Facebook
Instagram
Jak zachránit manželství, které se rozpadá? Marta nad tím dlouho přemýšlela a zkusila svému manželovi navrhnout otevřený vztah. Zdálo se, že to funguje, ale bylo to opravdu jenom zdání.
Seděla jsem na okraji postele a sledovala svého manžela Petra, jak už celé minuty civí do telefonu. Přejížděl prstem po obrazovce a každé jeho kliknutí mě dráždilo víc, než jsem si chtěla přiznat. Jen jsem se dívala, jak jeho tvář osvěcuje studené, umělé světlo. Přestože nás dělilo jen pár centimetrů, měla jsem pocit, že se mi vzdaluje stále víc.
Kdysi jsem věřila, že s ním zvládnu cokoliv. A teď? Každodenní život proměnil náš vztah v něco tichého a předvídatelného. Naše dny se odvíjely podle stejného rytmu, jako kdyby někdo pouštěl stejnou melodii pořád dokola. Cítila jsem, jak ve mně něco vyhasíná, víra, že se to může změnit...
Navrhla jsem otevřený vztah
Jednoho večera, unavená tím vším, jsem se zhluboka nadechla a řekla něco, co se ve mně hromadilo už týdny „Petře... možná potřebujeme něco víc...“ začala jsem. Konečně zvedl oči od telefonu. „Napadlo mě... Co kdybychom zkusili otevřený vztah? Možná by trocha svobody něco změnila...“
V jeho tváři se zračilo překvapení, možná i strach. „Takže...“ začal pomalu a pečlivě volil slova. „Ty chceš otevřený vztah?“
Přikývla jsem. „Myslím, že by nám to mohlo pomoct,“ řekla jsem a snažila se, aby má slova zněla přesvědčivě. Jen jsem nevěděla, jestli přesvědčuji víc jeho nebo sebe.
Petr sklopil pohled a na jeho tváři se objevil výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Byl to smutek? Zklamání? Strach? „A co když nás to zničí?“ zeptal se tiše. „Co když místo toho, aby to něco vyřešilo, se všechno ještě víc zkomplikuje?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Na to samé jsem sama myslela už nesčetněkrát. Jen jsem zašeptala: „Možná je to poslední šance něco zachránit...“
Petr pomalu přikývl, ale nevypadal moc přesvědčeně.
Bála jsem se, že je to náš konec
Zpočátku se zdálo, že to přineslo zlepšení. Bylo to vzrušující, s nádechem nervozity, ale také svobody. Na chvíli jsem dokonce uvěřila, že tohle je způsob, jak mezi námi znovu zažehnout jiskru. Petr se usmíval častěji, vypadal uvolněně, a já poprvé po dlouhé době pocítila záblesk naděje.
Ale postupem času jsem si všimla, že jeho úsměv působil jaksi nepřirozeně. Vyhýbal se určitým tématům a naše konverzace opět vázla. Nedalo mi to a jednoho dne jsem se ho přímo zeptala, jak mu to jde s naším „experimentem“.
„V pohodě,“ odpověděl rychle, ale nepodíval se mi do očí.
„Určitě?“ naléhala jsem, protože jsem cítila, že něco není v pořádku.
„Marto, dohodli jsme se na tom, ne?“ odvětil, jako by to chtěl mít rychle z krku. „Je to v pohodě. Opravdu.“
Měla jsem pocit, že něco tají, ale nechtěla jsem na něj tlačit. A tak jsme dál žili vedle sebe, zdánlivě volní, až na to, že nad námi visel neviditelný stín. Začala jsem cítit strach, který jsem dřív neznala, strach, že místo záchrany vztahu přichází jeho konec...
Experiment nám nevyšel
Když Petr jednou s nadšením mluvil o někom, koho nedávno potkal, pocítila jsem náhlý záchvěv žárlivosti.
„Opravdu tě to tak těší?“ přerušila jsem ho ostře. „Mám pocit, že to jen používáš jako výmluvu, abys přede mnou utekl.“
Petr se na mě podíval překvapeně. „A co jsi čekala?“ zeptal se hořce. „Tohle jsi přeci chtěla. A teď si stěžuješ?“
Slova mi uvízla v hrdle. Cítila jsem, jak se ve mně roste vztek, ale i něco hlubšího, uvědomění, že tenhle experiment nás přerostl. Možná už dávno přestal být pokusem něco zachránit a stal se jen únikem, cestou bez návratu.
Po další hádce si ke mně Petr nečekaně přisedl na pohovku. Dlouho jsme mlčeli. Nakonec promluvil tiše, jako by se bál vlastních slov. „Marto... souhlasil jsem s tím, protože jsem se bál, že odejdeš,“ přiznal a vyhnul se mému pohledu. „Myslel jsem, že když ti dám, co chceš, nějak to mezi námi zachráníme. Ale nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí.“
Cítila jsem, jak se ve mně něco láme. Nejistě jsem položila ruku na jeho dlaň. „Chtěla jsem, abychom znovu něco cítili... něco nového. Ale netušila jsem, že to dopadne takhle...“ zašeptala jsem.
Dali jsme si další šanci
Ten večer jsme oba pochopili, že takhle už nemůžeme dál žít. Druhý den jsme si sedli k rozhovoru, na kterém závisel celý náš vztah. Hleděli jsme jeden na druhého, pátrali po odpovědích.
„Petře... myslíš, že to ještě můžeme napravit?“
„Chci tomu věřit,“ začal pomalu. „Ale to, co se stalo, něco změnilo. Důvěra... nevím, jestli ji můžeme obnovit.“
Cítila jsem směs smutku a úlevy, jako bych na tahle slova čekala, přestože byla bolestivá. „Co teď?“ zeptala jsem se, i když jsem už znala odpověď.
„Možná musíme tenhle experiment ukončit,“ řekl rezignovaně. „Začneme znovu. Jen my dva...“
Věděla jsem, že jeho návrh je jediným možným řešením. Pokusila jsem se usmát, i když ve mně stále hlodal pocit nejistoty. „Dobře. Zkusme to,“ odpověděla jsem a jeho ruka našla tu mou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
