Michal (31): Práci jsem obětoval všechno. Pak jsem pochopil, že jsem jenom jedno kolečko v soukolí

Kdysi jsem z práce měl skutečnou radost. Bavilo mě, když jsem po dlouhém dni mohl odškrtnout splněné úkoly a viděl jsem výsledky. Zůstával jsem v kanceláři dlouho do večera, bral si na starost víc, než jsem musel, protože jsem chtěl být nenahraditelný. Myslel jsem si, že na tom záleží.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (38): Opilý kolega mi na večírku prozradil šílenou informaci. Může způsobit konec mojí kariéry i kolaps firmy

Práce mě vyčerpává

Stovky e-mailů, nekončící porady, jedna „urgentní“ věc za druhou. Každý telefonát mě stresoval. Každý nový úkol byl jako další závaží na mých zádech. Únava nemizela ani po víkendu.

„Michale, vnímáš mě vůbec?“ vytrhl mě ze zamyšlení hlas mého kolegy Petra. „Vypadáš hrozně. Možná bys měl trochu zvolnit.“

Nemohl jsem zpomalit. Kdybych přestal běžet, zhroutil bych se. Po několika dnech mi ale došlo, že Petr má pravdu.

Když jsem vešel do kanceláře mé šéfky Daniely, ani se na mě nepodívala. Prsty jí pobíhaly po klávesnici, jako by chtěla trhnout rychlostní rekord. „Je to důležité?“ zeptala se, aniž by odtrhla oči od monitoru.

Sevřel jsem pěsti. „Jo. Potřebuju si vzít volno.“

To už konečně zvedla hlavu. Podívala se na mě překvapeně, ale i trochu podrážděně. „Teď? Zrovna dokončujeme projekt...“

Na tuto konverzaci jsem se připravoval, ale její chladný pohled mi podrazil nohy. „Danielo, jsem vyhořelý. Měsíce dělám přesčasy, pracuju do noci, pořád jsem na telefonu. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy normálně odpočíval.“

Vzdychla a sundala si brýle. „Michale, všichni jsme unavení. Ale někdo to zvládnout musí.“ Její hlas byl překvapivě klidný. „Jsi důležitý člen týmu. Nemůžeš se teď stáhnout.“

„Nejde o to, jestli chci nebo nechci,“ zašeptal jsem. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo. „Jsem na pokraji nervového zhroucení...“

„Michale...“ začala, jako by chtěla být vlídnější, ale rychle zase přešla do toho svého rázného tónu. „Nemůžu ti dát volno jen tak. Pokud potřebuješ pár dní, zkusíme to nějak zařídit. Ale projekt tím nesmí utrpět.“

Pochopil jsem. Pro ni jsem byl jen další jméno v tabulce. Jedno malé kolečko ve velkém soukolí. Vyšel jsem z její kanceláře s vědomím, že musím něco změnit. Jestli to neudělám teď, už nikdy nenajdu odvahu.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (35): Dohodil jsem kamarádovi práci, teď je ve firmě úspěšnější než já

Zašel jsem za doktorem

„Hele, takhle to dál nejde,“ řekl Petr, když jsme kolem osmé odcházeli z práce. „Nebudu ti přednášet o work life balance, ale jestli s tím něco neuděláš...“

Vzdychl jsem a promnul si oči. Ani kafe už nezabíralo. „Mluvil jsem s Danielou,“ zamumlal jsem. „Podle ní je to normální. Všichni jsme unavení, ale někdo to přece musí dotáhnout do konce...“

Petr si odfrkl. „Jo, jasně. A až padneš s infarktem, najdou si někoho jiného.“

Věděl jsem, že má pravdu. Druhý den ráno jsem zavolal svému lékaři a domluvil si vyšetření. Popsal jsem mu svoje příznaky – chronická únava, nespavost, podrážděnost, pocit prázdna...

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (27): Chlapi v práci se posmívali uklízečce, ale nikdo z nás se jí nezastal. Pak kolegyni ruply nervy

Konečně mám dovolenou

Pak se systém přeci jen dal do pohybu a bylo mi umožněno vzít si dovolenou. Naše personalistka se na mě ani nepodívala, jen mi podala několik papírů. „Tady se podepište.“

„To je všechno?“ zeptal jsem se.

Zvedla oči, tvářila se trochu překvapeně. „Ano. Až se vrátíte, přihlaste se pro novou kartičku na vstup do firmy.“

To bylo všechno. Žádné „držte se“ nebo něco podobného. V té firmě nebyli lidé, jen čísla.

Pár dní nato jsem se poprvé po letech pořádně nadechl. Začal jsem chodit na procházky, už jsem dokonce dokázal spát celou noc. Po dvou týdnech volna jsem se začal cítit jako dřív. Měl jsem pocit, že se mi vrací část mého já, kterou jsem kdysi ztratil někde mezi tabulkami a projekty.

Když jsem se vracel do kanceláře, byl jsem plný energie. Myslel jsem si, že všechno bude jako dřív....

Mohlo by Vás zajímat:

Ladislava (32): Až teď mi dochází, jak to bylo v práci skvělé. Nový šéf je arogantní a já trpím

Dal jsem výpověď

Všiml si, že moje místo je... prázdné. Žádný počítač, žádné papíry nebo židle. Jako bych nikdy neexistoval. „Michale!“ ozval se za mnou známý hlas. Petr mi podal ruku a usmál se. „Rád tě vidím, kámo.“

„Co se tady děje?“ zeptal jsem se tiše a ukázal na své místo.

Petr sklopil oči. „Nevím, jak ti to říct... Radši jdi na personální.“

Věděl jsem, že je zle. Opět jsem si sedl naproti té ženě z personálního. Vzduch v místnosti byl těžký. Roky jsem se pro tu firmu obětoval, teď se mnou jednali jako s obtížným odpadem. „Dobře, jestli to chcete takhle, tak končím. Dávám výpověď...“ pronesl jsem. Personalistka neprojevila žádné emoce.

Ta práce pro mě kdysi znamenala všechno. Teď jsem nebyl nic. Naposledy jsem se podíval na svoje staré místo. Bylo prázdné a já jsem se cítil stejně.

Když jsem vyšel ven, studený vzduch mi ovanul tvář. Zadíval jsem se na budovu, ve které jsem strávil tolik let. Vytáhl jsem mobil. Chtěl jsem napsat Petrovi, mohli bychom třeba zajít na pivo, probrat, co bude dál. Ale místo toho jsem otevřel poznámku, kterou jsem si napsal před pár měsíci, v tom nejhorším období: „Jsem vyčerpaný. Každý den je stejný. Jestli něco nezměním, bude po mně.“

Dlouho jsem se díval na ta slova. A najednou mi to došlo. Tohle není konec, je to začátek. Zhluboka jsem se nadechl a otočil se zády k budově. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil opravdu svobodný...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (27): V nové práci jsem chtěla ukázat, co ve mně je. Než jsem to stihla udělat, někdo mi podrazil nohy

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].