Marína (39): Vánoční setkání spolužáků ze základky mě šokovalo. Neřešilo se jediné téma, do kterého bych se mohla zapojit

Se spolužáky ze základky jsem se neviděla více, jak dvacet let. Několik srazů padlo kvůli malé účasti hned v zárodku, na jiné jsem chyběla já. Až letos mi čas umožnil, jít se mezi staré známé tváře podívat. „I když… Staré známé? Co to vlastně znamená?“ Táži se leckdy sama sebe do zrcadla.

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (35): Na třídním srazu jsem si zvedl sebevědomí a konečně vyřešil staré křivdy. Matikářka se nestačila divit

Jsem někde jinde

Všem je nám okolo čtyřiceti a zní to neuvěřitelně, ale pořád mi přijde jako včera doba, když jsem například od spolužačky Aničky opisovala na rychlo domácí úkol nebo, když naše češtinářka ostře „sjela“ spolužáka Ondřeje, že neumí větný rozbor. Ty vzpomínky jsou takřka hmatatelné a vůbec mi nepřijde, že by se od těch dob tolik změnilo. V mém případě ne, zato u ostatních ano. Mám totiž pocit, že jsem se u toho adventně vyzdobeného stolu, speciálně rezervovaného v jedné restauraci, setkala s úplně jinými lidmi…

Už jako dítě jsem vynikala systematickým myšlením. Jinými slovy, riskantní věci mi nic nepovídaly. Co nebylo spolehlivé, do toho mě nikdo nedostal, takže kupříkladu místo sportu jsem raději sbírala známky anebo věnovala pozornost vlastnímu vzhledu. Bavilo mě, pořizovat si šaty, číst knihy, navštěvovat filmy a svou budoucí profesi jsem viděla snad kdesi v oblasti advokacie. Vyrůstala jsem sice jen s maminkou, ale nikdy si nestěžovala, protože finančně byla velmi dobře zaopatřená. Vlastně natolik, že když jsem odpromovala a ona v důsledku vážné nemoci zemřela, podědila jsem coby jedináček nakonec dost peněz na to, abych mohla žít skromný byť spokojený život, bez nutnosti chodit každý den do práce.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (35): Na třídní sraz se mi vůbec nechtělo, bála jsem se, že budu za losera. Pak se ale stalo něco nečekaného

Žiji skromně, ale spokojeně

Právnické vzdělání sice pracovní rozlet paradoxně nabízí, ale obávám se, že v mém případě pro úspěch v dané oblasti schází nejen kuráž, ale i talent. Raději jsem tedy vzala jistotu před riskem. Přiznávám, na to, abych jezdila na dovolené k moři, v zimě na hory popřípadě kupovala jakékoliv dražší věci, peníze nemám, ale zase se nemusím stresovat každodenním chozením do práce a obavami typu „co se stane, když omylem naštvu šéfa nebo onemocním.“

Žiji si svůj malý skromný svět a jsem spokojená. Dokonce tak, že jsem se rozhodla do něj už nikoho dalšího nevpouštět. To, že funguji trochu jinak než ostatní, si samozřejmě uvědomuji, nicméně pravá míra „odlišnosti“ nakonec překvapila i mě samou. Stalo se tak právě na onom setkání…

Mohlo by Vás zajímat:

Marína (44): Spolužačky na střední machrovaly, jak jsou praktické. Na srazu po 25 letech jsem na to konto zažila šok

Neměla jsem si s nimi co říct

Zatímco já uvízla v čase, i co se do vzhledu týče, moji bývalí spolužáci ušli za dvacet let obrovský kus cesty. Vždyť mnohým z nich bych od vidění hádala tak padesát plus, jak jsou strhaní… A není divu. Na vánočním setkání se totiž ani zdaleka neřešily jen nadcházející Vánoce, nýbrž především to, kdo kam a jak daleko jezdí za prací, kdo si koupil nové auto, kdo má kolik dětí a kolik jich ještě plánuje, kdo se s kým rozešel nebo naopak sešel. Kam kdo jezdí na dovolené, kdo má jakou nesplacenou půjčku… Hrůza.

Nějakou dobu jsem mlčky poslouchala, ale brzy mi šla hlava kolem, protože jako kdyby neexistovalo jediné téma, kde bych se také chytila. Auto nevlastním, děti nemám, dokonce ani přítele, se kterým bych intimně žila. Přesto mě každý den za okny budí ruch velkoměsta, a s pravidelnou kávičkou v ruce, rozděluji čas jen pro vlastní drobné zájmy. „Trapas nebo úspěch?“ Honilo se mi hlavou, když jsem odcházela domů a třídní sraz byl minulostí…

„Úspěch,“ kývla jsem záhy. Když totiž ještě ve čtyřiceti žijete tak staromládenecky jako já, jen těžko si už budete chtít zvykat na něco jiného. Proto honbu za všemi těmi dětmi, partnery, milenci, dovolenými či Vánocemi raději přenechávám jiným, zatímco já si budu i letos vážit klidného a vyrovnaného „staromládeneckého“ života.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (60): Po 15 letech jsem zavítala na sraz lidí z bývalé práce. Do smrti toho nepřestanu litovat