Janka (43): Našla jsem lásku na pohřbu manžela. Za osudovou přitažlivost jsem se ale dlouho styděla

Ztráta Petra, mého manžela, byla nepředstavitelně bolestná, ale očekávaná. Byl nevyléčitelně nemocný. Smrt pro něj byla vysvobozením. Petr si přál obřad v kostele a také si přál, abych pozvala jeho nevlastního bratra. Jako děti byly jako dvojčata, ale později se jejich cesty rozešly. Marka jsem nikdy neviděla, neznala ho. Když mi pak v kostele přišel potřást rukou, styděla jsem se sama před sebou, jak moc mi byl sympatický. V oné smuteční chvíli, navíc na takovém místě, to bylo nevhodné.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (29): Svatba mé sestry byla jako pohřeb. Je mi líto, že se vdala z donucení rodičů

Osudové setkání na pohřbu

Nikdy jsem necítila tak osudovou přitažlivost, tak animální a čistou zároveň. Dodnes té smršti citů a emocí nerozumím. Po obřadu mě Marek oslovil: „Jani, vím, že se neznáme, ale kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady pro tebe,“ řekl.

Chvíli jsme si koukali do očí, Marek mě pak objal; jeho objetí rozhodně netrvalo pár vteřin. Cítila jsem, že jsou naše sympatie oboustranné. Velmi jsem se snažila na toho muže nemyslet, měla jsem pak přirozeně hrozné výčitky vůči zesnulému manželovi.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (42): Rodiče se na mě vykašlali kvůli postiženému bratrovi. Teď mi zazlívají, že mu nejdu na pohřeb

Naše cesty se nakonec protnuly

Po pohřbu jsem se snažila vrátit k normálnímu životu, ale Marek se mi neustále vkrádal do myšlenek. Jeho přítomnost vnášela do mého života nový smysl a naději a také mi pomáhala neprožívat mou ztrátu tak těžce. Čas plynul a já neměla odvahu se Markovi ozvat, přišlo mi to nevhodné. Později jsem se dověděla, že to vnímal stejně. Pak ale, asi po třech měsících, přišla textovka: „Milá Jano, strašně rád bych tě více poznal, ale vím, že na to je ta nejnevhodnější doba. Pokud se mi neozveš zpět, pochopím to.“

​Když jsme se sešli v malé kavárně, Marek na mě pohlédl s výrazem, který jsem si pamatovala z pohřbu – motýlci v břiše mi doslova explodovali. „Chtěl jsem ti napsat ihned, ale musel jsem si vše promyslet,“ začal. „Ale pak mi došlo, že nemám co ztratit. V nejhorším budu prostě za blbce a ty mě opět vymažeš ze svého života,“ řekl tiše. Nevymazala jsem nic! Naopak.

Mohlo by Vás zajímat:

Mariana (31): Na chatě jsem nechala porazit starou hrušeň. Netušila jsem, že stála na malém pohřebišti

Rodině jsme vše přiznali až po letech

Náš rozhovor trval čtyři hodiny! Byl neskutečně hluboký, upřímný a plný emocí. Otevřeně jsme si řekli o vzájemných sympatiích a přitažlivosti, kterou jsme se každý snažili skrýt nejen před světem, ale i před sebou samým. Nebylo jednoduché dát naší přitažlivosti, a brzy i skutečné lásce, průchod. Stále jsme cítili výčitky a dohodli se, že vše budeme skrývat.

Až po dvou letech jsme se odhodlali jít pomalu a citlivě s „kůží“ – tedy spíše s láskou – na trh. Rodina nás překvapila. Naši lásku přijali. Byla to obrovská úleva! Má dcera o nás dvou dokonce mnoho měsíců věděla, ale je velmi empatická a pochopila, co se v nás odehrává. Jsem ráda, že jsem měla odvahu jít i tak trochu proti zažité morálce za svým štěstím, šla jsem ale ohleduplně, nikomu včetně mě samotné jsem nechtěla ublížit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Květa (57): Manžel mi řekl, že až zemřu, na můj pohřeb nepřijde. To mu nikdy neodpustím