Míša Nosková zažila peklo s agresorem: První varování jsou muži, kteří mluví hnusně o svých ex

Zpočátku se vám zdá, že ta špatná jste ve vztahu vy. Alespoň vás o tom svým jednáním dnes a denně přesvědčuje váš partner. Ať děláte, co děláte, nikdy se mu nezavděčíte, nikdy vám plně nedůvěřuje, a když se neřídíte jeho pokyny, může to vyústit až ve fyzické násilí.

Něco podobného zažila i zpěvačka a SuperStar z roku 2005, Michaela Nosková (42). "Byly tam i pokusy narušit naše vztahy s dcerou, aby byl člověk izolovaný. Podle mě je to proto, že když se dostanete do izolace, nemáte vnější pohled na situaci. Já si na to jeho chování zvykla a začalo mi připadat normální," popisuje mrazivé okamžiky Míša, která nakonec našla odvahu z toxického vztahu odejít. Nebylo to ale s dcerkami Eliškou (14) a Jasnou (3) vůbec jednoduché.

Mohlo by Vás zajímat:

Hvězda Novy Bára Divišová o prožitém domácím násilí: Skončila jsem bez zubů a bez peněz, ale dokázala jsem od něj odejít

Michaela Nosková o dramatickém odchodu od partnera

Ten tvůj příběh je na dlouhé hodiny, možná dny. Já začnu od prostředka, i když by se mohlo zdát, že je to konec, ale konec to nebyl. Jde o tvůj útěk, ty sama jsi popsala, že jsi utíkala ze svého domu, odkud on nechtěl odejít. Zní to dramaticky. Bylo to drama?
Drama to nebylo v tom smyslu, že bych brala děti a někomu je vyrvávala. Bylo to spíš stresové v tom smyslu, že jsem čekala, až bývalý partner odjede do práce. Snažila jsem se tvářit, že je všechno v pohodě, a přitom už jsem měla sbalené kufry u rodičů, kteří bydlí ve vedlejším baráčku, máme dvojdomek. Ty kufry jsem balila postupně, třeba v průběhu 14 dnů, tří týdnů, abych tam měla nachystané věci. Takže spíš to byl stres, aby ten partner opravdu odjel. Do poslední vteřiny si to člověk snaží rozmyslet, snaží se to omluvit a snaží se si říkat, zda nedělá chybu. Takže vyjít ten krok ze dveří, udělat krok s těmi kufry, jet na OSPOD, nahlásit ty věci, co se dějí nebo nedějí, a proč se dějí, bylo nejtěžší. Pak samozřejmě přichází další krok, kdy se to ten partner dozví, protože člověk neodchází z domu s takovým tím: "Tak čau, už tě nechci."

A partner přijde odpoledne z práce...
Odpoledne přijde z práce. V našem případě jsme se měli potkat na oběd. A teď ten oběd nenastal. A pokud máte za sebou věci, které se nám děly ve vztahu, tak máte stres už jen z toho, že neděláte něco tak, jak vám bylo řečeno, že máte udělat.

Nejste ta hodná holka.
To znamená, že je to takový krok - připodobnila bych to k tomu, když jsem byla v Americe, stála jsem nahoře na Stratosphere Tower ve Vegas a měla jsem udělat krok, po němž následoval volný pád z 380 metrů. Je vám fakt strašně špatně, protože ten krok musíte udělat sama, a jak říkám, nejhorší bylo to, že jsem vystoupila z něčeho, co mi bylo permanentně říkáno, že mám dělat takhle a takhle, a já se postavila sama za sebe a za holky. To byl pro mě asi nejtěžší krok. Ale pravda je, že to zmizí v té vteřině, kdy se to ten člověk dozví a už ta situace běží. To ten největší stres opadne, protože už se to stalo.

Způsob, jak odejít, ti poradili odborníci, tohle oni radí. Takže bychom tím mohly dát radu i někomu, komu se to děje.
Je to tak, protože když odcházíte z vyhroceného vztahu, a jsou v tom navíc děti, je logické, že vyhrocená situace by nastala i ve chvíli, kdy řeknete: "Já chci odejít." V tu chvíli člověk mnohem víc riskuje, že se něco stane a nedopadne to dobře. Takže za mě, když člověk ukončuje vztah, kde k nějakým takovým věcem docházelo, je určitě lepší to udělat tak, že partner o tom neví. Ale pokud jsou v tom děti, je tam zásadní krok, na který nesmí nikdo zapomenout, a to okamžitě navštívit OSPOD a ohlásit, že neunášíte dítě, kde se budete zdržovat, a že si akorát nepřejete, aby to partner nebo partnerka věděli proto, že budete podávat trestní oznámení. Což já udělala a pak jsem se odklidila na tu adresu, kterou jsem uvedla.

Nicméně ty jsi v tuhle chvíli čekala, když to začalo běžet, že už bude všechno dobré, a já řekla, že nedávno skončily nějaké důležité soudy. Jak to dopadlo, ještě nevíme, nicméně mluvit o tom už můžeš a chceš. Co se vlastně dělo v rámci těch soudů, tím útěkem to z tebe spadlo a skončilo to?
Já si trošku myslela, že když člověk má na ty věci důkazy, že přijde spravedlnost. A teď se nebavím o spravedlnosti, co se týče trestního práva, ale bavím se o péči, o rodinném právu. Rodinné soudnictví není postavené na argumentech, protože k nim mnohdy nikdo nepřihlíží, ale je postavené na tom, jak se kdo zalíbí a jak kdo zapůsobí. Mnohdy se soudci mnohem víc rozhodují na základě vnitřního pocitu. Na druhé straně, když půjdeme k civilnímu soudu, kde je má dáti/dal, otevřou spis a řeknou dal/nedal, je to rozhodnuté. V rodinném soudnictví přijde matka a říká, on mi dělal tohle, přijde otec, matka dělá tohle, a je to jen na váze toho, že někdo něco říká a soudce se v tom těžko může orientovat. Takže většinou nařídí znalecké posudky a samozřejmě chtějí vyjádření OSPOD. Co se týče znaleckých posudků, ty by měly být směrodatné, ale já zažila i to, že až tak směrodatné nejsou. Pak stejně přijde druhá strana a řekne: "Ta znalkyně byla zaujatá a určitě držela s matkou."

Mohlo by Vás zajímat:

Iveta Maurerová o vztahu se zpěvačkou LP: Byla jsem oběť domácího násilí, učí mě sebelásce

Michaela Nosková o životě s manipulátorem

Já se k soudu ještě vrátím. Ale teď se podíváme na ten tvůj příběh. To jsou věci, které je potřeba pořád dokola opakovat, mluvit o nich veřejně, protože se dějí spoustě lidem, hlavně ženám, ale třeba i seniorům. My teď zůstaneme u žen. Kdy jsi poprvé cítila, že je něco špatně?
Každý z nás má nějaké, já tomu říkám červené světlo, prostě red flag nebo kontrolka. Ty já měla v některých situacích hned na začátku, ale udusila jsem to v sobě, protože jsem měla pocit, to je souhra všeho. Kdo mě zná, tak ví, že jsem v hledání partnera nebyla nikdy úplně úspěšná. A člověk dojde do fáze, kdy si řekne: "Tak já to vydržím, protože chci všem dokázat, že si zvládnu udržet vztah." Takže čím horší zkušenosti za sebou člověk má nebo čím víc neuspěl v budování vztahu, tím víc má tendenci odpouštět v tom dalším.

Možná tam byla touha ten vztah mít, a aby fungoval.
Tím pádem jsem první červené kontrolky ignorovala, a to pak vede k tomu zacyklení, že člověk něco potlačuje a zároveň s tím musí potlačit i sám sebe, protože když mi něco vadí, tak bliká červená kontrolka, a když ji ignoruji, potlačím i to, že mi to vadí. To znamená, že ustupuju sama ze sebe a postupně, aniž by si toho člověk všiml, se zašoupne do škatulky, která vyhovuje partnerovi. To znamená, že já si teď říkám, když už to mám v sobě srovnané a snažím se na sobě pracovat, že ty věci, které dělal, byly špatné a samozřejmě, že za ně nemůžu já, ale na druhé straně jsem to byla já, kdo od začátku vlezl do té škatulky. A vlezla jsem do ní, protože jsem chtěla někomu vyhovět. To znamená, že si teď nemůžu říct: "Může za to on, že mi to takhle dělal." Prvně jsem si musela přiznat, že i to, že jsem neměla ráda sama sebe a nevážila si sama sebe a toho, co chci, způsobilo, že mě do té situace dostal.

Takže klasická manipulace. Pojďme si teď říct, co konkrétně nepřehlížet, a co poradit, aby nad tím další ženy nemávly rukou? Ono je hezké dávat někomu další šance a něco omluvit, ale co by se fakt omlouvat nemělo?
Určitě by se neměly omlouvat jakékoliv formy fyzického násilí, byť minimálního. Když vám někdo vrazí facku, je to špatně, je to velmi špatně.

To se dělo už ze začátku?
O detailech našeho vztahu vzhledem k tomu, že stále probíhá trestní řízení, nemůžu mluvit, takže dávám příklady. U nás žádné formy fyzického napadání na začátku neprobíhaly, ale říkám, když vám někdo fyzicky ublíží, způsobí vám bolest a nic se mu nestane, tak ví, že v tom může pokračovat. Většinou to fyzické napadení následuje po tom, co několikrát neuděláte to, co ten člověk chce. Takže bych určitě nepřehlížela ani jakoukoliv agresi. A když mám jít s někým na schůzku, tak mě v první řadě zajímá, jak mluví o své bývalé partnerce, případně pokud mají děti, jak mluví o matce svých dětí, protože to byla první věc, která mě měla zaujmout.

Teď mi úplně běží mráz po zádech, protože jsem se také s něčím takovým setkala.
To je první věc, která mě měla zaujmout. Jak ten člověk mluví o svých bývalých partnerkách. A pokud tam najdu nějaký opakující se motiv, pak rovnou říkám: "Děkuju, nechci ani na kafe, na shledanou. Jestli máte problémy, tak si je vyřešte." Takže to je pro mě jeden velký red flag.

Teď jsi mi vzala řeč, já se chtěla zeptat, jakým způsobem s tebou bylo manipulováno. Manipulátoři často odřezávají člověka, ženu, od okolí. A takovému člověku pak okolí těžko pomáhá...
Ano, je to tak. Prvně jsou to přátelé, práce, pak i blízká rodina. Byly tam i pokusy narušit naše vztahy s dcerou, aby byl člověk izolovaný. Podle mě je to proto, že když se dostanete do izolace, nemáte vnější pohled na situaci. Já si na to jeho chování zvykla a začalo mi připadat normální. Až když jsem jednou přijela za kamarádkou a v legraci jí začala vyprávět, že se děje tohle a tohle, tak ona na mě koukala úplně vyděšeně. Říká: "Ty mi tady normálně s úsměvem říkáš, že se děje tohle a tohle." A já teprve v tu chvíli získala pohled zvnějšku.

Už jsi prostě zmanipulovaná.
Člověku přijde, že je to běžné. A k tomu mu ještě připadá, že si to zaslouží, protože za to může on. To je druhá fáze. Já měla permanentně pocit, že mám být tomu člověku vděčná, že se mnou vůbec je, protože jinak by se mnou nikdo nevydržel.

Takže on ti pořád opakoval...
...že jsem hrozná, a tak dál. To jsou manipulátoři. Není to ale o tom, že by říkali: "Ty jsi hrozná, ty jsi příšerná, podívej se na sebe." Oni si vždycky najdou věc, která se vás nejvíc dotkne, dokáží odhalit slabé místo, které je u každého někde jinde. U někoho je to postava, u někoho to, že se necítí dobře jako člověk, a oni tuhle slabinu dokáží velice rychle najít a využít.

Mohlo by Vás zajímat:

Jak vypadá krizový byt pro týrané ženy? Nahlédli jsme do utajeného místa pro oběti domácího násilí

Rady Michaely Noskové pro ženy v toxickém vztahu

Ty jsi zmiňovala starší dceru, ta v tom žila také, nebyla "odstraněná" jako to okolí. Byla také zmanipulovaná, nebo viděla aspoň něco, co se děje?
Eliška velmi dobře vnímala, co se děje, proto se spoustě situací vyhýbala a měla potřebu být zavřená ve svém prostoru. A vzhledem k tomu, že tam probíhaly neadekvátní situace i vůči ní, tak se snažila vyhýbat společnému kontaktu.

Ale asi je těžké, aby řekla: "Mami, tohle je blbý."
To je v tom věku, kdy jí bylo nějakých devět, deset, jedenáct, samozřejmě těžké. Děti to podle mě tak nevnímají. Mě dodneška mrzí, že jsem jí dala tak hrozný příklad, a doufám, že to nebude napodobovat. Ale mám za to, že když jsem pak udělala ty kroky, viděla, že to bylo špatně a že takové jednání nemá nikdo schvalovat.

Já jsem viděla fotky z doby, kdy jste spolu byli. Vypadalo to, že jste hrozně happy a že je všechno zalité sluncem. Ty sis to nalhávala, že to tak je, nebo co se v tobě odehrávalo v době, kdy se na sítě dávaly tyhle fotky?
Člověk si dlouho říká, že je to super jen kvůli tomu, aby si nepřiznal, že to super není. Čím víc člověk na veřejnost tvrdí, že to je skvělé, tím hůř to pak vypadá doma. Prostě na Instagram a sociální sítě všichni věší, jak jsou skvělí, a upravují si fotky, jak jsou nádherní, a tak dál. S reálným životem to nemá nic společného. Fakt ale je, že já to neviděla, a to ani ve chvíli, kdy došlo k nějakým fyzickým konfliktům. V první chvíli jsem žila v tom, že si to zasloužím. Mozek dělá všechno pro to, aby si nemusel připustit, že je to špatně.

Co ti v tu chvíli nejvíc pomohlo?
Když jsme byli u soudu - tam musí vypovídat matka, pak otec, a to mi pomohlo k uvědomění si, že ten člověk, který stojí vedle mě, je opravdu špatně. Posloucháte překroucené informace, lži a jediný, kdo ví, jak to bylo, jste vy. Ano, je to tam slovo proti slovu, ale já vím, jak to bylo. To znamená, že když tam sedíte a posloucháte ty reálné lži, tak vám dojde, že ten člověk není v pořádku. Kdyby ten soud neproběhl, je možné, že bych ještě mnohem déle přemýšlela nad tím, jestli jsem neudělala chybu, jestli bych se neměla vrátit. A proto také jedna z věcí, které doporučuju, jsou krizová intervenční centra. Jasně, máme tady třeba Bílý kruh bezpečí a tyhle věci, které jsou super, ale oni nejsou zvyklí pracovat primárně s lidmi, kteří utekli a potřebují se nevrátit.

Co ženy čeká v intervenčním centru?
Umí tam řešit aktuální situaci. Mně třeba hrozně pomohlo s nimi mluvit a pracovat, aby mě udrželi v tom, že se začnu nevracet, a pak teprve můžete začít chodit na terapie, aby se s tím člověk vyrovnal, aby si to srovnal v hlavě. Ale intervenční centrum je jedna z nejlepších institucí, kterou tady máme a která pomůže v aktuálním problému mnohem lépe než Bílý kruh.

Co dalšího prozradila Michaela Nosková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou

• Jak moc jí pomohlo krizové intervenční centrum
• Jak jí pomohly příběhy ostatních žen ve stejné situaci
• Jak přesně ošetřit záležitosti kolem dětí, pokud utečete s nimi
  

Na fotky Michaely Noskové i jejích dcer se můžete podívat v galerii.

Pokud jste se stali obětí domácího násilí, neváhejte se v akutním případě ohrožení obrátit na Policii ČR, linka 158. Pomohou vám ale i již zmíněná intervenční centra, jejichž seznam najdete na webu Nenech.se.

Galerie Míša Nosková zažila peklo s agresorem: První varování jsou muži, kteří mluví hnusně o svých ex

+ 7 fotek + 8 fotek