Markéta (41): Čtyřicet let se mi dařilo vzdorovat dospělosti. Setkání se spolužačkou mi ale otevřelo oči

Pocházím ze zajištěné rodiny a na dětství si nemůžu stěžovat. Vše, co jsem kdy chtěla, jsem dostala. Krásné hračky, dokonalé šaty, boty, kabelky, parfémy… Podobně si žili i spolužáci ze střední. Vzpomínám, jak třeba Zuzka kdysi holkám důležitě vysvětlovala, že chce za úspěšné zvládnutí přijímaček od rodičů odměnu. A nešlo o tisícovku do prasátka, nýbrž rovnou o lyže s kompletní výbavou plus prázdninový pobyt v Itálii.

Mohlo by Vás zajímat:

Robin (38): Bratr je budižkničemu. Stále bydlí u rodičů a jeho jedinou zálibou je hejtování

Rozhodla jsem se vzdorovat dospělosti

Takže nic malého a já celkem chápala, že slyšet tohle kdokoliv chudší, jistě by jí jednu vlepil. Jenže na střední jsme žili v relativním luxusu všichni. Rodiče za nás všechno hradili, a zvlášť mě bavilo, že se nemusím krom šminek, šatiček a bot starat o nic jiného než o učení. Ideální! „Kéž by to takhle zůstalo navždy! Zastavit tak čas...“ snila Zuzka, když přijela z vysněných Alp. Zatímco v jejím případě šlo o chvilkovou emoci, mně její myšlenka zaujala natolik, až jsem začala přemýšlet, jak zůstat šestnáctiletou navěky.

Docházelo mi, že dospělost moc radostí nepřináší a hlavně, kdo se jí poddá, snáz zestárne. „Ne!“ vzepřelo se cosi ve mně a já chtěla skutečně zastavit čas. Po střední jsem šla na jednu vysokou, hned poté na druhou, dokonce na třetí. Studovala jsem ráda a jediné, co mě i ve třiceti zajímalo, byly šaty, šminky a zábava.

V domě rodičů bylo místa dost, jako studentka se skvělým prospěchem jsem měla nárok na opakovaná stipendia a těch pár kaček na zábavu mi rodiče prostě dali. Čas se tím pádem zastavil i u nich a v určitém bodě jsme rádi a dobrovolně zamrzli všichni. Oni se báli pozdního stáří, já středního věku… Bavilo mě to a nahrávala mi dokonce i genetika. Zatímco vrstevníci měli už po třicítce první vrásky, mně ještě ve čtyřiceti kdekdo hádal šestadvacet. Možná by někdo namítl, zda mě nelákalo najít si přítele, usadit se, založit rodinu… Jenže ne, nelákalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (32): Rád bych si našel přítelkyni. Když ale řeknu, že stále bydlím u rodičů, každá raději uteče

Setkání s bývalou spolužačkou mi otevřelo oči

Určitá změna přišla až v okamžiku, kdy jsem šla nakupovat a za pokladnou seděla moje bývalá spolužačka Jitka. Poznala jsem ji, byť se za ta léta dost změnila, a dokonce i její hlas zněl jinak. Dospěle. Načetla kódy od jednotlivých hadříků, a protože za mnou nikdo nestál, daly jsme se do řeči. Vyprávěla, jak chodí do práce, doma má hodného manžela a dvě děti. Že si postavili dům a momentálně šetří na nové auto. Napjatě jsem poslouchala a znělo mi to celé jako nějaký román.

Když chtěla vědět, co já, podotkla jsem, že mám několik vysokoškolských titulů, dům a auto rodičů a do práce ještě nechodím, protože jsem cosi jako věčný student. V tu chvíli mě Jitčin pohled doslova propíchl. Bylo zle a hned jsme si vybavila všechny ty šedesátileté ženy, co se strojí jako dvacítky.

Hlavou mi probleskla hra Karla Čapka Věc Makropulos. Stejně jako její hlavní hrdinka Emília, která se díky nesmrtelnosti dostala mimo dobu, jsem i já došla k rozcestníku, kde nevím, kudy dál. Vím, že okolnosti stejně dříve nebo později můj život změní, ovšem tím, zda budu chtít okolí ve všem dohnat, si jistá nejsem.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (28): Hledala jsem muže na úrovni. Místo toho jsem skončila se svou studentskou láskou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.