První oficiální transport do Osvětimi: Byly v něm mladé ženy ze Slovenska. Domů se nevrátila ani jedna

Aby se dospívající dívky a mladé svobodné ženy nezačaly bouřit, bylo jim namluveno, že jedou za prací, která bude trvat jen několik měsíců. S tím ale, že by se vrátila byť jedna z nich, nikdo nepočítal - nacisté ani slovenská vláda.

Mohlo by Vás zajímat:

Odvážný útěk z Osvětimi: Rudolf Vrba a Alfred Wetzler mátli nacistické psy ruským tabákem

Svobodné ženy do 36 let se musí hlásit do služby

V březnu roku 1942 začaly obecní rozhlasy na Slovensku informovat obyvatele, že všechny svobodné ženy do 36 let mají povinnost přihlásit se do pracovní služby. Zápis probíhal na školách nebo u hasičů. A nutno dodat, že na všechny dívky a mladé ženy čekal hned první velký šok. Musely se svléknout do naha před nacistickými pohlaváry. Další nemilé překvapení zažili jejích rodiče, když se jim dcery nevrátily domů. To už každý začal tušit, že se za oním pracovním náborem ukrývá něco mnohem zlověstnějšího.

O den později, 26. března 1942, vyjely první vlaky směr Osvětim. Tento nechvalně proslulý vyhlazovací tábor byl ale v té době teprve ve svých začátcích. Takže právě dívky, které tam dorazily jako první, začaly pomáhat s jeho stavbou, nebo přesněji řečeno, otročily. Rukama čistily půdu, stavěly baráky či pracovaly na poli. Zanedlouho začalo docházet k úmrtím. Nejčastější příčinou byla nemoc, nehoda, ale i sebevražda.

Mohlo by Vás zajímat:

Hrůzné svědectví z Osvětimi: Mengeleho pokusy na ročních dvojčatech skončily smrtí

Mrazivé svědectví přživšího z Osvětimi

O necelé tři měsíce později dorazil do tábora i pan Jósef Paczyński, který tam strávil skoro pět let. Z jeho děsivého svědectví lze poznat, jak se za tu dobu Osvětim posunula kupředu. Bohužel ale v nesprávném a nemilosrdném směru.

Již samotný příjezd nevěštil nic dobrého. Vlak zamířil na slepou kolej k budově, která byla oplocena ostnatým drátem. Na každém rohu byli esesáci s kulomety. Téměř ihned se začalo ze všech stran ozývat rázné "Raus!" Jakmile byli všichni venku, slova se ujal důstojník Karl Fritz. Ten jim vysvětlil, že rozhodně nepřijeli do nějakého sanatoria. "Toto je koncentrák. Délka života je zde maximálně tři měsíce. Židé a kněží vydrží jen šest týdnů. Odejít lze odsud jen komínem krematoria." Jósef nevěřil vlastním uším. Žije ve dvacátém století a někdo mu teď říká, jak dlouho bude žít?

Mohlo by Vás zajímat:

Krutý osud 12leté Teresy: V „malé Osvětimi“ ji za krádež jídla ubily k smrti dvě dozorkyně

Z vězně se stal holič

První dny jen cvičili. Nemělo to konec. Pořád a pořád dokola. Měli se dostat do kondice. Čekala na ně práce. Pan Paczyński byl přidělen do budovy esesácké nemocnice, kde bylo také holičství, zubař a kantýna. Směli tam pouze smrtihlavové, nikdo jiný. On sám se měl starat o jejich účesy.

Častokrát tak stříhal i brutálního velitele Osvětimi Rudolfa Hesse. Jak se mu ale podařilo těch pět let přežít? Právě díky této práci. Vykonával ji v poměrně snadných podmínkách. A jeho služby byly neustále žádané. Měl prostě, na rozdíl od jiných, štěstí.

Mohlo by Vás zajímat:

Tragédie v „malé Osvětimi“: Urszula Kaczmarek umírala po nelidském bití dlouhých 14 dnů

Galerie První oficiální transport do Osvětimi: Byly v něm mladé ženy ze Slovenska. Domů se nevrátila ani jedna

+ 20 fotek + 21 fotek