Marta (42): Měl to být krásný romantický výlet. Panika ve vlaku ale odhalila mé tajemství a já se sesypala

Můj nový přítel byl prvním člověkem, kterému jsem otevřela svou třináctou komnatu. Celý život jsem měla hrůzu z uzavřených, přeplněných prostor. V plném autobuse, vlaku, ale později i v divadle jsem propadala panice, a to se vším všudy! Bušilo mi srdce, těžko se mi dýchalo, potila jsem se. Během let jsem si vypracovala různé „únikové strategie“, jak se takovým místům vyhnout. Dokonce jsem se s prvním mužem přestěhovala na vesnici! Jenže pak jsem se rozvedla a potkala Petra. Samozřejmě jsem chtěla, aby mě vnímal jako silnou a sebevědomou ženu, jenže mé strategie jednoho dne selhaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (30): Manžel měl celý víkend hlídat roční dceru. Panikařil a volal mi 50krát denně

Uměla jsem to skrývat, ale...

Naše první měsíce byly nádherné, děti mám velké, práci klidnou, měla jsem na vztah hodně času. Petr byl pozorný, milý a moc o mě stál. Dny s ním plynuly velmi šťastně. „Nezajedeme do Prahy na muzikál a večeři, rád bych tě pozval?“ navrhl třeba. Ráda bych jela, jenže muzikál bych prostě nezvládla, a tak jsem „byla nachlazená“.

Když vymyslel víkendový výlet, ihned jsem nabídla, že pojedeme mým autem. Rád to přijmul, byl řidič z povolání, a když nemusel řídit, byl rád. Všechno jsem zvládala uhlídat – až do onoho osudného dne, kdy jsem nad sebou ztratila kontrolu.

„Dneska pojedeme vlakem, vyhrál jsem celodenní jízdenky po celých Čechách zadarmo, musíme to využít,“ řekl Petr, když jsme plánovali víkend. Tehdy prostě nešlo vycouvat, doufala jsem, že vlak ráno nebude tak plný. Ve chvíli, kdy jsme nastoupili, mě polilo horko – vlak byl plný fotbalových fanoušků, mířících přes půl republiky na jakýsi zápas…

Šla jsem s pravdou ven

Vlak se dal do pohybu, lidé se mačkali, hlučeli a já cítila, jak se o mě pokouší panika. „Je ti dobře?“ zeptal se Petr, když si všiml, že jsem bledá a šíleně se potím. Přikývla jsem, ale v hlavě mi znělo jediné: „Utíkej!“ Na další zastávce jsem jednoduše vyběhla z vlaku. Přítel se dral za mnou. Venku jsem se sesypala. Slzy mi stékaly po tvářích a třásla jsem se.

„Marti, co se děje?“ ptal se zděšeně. Seděla jsem na zemi, klepala se a snažila se odpovědět. „Já… já to nedávám, Petře. Mám prostě strach z malých prostor plných lidí. Nemůžu dýchat a je mi strašně.“

Konečně jsem to vyslovila! Už jsem to nemohla dál skrývat. Petr se posadil vedle mě a objal mě kolem ramen. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ ptal se klidně. „Mohli jsme hledat způsob, jak to zvládnout spolu.“

Mohlo by Vás zajímat:

Vlastimila (39): Nezvyklá fobie mě připravila už o jednoho manžela. Přesto se svého strachu nedokážu zbavit

Učím se s tím žít

Můj „coming out“ nás sblížil. Petr se mě neptá, proč nejdu do kina nebo proč nechci jet autobusem. Ví, že je to pro mě nesmírně těžké. Učím se, že nemusím předstírat, že jsem silnější, než ve skutečnosti jsem.

To, že jsem mu dokázala říct pravdu, mě osvobodilo. Vím, že moje fobie nezmizí přes noc, ale už se jí tolik nebojím. Začala jsem dokonce chodit na terapie a hlavně mám po boku někoho, kdo mě podporuje, respektuje a chápe.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (28): Tajemný cizinec mi na Kypru vymlouval cestu autobusem. Dodnes jsem ráda, že jsem ho poslechla