Facebook
Instagram
Karolína se rok po porodu vrátila do práce a hned měla před sebou těžký úkol. Nadřízený ji vyslal na školení, které mělo trvat tři dny. Péči o dceru zatím převzal její manžel.
Všechno začalo, když si mě zavolal můj šéf. Informoval mě, že mě čeká třídenní pracovní cesta, která zahrnovala pátek a téměř celý víkend.
Manžel si nevěděl rady s péčí o naši dceru
V praxi to znamenalo, že o naši dceru se bude starat její babička, protože můj manžel si s ní vůbec nevěděl rady. Amélie měla jeden rok a on s ní nikdy nestrávil celou noc sám. Dokonce i když jsem během dne na chvíli odešla, třeba na nákup, pravidelně mi volal a ptal se, kdy se vrátím, a vysvětloval, že malá je protivná.
Později se ukázalo, že dceři nedal deku ani jídlo. Navíc, místo aby si s ní hrál, trávil čas u počítače. To mě strašně rozčilovalo, zvlášť když byl obvykle milující, pečující a trpělivý. Prostě nedokázal navázat hlubší vztah s naší dcerou.
Jakmile jsem se dozvěděla o pracovní cestě, okamžitě jsem sáhla po telefonu, abych zavolala mámě. Ani mě nenapadlo se nejdřív zeptat manžela. Moje máma bohužel nemohla Amélii hlídat. Musela jet na pohřeb nějaké tetičky až na druhý konec republiky. Nebyla jiná možnost, dceru musel hlídat manžel.
„Cože? Na dvě noci?“ podíval se na mě vyděšeně.
„Ano. A samozřejmě i přes den...“
„Poslyš, Karolíno...“
„Co mi chceš říct?“
„Víš, co myslím. Nemá ráda moji společnost, pořád je protivná a pláče.“
Ano, to byla jeho obvyklá výmluva.
Manžel mě rozčílil
„To je proto, že jí nevěnuješ pozornost.“
„Mám prostě hodně práce. I tento víkend budu zaneprázdněný,“ pokrčil rameny a já cítila, jak ve mně narůstá podráždění, zatímco naše dcera bezstarostně pobíhala kolem nás.
„Vždycky máš něco na práci a já se musím přizpůsobovat. Teď je řada na mně. Není o čem diskutovat,“ zvýšila jsem hlas.
„Ale já přináším domů víc peněz. Moje práce je...“
„Jestli tu větu dokončíš, podávám žádost o rozvod,“ řekla jsem odhodlaně. Nakonec ustoupil.
Rozhodla jsem se na jet na tu služební cestu, i když jsem měla v hlavě spoustu obav. Doslova na poslední chvíli před odjezdem jsem zvažovala, že zavolám šéfovi a řeknu, že nemůžu jet. Nakonec jsem si ale řekla, že pojedu.
Neměla jsem klid
Začalo to už v pátek večer. Cestovala jsem vlakem, což znamenalo, že signál často vypadával. Když se signál vrátil, viděla jsem, že mi manžel volal opravdu často. Otázky se na mě hrnuly jako lavina: "Kolik lžiček kaše smíchat s kolika sklenicemi vody? Krmit ji velkou nebo malou lžící? Koupat ji ve sprše nebo napustit vaničku? - Kde jsou pyžámka?"
Moje oblíbená otázka zněla: "Kroutí se a vrtí před spaním vždycky takhle moc?"
A tak to šlo celý večer. Telefon pořád zvonil a vibroval od příchozích zpráv. Manžel pořád chtěl něco vědět. Stěžoval si, že tenhle cirkus je na něj moc a že to do neděle nevydrží.
„Ani pivko si nemůžu dát na uklidnění...“ stěžoval si do telefonu.
Nebudu lhát, sotva jsem zadržovala smích, protože celá situace mi přišla dost komická.
Dcera mu dala zabrat
Jakmile se malá v noci vzbudila, hned sahal po telefonu a ptal se mě, co má dělat. Vždy jsem mu říkala totéž – dát jí napít a jemně ji hladit po zádech. Konečně, ve tři ráno, jsem mohla odpočívat. Ale jen do šesté, kdy se Amélie probudila... Myslím, že to bylo nadšením z toho, že je táta doma...
Kolem deváté jsem vyrazila na workshop a musela vypnout telefon. Celý den jsem byla velmi nervózní, ale hned po skončení jsem se spojila s manželem a dvacet minut poslouchala podrobnou zprávu. Amélie byla ve špatné náladě, takže se snažil splnit všechny její rozmary, jen aby ji utišil. Nechal ji vytahat všechno ze skříní. Při těch hrách zapomněl vyměnit plenu, což způsobilo, že měla opruzeniny, a to byl další důvod ke stěžování a další problém...
Poté se vůbec nechtěla obléct, takže jí dovolil běhat bez pleny. Když připravil jídlo, nechtěla ho, a když jídlo vychladlo, spustila hysterický záchvat, protože měla hlad. Na procházce šlápla do obrovského psího hovínka a po návratu domů nějak vylila v obýváku vodu z lahve, kterou nechal v jejím dosahu.
Vyčerpaná z nedostatku spánku a přetížená emocemi usnula v pět odpoledne, aby se probudila o dvě hodiny později a běhala jako blesk až do půlnoci. Když konečně usnula, probudila se znovu kolem třetí ráno a začala plakat tak hlasitě, že to můj manžel vzdal a staral se o ni až do pěti. Poté oba usnuli a probudili se v neděli dopoledne, jen hodinu před mým návratem.
Byla jsem šťastná, že jsem doma
Dorazila jsem domů kolem poledne a zjistila, že naše dcera má horečku.
„Takže v pondělí zůstaneš doma s ní, že?“ manžel se na mě podíval unavenýma očima.
„Samozřejmě, už se nemůžu dočkat,“ odpověděla jsem s úsměvem.
V neděli v noci spali Amélie i její táta klidně jako miminka. Probudili se až ráno. Dcera měla stále mírnou horečku a ucpaný nos, ale její táta měl úsměv na obličeji.
„No, je čas jít do práce,“ řekl a já si uvědomila, jak moc se těší, že může odejít.
„Poslyš... Aspoň předstírej, že nejsi tak nadšený,“ řekla jsem rozzlobeně.
Připravila mu překvapení
Obvykle, když odcházel do práce a Amélie a já jsme zůstaly doma, šly jsme ho vyprovodit ke dveřím. Pokaždé mu mávala na rozloučenou a to bylo všechno. Ale ne tentokrát. Když jí dal pusu na rozloučenou a začal mávat, rozplakala se.
„Neboj se, miláčku, tatínek se brzy vrátí,“ snažila jsem se ji uklidnit, zatímco manžel stál ohromený.
„Počkej chvíli, ona pláče kvůli mně?“ zeptal se překvapeně.
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. Dcera najednou, zcela nečekaně, vykřikla vysokým sladkým hláskem: „Táta!“
„Co jsi to řekla? Táta?“
Nezopakovala to, ale můj manžel zůstal stát jako přimražený. Pak vyšel ven a zavřel za sebou dveře. V tu chvíli naše malá začala hlasitě plakat. Nemohla jsem ji utišit.
Manžel to konečně pochopil
Teprve když se po chvíli vrátil a vzal dceru do náruče. Uklidnila se a on se usmíval.
„Ty nejdeš?“ divila jsem se.
„Ne, zavolal jsem šéfovi a řekl mu, že se necítím dobře, takže nemůžu přijít do práce. Zůstávám s dcerou...“
„Vážně?“
„Ano. Běž do práce.“
Připravila jsem se a odešla. Tehdy mi došlo, že pouto nevzniká jen díky společné DNA. Role maminky a tatínka se formuje prostřednictvím chvílí strávených s dítětem. Od té doby dbám na to, aby manžel trávil co nejvíce času s naší dcerou. A on se tomu už nebrání...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Jak obléknout velká prsa, abyste nevypadala vulgárně? Stylistka prozrazuje tipy na materiály, střihy i kouzlo vertikální linie
Jak obléknout velká prsa, abyste nevypadala vulgárně? Stylistka prozrazuje tipy na materiály, střihy i kouzlo vertikální linie
Související články
