Matěj (27): Chtěl jsem babičce udělat radost k narozeninám. Při sestavování rodokmenu jsem ale objevil něco, co mi vzalo dech

Jedním z největších rodinných klišé, které jsme si s hrdostí předávali, bylo že naše příjmení patří k těm, které mají váhu. Otec o tom mluvil často, jak naše jméno vždy něco znamenalo, a babička ještě častěji. Právě ona mě kdysi inspirovala, abych se pustil do pátrání po rodinné historii. Chtěl jsem ji překvapit krásným rodokmenem k jejím osmdesátinám.

Mohlo by Vás zajímat:

Viktorie (33): S přítelem jsme zdědili dům po jeho babičce. Při rekonstrukci jsme odhalili šokující rodinnou historii

Našel jsem šokující zvrat

Listoval jsem starými dokumenty, které babička opatrovala jako poklad. Rodné a oddací listy, zažloutlé dopisy a pečlivě uschované fotografie. Pak jsem začal pátrat v matrice a po nějaké době jsem narazil na záznam o mém prapradědečkovi. Datum narození sedělo, stejně jako místo, ale jméno jeho otce bylo jiné. Myslel jsem si, že jde o chybu, ale čím hlouběji jsem pátral, tím více se začala objevovat podivná nesrovnalost. Na jednom dokumentu byl můj prapradědeček zapsán pod jménem, které jsem neznal.

Zarazilo mě to natolik, že jsem začal hledat dál. Kontaktoval jsem archivy, procházel další matriky. Nakonec se přede mnou vynořil obraz, který jsem nechtěl vidět. Zdálo se, že můj prapradědeček během svého života změnil identitu. Před svým sňatkem si nechal zapsat nové příjmení – naše příjmení – ale důvod, proč to udělal, jsem neznal.

Dny jsem trávil prohledáváním starých archivů a rodinných záznamů. Nakonec jsem objevil něco, co mi vzalo dech. Můj prapradědeček pracoval v době první republiky jako pomocník v bohaté rodině, která vlastnila továrny a pozemky. Muž, jehož příjmení si přivlastnil, byl synem této rodiny. Podle všeho měl být dědicem, ale zmizel během jednoho podivného incidentu. Náhoda, nebo něco víc?

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (28): Objevila jsem v bytě po tetě tajné dveře za knihovnou. Když jsem je otevřela, nestačila jsem se divit

Našel pravdu, která měla zůstat skrytá

Najednou jsem se na svůj rodokmen díval jinak. Co když můj prapradědeček věděl, že dědic už není naživu, a rozhodl se z jeho osudu vytěžit maximum? Nové jméno mu mohlo otevřít dveře, získat respekt. Ale co když za tím bylo něco temnějšího? Co když ta změna identity nebyla jen otázkou ctižádosti, ale také něčeho, co se muselo skrývat?

S každým dalším objevem jsem dával dohromady obrázek historii, o které jsem si byl jistý, že ji moje rodina nepřijme lehce. To, co jsem vnímal jako pevný základ, se rozpadalo na prach. Když jsem se nakonec rozhodl o tom promluvit s babičkou, její reakce mi potvrdila, že jsem našel pravdu, která měla zůstat skrytá. Nezlobila se. „Matěji, některé příběhy je lepší neříkat nahlas. Prostě pokračuj v rodokmenu podle jména.“

Bylo jasné, že celý příběh znala a možná věděla i detaily, které já se z matrik nikdy dozvědět nemohl. Rodokmen jsem na její žádost dokončil, ale když jsem ho během jejích narozenin prezentoval, neměl jsem stejný pocit, jaký bych byl čekal. Cítil jsem, že celou rodinu oklamávám, ale nedokázal jsem se vzepřít babiččině vůli, a tak naše historie zůstává skrytá. Aspoň prozatím.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (35): Sousedka mě požádala, abych jí hlídala dům. Co jsem našla u ní ve sklepě, mě šokovalo