Facebook
Instagram
Monice bylo osm, když si její táta přivedl novou ženu. Kamarádky jí říkaly, že macecha bude jako v pohádce - zlá a ošklivá žena. Monika se před prvním setkáním s ní schovala do skříně.
Když jsem se v osmi letech dozvěděla, že mi táta přiveze z ciziny novou maminku, byla jsem z toho rozrušená. Nejprve jsem dokonce pocítila radost. Představovala jsem si krásnou princeznu z pohádky, která přijde do mého nudného života a promění ho v úžasný příběh.
Pak mi kamarádky vysvětlili, že macechy v pohádkách bývají obvykle ošklivé, kruté a chtějí jen zničit malé sirotky, ne je udělat šťastnými. A co teprve, když má macecha přijít z Německa!
„Bude tě nutit jíst tučné klobásy a zelí a bude tě trápit,“ varovaly mě holky. Není divu, že s každým dnem se moje averze vůči maceše prohlubovala, stejně jako rostl strach z jejího příchodu k nám domů.
Bála jsem se macechy
Svoji skutečnou maminku si moc nepamatuji. Opustila nás, když mi byly tři. Odešla navždy. Ale nedozvěděla jsem se to hned a přímo. Matně si pamatuju řeči o tom, že maminka odešla na lepší místo, že se vydala do nebe, že je v ráji. Ale pro mě to nic neznamenalo. Prostě jsem postrádala její přítomnost a trápilo mě, že se k ní nemohu přitulit.
Žila jsem s otcem a pomáhala nám jeho sestra Marta (52). Teta byla nesmírně přísná žena, která mi jen zřídka projevovala náklonnost, přestože skvěle zvládala domácnost. Díky ní jsem nikdy neměla hlad, měla jsem upravené oblečení a pečlivě vyčesané vlasy.
Když otec začal jezdit kvůli práci do zahraničí, teta Marta se o mě starala a brala si mě k sobě. Vychovávala dva chlapce, kteří byli o pár let starší než já. Bylo těžké najít společnou řeč. Bratranci mě považovali za malou holku, která není hodná jejich společnosti. Jen občas, po matčině napomenutí, mi dovolil hráti si s nimi.
Také mě děsili vyhlídkou na brzký příjezd „zlé macechy z Německa“.
„Bude na tebe křičet a dá ti výprask vařechou,“ říkali, a já, vyděšená a s očima plnýma slz, jsem utíkala k tetě Martě.
„Přestaňte s těmi hloupostmi!“ rozčilovala se teta Marta. „A ty... nevěř těm jejich nesmyslům. Vždyť ti je už osm...“
Marta se mě snažila utěšit a ujišťovala mě, že táta by si nikdy nevzal špatnou ženu, ale měla jsem pocit, že ani ona sama neví, co očekávat. Nakonec přišel den, kdy jsem měla poznat Emmu (49), moji budoucí macechu.
Schovala jsem se do skříně
Před jejich příjezdem teta Marta celý týden důkladně uklízela náš byt. Prakticky se nastěhovala k nám i se syny. Bloumala jsem po místnostech, kde jsem strávila první roky svého života, a přemýšlela, co se bude dít, až se sem nastěhuje někdo cizí. Nemyslela jsem si, že by tento byt mohl být mým opravdovým domovem, takovým, jakým byl dříve, s maminkou a tatínkem...
Když jsem z okna uviděla přijíždět tátovo auto, využila jsem příležitosti, že byli všichni zaneprázdněni, a vklouzla jsem do skříně v ložnici. Celá rodina, včetně tety Marty, mých bratranců, strýce a babičky, šla ven přivítat tátu a jeho novou partnerku. Skříň byla stará, ale také velmi prostorná. Její vnitřek se zdál být nekonečný, takže byla ideálním místem na schovávání během našich dětských her. A teď mi také poskytl úkryt.
„Zlato, jsme doma!“ volal táta tlumeným hlasem.
„Moniko, neschovávej se tam, pojď za námi!“ ozvala se i teta Marta, která rychle odhalila mou skrýš a vtrhla do ložnice.
„Zlato, vím, že tam jsi. Nechci tě nutit, abys vyšla ven, ale myslím, že je od tebe nezdvořilé se takhle schovávat. Nemáš se čeho bát. Emma je opravdu milá, uvidíš. Navíc za chvíli budeme večeřet. Připravila jsem tvoje oblíbené řízky. Bude i výborný dezert...“ snažila se mě přesvědčit.
Ani jsem se nepohnula. Teta Marta chvíli čekala, pak opustila pokoj a jemně za sebou zavřela dveře.
Nechtěla být zlou macechou
Zůstala jsem schoulená ve skříni. Neplakala jsem. Cítila jsem vzdor. Nepřipojím se k nim! Ať si pochutnávají na těch dobrotách s tou odpornou ženskou. Copak jsem to v poslední době neslyšela ve škole stále? Copak mě tím nestrašili i bratranci? A teď ti zrádci sedí s tou strašnou Němkou a snaží se jí zalíbit. Určitě nám přivezla hromadu hraček, aby nás získala.
Je těžké říct, jak dlouho to trvalo, protože jsem nakonec usnula, hladová a vyčerpaná. Když jsem konečně otevřela oči a opatrně pootevřela dveře skříně, venku bylo stále světlo. Vyšla jsem ze skříně a... strnula jsem na místě. V křesle u okna seděla ONA.
Pocítila jsem děs. Upřela jsem pohled na podlahu, příliš vyděšená na to, abych se dívala na ni. Jako bych měla před sebou nějakou příšernou bytost.
„Ahoj, Moniko...“ nedořekla větu. Čekala, až zvednu hlavu, a když jsem to udělala, věnovala mi úsměv.
Stála jsem tam, mrkala v úžasu. Najednou mi došlo, že mi nic nehrozí. Naproti mně seděla přátelská, hezká žena s nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Její zrzavé kudrny byly sepnuté do nadýchaného drdolu a její tvář zdobily roztomilé pihy. Ty pihy mě nějak uklidnily, protože přece není možné mít strach z někoho, kdo připomíná Pipi Dlouhou punčochu, že?
Asi mě nechtěla vyděsit, protože nevstala, jen tiše řekla: „Komm, Monika...“
Mám druhou mámu
Naznačila mi, abych přišla blíž, zatímco sahala do kabelky. Vytáhla zápisník a tužku a rychle začala něco kreslit. To vzbudilo mou zvědavost, ale stejně jsem zůstala stát. Po chvíli vytrhla stránku ze zápisníku a podala mi ji.
Nejistým krokem jsem se k ní přiblížila. Na obrázku byla skříň, uvnitř seděla malá holčička s pihami pečlivě nakreslenými na obličeji. Vedle skříně stála šilhající tlustá žena s vidlemi v ruce. Vypadala děsivě, ale zároveň trochu komicky.
Emma ukázala na dívku na obrázku a pak na sebe. Bylo jasné, že to má být ona. Ale zajímalo mě, kdo má být ta šilhavá žena. Ukázala jsem na ni prstem.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se.
„Moje macecha,“ odpověděla Emma a rozesmála se.
Když jsem slyšela její smích, nemohla jsem si pomoci a usmála jsem se. Emma ukázala na sebe a pak energicky přeškrtla obrázek šilhavé ženy. Byl to jasný signál.
Čas plynul a já si nejen postupně zvykla na Emmu, ale začala jsem ji mít ráda. Splnila svůj slib, milovala mě, jako bych byla její vlastní dcera. A co víc, díky ní jsem také získala skvělé sourozence - sestru a bratra. Před několika lety, když můj táta zemřel, necítila jsem se opuštěná. Měla jsem přece stále Emmu, moji druhou mámu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
