Matěj je hrdý na to, že ovládá řemeslo a dokáže svou rodinu zabezpečit. Jeho tchán to ale vidí jinak a pro svou dceru by si přál někoho lepšího. Kvůli tomu tchán na dlouhá léta přerušil všechny kontakty.
Když jsem poprvé uviděl Katku, cítil jsem, že je to ta, o které jsem vždycky snil. Osud nás svedl dohromady na střední škole. Zpočátku jsme spolu prostě kamarádili, ale postupně se naše přátelství začalo měnit v něco víc.
Chci se věnovat řemeslu
Krátce před maturitou mě pozvala k nim domů. Její maminka na mě udělala skvělý dojem. Pořád se usmívala a cítil jsem, že jsem jí sympatický. Proto jsem bez větších obav přiznal, že si chci Katku vzít.
„To je teprve začátek vaší cesty,“ poznamenala. Pak se zeptala, co chci dělat po střední.
„Diplom sám o sobě nezaručí dobrý život,“ odpověděl jsem upřímně.
Ona to však viděla jinak. „Vysoká škola ti otevře nové možnosti,“ přesvědčovala mě.
„Nejdůležitější je mít pořádné řemeslo, které rodinu finančně zabezpečí,“ dodal jsem.
Věnovala mi významný pohled, ale nekomentovala to dál. Chtěl jsem navázat na rodinnou tradici a jednou po tátovi převzít hodinářství. Když jsem to zmínil, postřehl jsem, že právě moje praktické vidění světa na ni udělalo dobrý dojem.
Jenže ona byla jediná, kdo to oceňoval. Jakmile se doma objevil její manžel, hned mi došlo, že spolu nebudeme vycházet dobře. „Nechci tě urazit, ale do naší rodiny se nehodíš,“ prohlásil hned na úvod. Když jsem se zeptal proč, zmínil, že nemám ve výhledu žádné velké životní úspěchy. Jako by zrovna to bylo měřítkem lidské hodnoty.
Nařídil jí, aby se mnou skončila
Pár dnů nato mi Kateřina řekla, že se musíme rozejít.
„Cože? Proč?“ vyrazil jsem ze sebe nevěřícně.
„Není to moje rozhodnutí,“ zašeptala. „To můj táta to chce...“
„A co si o tom myslíš ty?“
Neodpověděla. Po chvilce se otočila a beze slova odešla.
Život plynul dál. Kamarádi nastoupili na vysokou, zatímco já jsem se přidal k týmu v tátově hodinářství. I když jsem se snažil potlačit vzpomínky na Katku, nebylo to jednoduché. City nezhasnou na povel. Ale štěstí se na mě usmálo – pár měsíců po rozchodu se objevila v hodinářství.
„Strašně jsi mi chyběl,“ přiznala bez okolků. A dodala, že její máma o mně často mluví. Údajně ji mé praktické smýšlení hodně zaujalo.
Ukázalo se, že Katce nevyšly plány a nedostala se na vysokou. Nastoupila do práce na městském úřadě, ale její táta stále snil o tom, jak bude mít zářnou kariéru, a doufal, že potká „někoho lepšího“. Nedokázal se smířit s tím, že si vybrala mě.
Je hrozně tvrdohlavý
Když jsme zjistili, že Katka čeká miminko, požádal jsem ji o ruku. Věřil jsem, že teď nám nic nebude bránit ve štěstí. Jenže když jsem se znovu setkal s jejím tátou – v té době už byl vlastně dědečkem našeho nenarozeného dítěte – nic se nezměnilo. Pořád na mě hleděl s opovržením.
„Zničils mé dceři budoucnost!“ vyjel na mě.
Vtom zasáhla její maminka a zopakovala, že pro Katku si nemohla přát vhodnějšího partnera. „Nech je být,“ snažila se zlomit manželův odpor, ale marně.
„Moje holčička si zaslouží někoho lepšího!“ vykřikl.
„Poctivě makám, všechno dělám férově, moje firma vydělává čím dál víc. Vaší dceři nebude nic chybět...“ namítl jsem. Jenže on zůstal neoblomný a de facto mě vyprovodil z bytu. Katka odešla se mnou...
Odmítl přijít na svatbu
Vzali jsme v úzkém rodinném kruhu. Den, který měl být šťastný, byl poznamenaný jednou chybějící tváří, tchán totiž odmítl dorazit. Naštěstí vycházím báječně s tchyní, chodívala k nám často a ráda se zapojovala do péče o naši malou Aničku.
Rok nato nás tchyně bohužel opustila. Kvůli Aniččině nemoci jsem se nedostal na poslední rozloučení, a tak tam Kateřina musela jít sama. Doufali jsme, že aspoň prohodí pár slov s tátou.
„Naprosto mě ignoroval,“ plakala po návratu. „Jakmile mě uviděl, otočil se na podpatku a odešel.“
Cítil jsem obrovskou bezmoc. Pořád jsem si kladl otázku, jak se někdo může takhle chovat. A to jen proto, že jeho dcera si zvolila „nesprávného“ muže...
Dědu nikdy neviděla
Po několika letech jsme se vydali s Aničkou k hrobu její babičky. V tichu jsme sledovali mihotající se světlo svíček. Najednou se Anička zeptala: „Tati, řekneš mi něco o babičce?“
„Když ses narodila, babička nemohla být šťastnější,“ odpověděl jsem.
„A co jsem tehdy dělala?“
„Usmívala ses, a pak jsi babičku chytla za prsty a pevně je držela...“
„A co děda?“ zeptala se Anička po chvilce.
Co jsem jí měl říct? „Tvůj děda tě má moc rád,“ zalhal jsem.
Dcerka na mě pohlédla a s upřímností dítěte pověděla: „Dědu mám moc ráda, i když ho vlastně neznám.“
„Brzy se s ním setkáš,“ zalhal jsem znovu a v krku se mi vytvořil knedlík.
Najednou mě Anička zatahala za rukáv a kývla směrem k postavě, která se blížila. Byl to tchán a pomalu kráčel k nám.
Vnučka ho změnila
Zjevně nebyl rád, že nás vidí. Neodpověděl, když jsme ho pozdravili, zdálo se, že by nejradši okamžitě zmizel.
„Tati... přeju si, abychom se přestali hádat,“ špitla Kateřina.
„Jestli jsem se vás nějak dotkl nebo se vám svými řečmi zprotivil, moc se omlouvám,“ podíval jsem se mu zpříma do očí. „Vaše vnučka vás potřebuje,“ dodal jsem a podíval se na Aničku.
Ne. Jeho srdce to neobměkčilo. Jednoduše se otočil a začal odcházet.
V té chvíli zasáhla Anička. „Kdo je to, tati?“ zeptala se. A když slyšela, že je to děda, okamžitě se k němu rozeběhla.
„Dědo, nechoď pryč!“ zavolala na něj a zvedla ruce, jako by ho prosila, ať ji vezme do náruče.
Někdy si lidé kvůli vlastní pýše nedokážou přiznat chybu. Napadlo mě, že přesně to je případ mého tchána. Viděl jsem, jak polkl naprázdno. A pak se sklonil k Aničce.
Nakonec svůj přístup ke mně změnil. Ukázalo se, že máme zalíbení v četbě a oba nás baví vaření. A hlavně máme oba Aničku na prvním místě. Věřím, že tchyně v nebi vidí, jak si konečně rozumíme, a že je ráda...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.