a já mu musela dát za pravdu. A pak jsme šli na parket, kde jsme strávili několik hodin. Adam byl skvělý společník, ani jednou mi nedal najevo, že je zaplacený. Všechno bylo skvělé, až na mou dceru, která za každou cenu chtěla vědět, kdo to byl.
„Známost,“ odpověděla jsem lakonicky.
„Jaká známost?“
Rozhodla jsem se říct jí pravdu. Alice se na mě podívala jako na blázna a pak se hlasitě rozesmála.
„Řekni, že žertuješ...“
Všechno jsem jí pověděla ještě jednou. Doufala jsem, že mě pochopí.
„Zbláznila ses!“ vykřikla. „Úplně ti hráblo,“ dodala, pak se otočila a odešla.
Její slova mě zabolela. Ale mohla jsem čekat něco jiného? Několik týdnů se mnou nepromluvila. A když jsme se potkaly, netvářila se moc nadšeně. „Budu se za tebe modlit,“ pověděla mi. „Doufám, že nakonec pochopíš, že ve tvém věku už se některé věci nedělají.“
Nezbývá mi nic jiného než věřit, že mi nakonec odpustí a pochopí, že jsem vlastně neudělala nic špatného...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
