Mezinárodní den památky obětí holocaustu: Tři příběhy ohromného lidského hrdinství, které nesmí zůstat zapomenuto

Mezinárodní den památky obětí holocaustu, který spadá vždy na 27. ledna,  byl vyhlášen Valným shromážděním Organizace spojených národů 1. listopadu 2005. Nacistická vyhlazovací mašinérie tehdy vzala životy přibližně 6 000 000 Židů, 220 000 Romů, 15 000 homosexuálů a dalších osob, které se provinily jenom tím, že nezapadaly do oficiální ideologie režimu.

Mohlo by Vás zajímat:

Život Mengeleho před Osvětimí: O osudu lidí rozhodoval od stolu, o práci v koncentračním táboře si zažádal sám

Jiří Brady přežil nelidskou dřinu i pochod smrti

Jiří Brady patřil do skupiny lidí, kteří druhou světovou válku přežili díky zázraku. Maminku zatklo gestapo za pomoc odboji. Putovala do Ravensbrücku. Tatínek Karel byl zase odvlečen Němci jen na základě svého židovského původu. Oba sourozenci pak skončili v Terezíně. Na podzim roku 1944 musel Jiří nastoupit do transportu do Osvětimi. Po příjezdu je čekal šok. Ohně šlehající z komínů, zápach lidského masa, agresivní psi a všude spousta esesáků. Jeden z nich mu, asi omylem, když ho vyhazoval z dobytčáku, řekl, že až předstoupí před Mengeleho, měl by říct, že je zdravý. Poslechl ho a díky tomu nešel do plynové komory. Navíc předstíral, že mu je osmnáct, takže skončil v četě zámečníků v pobočném táboře Gleiwitz. To byl ale teprve začátek.

Častokrát měl totiž na kahánku. Nejprve ho sužovalo hnisavé onemocnění. Pak jen o fous unikl granátům naházeným do vězeňských baráků. Pak ho chtěli zastřelit, když zjistili, že si chce ulehčit otrockou dřinu, do které ho každý den nutili. A jakoby toho už nebylo dost, ještě během pochodu smrti málem zemřel hlady. Při životě ho držely myšlenky na rodiče a mladší sestru Hanah. Věřil, že se všichni zase sejdou. Domů se vrátil na konci května 1945. S rodinou se bohužel již nikdy nesetkal. Zavraždili je nacisté. Musel se s tím celý rok srovnávat. Pak mu došlo, že památku svých rodičů nejlépe uctí tak, že bude mít dobrý život a že se bude chovat tak, aby se za něho nestyděli. A to také dodržel. Zemřel v Torontě v roce 2019.

Mohlo by Vás zajímat:

Syrová zpověď Heinze Adolfa Ostera: V Osvětimi upoutal jeho pozornost obrovský komín a nasládlá vůně tuku

Jarmilu Weinbergerovou zachránili Britové

Paní Jarmila Weinbergerová se s rodiči nejprve ocitla v Terezíně, kde byla zařazena do pracovního komanda. Pracovala jako zdravotní sestra na marodce. Podmínky byly příšerné. Když se jednou provedla dezinfekce, byla na podlaze dvoucentimetrová vrstva mrtvých štěnic. Léčila se jen méně závažná onemocnění, na ty další nebylo vybavení.

V květnu 1944 se ocitla v transportu do Osvětimi. S rodiči se stihla rozloučit jen skrze okénko vlaku. Po příjezdu neskončila na rampě, ale v takzvaném rodinném táboře, kde děti zůstávaly se svými rodiči. Jejím úkolem byla starost o děti, stala se z ní vychovatelka. Po šesti měsících byla ale provedena první selekce. Ten den bylo zabito téměř 4000 lidí, včetně dětí. Jarmila Weinbergová ale přežila.

Její další zastávkou byl tábor u Christianstadtu. Odtud se pak šlo pochodem smrti do Bergen-Belsenu. Tam ji, ve velmi vážném stavu, vyzáblou, s horečkou a silným průjmem, zachránili Britové. Doma zjistila, že je úplně sama. Naštěstí ji přijala rodina kamarádky. Rozhodla se, že vystuduje medicínu. Právě kvůli tomu, co prožila. A naučila se také jednu věc - nikdy nepodceňovat žádné nebezpečí a neříkat, že u nás se to stát nemůže. Dožila se požehnaných 97 let.

Mohlo by Vás zajímat:

Boxer Harry Haft: Do Osvětimi šel místo svého bratra. Bojoval tam o holý život a pro pobavení dozorců

Milan Štěkovič přišel o sourozence, matka přežila

Třetí příběh se odehrál v zahraničí (přesto má s naší zemí něco společného), konkrétně v Němci a Italy napadené Jugoslávii. Panu Milanovi byly tehdy čtyři roky. Otce zabili, protože byl partyzán. Museli se tak postarat o sebe sami. Jakožto Srbové hlásící se k pravoslavné církvi byli považováni za utlačovatele národa, v jehož čele tehdy stála "loutka" Ante Pavelić. Před vojáky tak Milan prchl se svou matkou a dalšími dvěma sourozenci do lesa. Byl to marný pokus.

Následoval devadesátikilometrový pochod do tábora v Jasenovac, kterému se přezdívalo chorvatská Osvětim. Cestu nepřežila jeho sestra. Krátce poté, co dorazili do koncentráku, přišel o život i jeho bratr, jemuž bylo tehdy pouhých devět měsíců. Dozorci ho matce vytrhli z náruče a začali s ním mlátit o betonovou zeď. Dokud nepřestal plakat...

Milanova matka nakonec přišla o všechny děti. Přesunuli ji na nucené práce do Německa a jediný přeživší Milan putoval do dětského tábora v Sisaku. Ten vedl Dr. Antun Najžer, který na dětech prováděl různé experimenty, zahrnující úmyslné hladovění a mučení. Utrpení skončilo v létě roku 1944, kdy tábor evakuoval Červený kříž. Skončil u jedné místní rodiny, kde se staral o dobytek. Shodou okolností šlo o rodinu Janečkových. Jeho otec přijel z Čech do Sisaku, aby tam pomáhal se vzděláním místních dětí.

Na konci války Milanova maminka z Německa utekla. Doma pak zjistila, že má syna v Sisaku. Pan Janeček byl ale již rozhodnutý, že vezme Milana do Československa. Snad jako záštitu a potvrzení na cesty, že nepatří mezi kolaboranty. Svou matku ale poté pravidelně navštěvoval.

Mohlo by Vás zajímat:

První oficiální transport do Osvětimi: Byly v něm mladé ženy ze Slovenska. Domů se nevrátila ani jedna