Facebook
Instagram
Když Milena tragicky přišla o manžela, zhroutil se jí svět. Přežívala ze dne na den a únik v hledala v knížkách. Právě knížky jí jednoho dne přivedly do života spřízněnou duši.
Nemohla jsem si přát lepšího manžela, než byl Tomáš. Seznámili jsme se náhodou během studií, když mě kamarádky přesvědčily, abych šla na večírek. Obvykle jsem si s vrstevníky nerozuměla – připadali mi hluční a dětinští. Měla jsem také pocit, že mezi sebou stále soupeří, kdo se bude chovat hloupěji.
Byli jsme si souzeni
Tomáš byl jiný. Jako jediný do sebe nelil alkohol a k ženám se nechoval jako k trofejím. Zprvu jsem s ním chtěla jen krátce prohodit pár slov a vytratit se, ale nakonec jsme odešli společně. Pozdně večerní procházka po jeho boku byla pro mě zajímavější než všechna rande, na kterých jsem byla za poslední dva roky.
Od té chvíle jsme byli nerozluční. S ním jsem cítila nejen to, že žiju, ale také jsem byla skutečně šťastná. Hodili jsme se k sobě dokonale a svatba byla jen otázkou času, přestože moji rodiče brblali, že do všeho jdeme zbrkle. Upřímně, nebylo na co čekat...
Ta zpráva mě zničila
Společně jsme prožili pět nádherných let. Zvykla jsem si na to, že je vždy po mém boku a můžu se na něj kdykoli spolehnout. Myslela jsem, že tak to bude napořád. Když jednoho listopadového večera přišli k mým dveřím policisté, aby mi oznámili, že auto, ve kterém jel Tomáš, havarovalo, a on na místě zemřel, zhroutil se mi celý svět.
Nedokázala jsem tomu uvěřit, nedávalo mi to smysl. Vždyť ještě před chvílí byl se mnou doma – smál se a vykládal mi, co všechno má v plánu. Večer jsme chtěli jít do kina, dát si něco dobrého, prostě být spolu. A teď mi najednou řekli, že už ho nikdy neuvidím živého. Nepřipouštěla jsem si, že je pryč. Připadalo mi to jako zlý sen...
Druhý den ráno jsem procitla v prázdné posteli. Došlo mi, že Tomáše už nikdy neuvidím vedle sebe. Neprohrábne mi něžně vlasy, nedá mi pusu na čelo, než odejde do práce. Asi bych měla plakat – křičet, vzlykat – jenže moje oči zůstávaly suché. V hlavě jsem cítila pulzující bolest, jako by mi měla každou chvíli puknout.
Odpoledne se objevila Maruška, moje nejlepší a vlastně jediná kamarádka. Pamatuju si, že pořád opakovala, jak strašně ji to mrzí. Nikdy Tomáše nemusela, ale najednou tvrdila, jak je jeho smrt pro ni zdrcující.
„Vypadni,“ zarazila jsem ji, protože jsem ji vůbec nechtěla poslouchat.
„Mileno, uklidni se,“ promlouvala ke mně opatrně. „Jsi v šoku. To je pochopitelné.“
„Ven,“ zopakovala jsem skrz zaťaté zuby. „Copak to nechápeš?“
Urazila se, ale odešla. Neřešila jsem její pocity. Nezajímaly mě. Bez Tomáše mě nezajímalo nic...
Úplně jsem se stáhla do sebe
Pohřeb proběhl, ale já stále nic necítila. Rodina měla za to, že se držím neuvěřitelně statečně. Vždyť jsem na hřbitově neplakala, jen přijímala kondolence a na smuteční hostině jedla i pila. Prázdná slova lidí, z nichž většinu jsem ani neznala, kolem mě jen tak proplouvala. Ani jediné slovo mě nevytrhlo z letargie.
Teprve později blízcí začali tušit, že něco není v pořádku. Přestala jsem chodit do práce. Když mi šéf navrhl, abych si vzala dovolenou na zotavení, rovnou jsem dala výpověď. Našla jsem si práci na doma, abych nemusela nikam chodit.
Nepřijímala jsem hovory, nikoho jsem nepouštěla dovnitř, odmítala jsem mluvit. Neměla jsem už potřebu žít. Tedy ne způsobem, jaký by chápali ostatní. Protože já ve skutečnosti nežila – jen jsem existovala. Ráno jsem se probudila, nějak přetrpěla den a večer si znovu lehla.
„Lenko, takhle to nejde,“ opakovala moje sestra Katka, která měla náhradní klíče a občas přišla ke mně do bytu. „Musíš jít dál. Ať to v sobě neseš jakkoli, musíš myslet na budoucnost. Tomáš by to tak nechtěl...“
Na ni jsem se nezlobila. Věděla jsem, že to myslí dobře, jen mě nechápala. Problém nastal, když jsem zase začala myslet na to, co by bylo, kdyby... První týden takového boje se sebou samotnou jsem totálně prohrála. Pak jsem se naučila zaměstnávat mozek – četla jsem. Doma jsme měli spoustu knih, takže kdykoli jsem zrovna nepracovala, sáhla jsem po další a nořila se do příběhů.
Utíkala jsem do světa knih
Když mi došly knihy, poprvé v životě jsem se vydala do knihovny. Po vyřízení všech formalit jsem chodila mezi regály a hledala nové tituly.
„Nepotřebujete s něčím pomoct?“ oslovil mě muž zhruba mého věku. „Chodím sem často. Pokud hledáte něco speciálního...“
„Ne,“ skočila jsem mu do řeči. „Já si vyberu sama.“
„Dobře,“ usmál se. „Jsem Oskar. Těší mě...“
Zamručela jsem něco na pozdrav, ale jméno jsem mu neprozradila. Vzala jsem si pár knih a rychle zmizela. Jenže pak jsem do knihovny začala chodit pravidelně, každých pár dní. Jakmile jsem přelouskala vypůjčené romány, byla jsem zpátky pro další. A prapodivnou shodou okolností tam Oskar byl téměř pokaždé. Několikrát se mě pokusil oslovit, ale já ho ignorovala. Pak přestal. Myslela jsem, že to vzdal. Jenže mě samotnou překvapilo, že mi to tak trochu chybí...
Svěřil se mi
Jedno odpoledne jsem stála u police s fantastikou a přemítala, co mi aspoň na chvíli pomůže uniknout té šedé realitě.
„Máte ráda fantastiku?“ ozval se známý hlas. Byl to Oskar, který se zjevně rozhodl nevzdat.
„Jo,“ přiznala jsem potichu. „Pomáhá mi to zapomenout… na život.“
Krátce se usmál, v jeho očích jsem ale viděla smutek. „Taky bych někdy raději na nic nemyslel,“ vydechl. „Zvlášť když se mámě přitíží...“
Zkoumavě jsem si ho prohlédla. „Co s ní je?“ vyklouzlo mi, než mi došlo, že můžu být netaktní.
Nevypadal, že by mu to vadilo. „Má Alzheimerovu chorobu,“ svěřil se mi. „Je to špatné. Ztrácí pojem o realitě a většinou už mě ani nepoznává.“
„To je mi líto,“ řekla jsem tiše. „Nevěděla jsem to. Já... před rokem mi zemřel manžel a... a mám pocit, že už nedokážu žít.“
„Podle toho, co vidím, si vedete docela dobře,“ namítl s úsměvem. „Myslím, že by na vás byl pyšný.“
„Řekl by, že jsem se zbláznila...“ ušklíbla jsem se.
Nastalo ticho.
„Pozval bych vás na kávu, ale... ani neznám vaše jméno...“ řekl po chvíli.
Na mých rtech se poprvé po dvanácti měsících objevil nepatrný úsměv. „Milena,“ zašeptala jsem. „Jmenuju se Milena.“
Musím se znovu naučit žít
Cítím, že se ve mně něco mění. Už nevstávám jen proto, abych šla do práce a přečkala další den. Není to jen o knihách, i když ty příběhy, které nyní čtu, ve mně vyvolávají silnější emoce než dřív. Často myslím na Oskara – kdy se zase potkáme, jestli se odhodlám zavolat Katce a pozvu ji na návštěvu.
Byla bych ráda, kdyby se setkala s Oskarem. On je totiž jediným člověkem, který mě dokáže snést – a bez něhož bych si další dny stěží uměla představit.
Jsem si jistá, že by si s Tomášem padli do oka a stali se z nich skvělí kamarádi. Bohužel se to nestane, nikdy je neuvidím spolu sledovat fotbal nebo jít na pivo. Přesto doufám, že Oskar v mém životě zůstane. A že nezmizí náhle a bez rozloučení, jako Tomáš, nerozbije mi srdce, které se mi právě podařilo znovu slepit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Legendární věštec Vlastík Plamínek předpovídá rok 2025: Kdo vyhraje volby a kde koupí dům Agáta Hanychová
Legendární věštec Vlastík Plamínek předpovídá rok 2025: Kdo vyhraje volby a kde koupí dům Agáta Hanychová
Související články
