Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Monika žila s Pavlem čtyři roky a doufala, že mají před sebou společnou budoucnost. Proto se potěšila, když doma našla hezky zabalenou krabičku. Myslela si, že Pavel ji na Valentýna požádá o ruku.
Vždycky jsem věřila, že Pavla znám dobře. Jsme spolu už čtyři roky, máme společné bydlení a každý den se bavíme o naší budoucnosti. Byla jsem si jistá, že míříme stejným směrem. Proto jsem měla velká očekávání ohledně blížícího se Valentýna.
Byla jsem zvědavá
V poslední době se Pavel stáhl do sebe, méně mluvil, a já si to vysvětlovala tlakem a nervozitou. „Určitě něco chystá,” říkala jsem si. Když jsem ve skříni objevila krásně zabalenou krabičku, měla jsem dojem, že se všechno začíná rýsovat. V hlavě mi naskočily představy – romantická večeře, světlo svíček, prstýnek...
Nemohla jsem se dočkat. A tak jsem jednoho dne, když jsem byla sama doma, tu krabičku otevřela. Její obsah mi vyrazil dech. Na hebkém sametu ležel jemný zlatý náramek – nádherný, elegantní. Byla jsem přesvědčená, že je pro mě, dokud jsem nezahlédla přiloženou kartičku. Stálo na ní pár prostých slov, napsaných ručně: „Nemůžu se dočkat, až budeme spolu. Miluju tě, Karolíno. Tvůj Pavel.”
Srdce mi na vteřinku přestalo bít. Přečetla jsem to třikrát, abych se ujistila, že se nepletu. Karolína? Žádnou Karolínu jsem neznala. Sevřela jsem tu kartičku v dlani, cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek s nevěřícností. To musel být nějaký omyl. Jenže čím déle jsem se na ten vzkaz dívala, tím jasnější byla krutá pravda.
Chtěla jsem znát pravdu
Když Pavel dorazil domů, seděla jsem na gauči, krabička ležela na stolku přede mnou. Nemusela jsem nic říkat, hned vycítil, že něco není v pořádku.
„Moniko, co se děje?” zeptal se opatrně.
Nic jsem neřekla. Jen jsem ukázala na krabičku. „Otevři ji...”
Zarazil se. Chvíli hleděl na krabičku, pak na mě. „Prosím tě, můžu to vysvětlit...” začal třesoucím se hlasem.
„Kdo je Karolína?” zeptala jsem se naštvaně.
„To je jen kolegyně z práce...”
„Kolegyně?” skočila jsem mu do řeči. „Takže kolegyním píšeš, že je miluješ? A kupuješ jim náramky?”
„Moniko, ono je to trochu složitější...” začal, ale pak jako by nevěděl, co dál říct.
„Chci pravdu,” řekla jsem ledovým tónem.
„Vídám se s ní už několik měsíců...” pronesl tiše.
Vyhodila jsem ho
Nechápala jsem to. Jak mě mohl Pavel podvádět, když jsme spolu žili pod jednou střechou? Každá společná chvíle se mi najednou zdála prázdná a falešná. Jak dlouho mě už takto vodil za nos? Proč byl se mnou, když ho zajímala jiná?
„Proč?” zeptala jsem se smutně.
„S ní je všechno tak... jednoduché,” přiznal a uhýbal pohledem. „Nikdy jsem to neplánoval, ale pak se to prostě stalo...”
„Stalo se to, že jsi mě podvedl! Místo abys se mnou mluvil na rovinu, žil jsi dvojí život?”
Pavel se mě snažil uklidnit, ale já už věděla, že nic z toho, co řekne, nemá smysl.
„Chci, abys okamžitě odešel,” řekla jsem s pocitem, že se ve mně něco láme. „Nechci tě už nikdy vidět.”
Díval se na mě dlouze, ale nakonec jen kývl a odešel.
První osamělé dny byly jako nekonečné prázdno. Měla jsem pocit, že jsem ztratila všechno, na čem mi záleželo. Zoufalství se mísilo s hněvem a já nechápala, jak jsem to mohla přehlédnout. Moje nejlepší kamarádka Pája ke mně přiběhla hned, jak se dozvěděla, co se stalo.
„Moniko, není to tvoje vina. Přestaň se tím trápit,” řekla a podala mi hrnek čaje.
„Ale jak jsem mohla být tak slepá?” zašeptala jsem.
„Protože jsi mu věřila. Protože jsi ho milovala...” pronesla Jana a objala mě kolem ramen. „Jenže teď musíš myslet na sebe.”
Nevěděla jsem, co si o tom všem myslet. Část mě chtěla Pavlovi zavolat a zeptat se ho ještě jednou, proč to udělal. Ale ta druhá část věděla, že to už nic nezmění...
Už mám nový život
Ubíhaly týdny a já se postupně učila znovu žít. Vymazala jsem jeho číslo z telefonu, zbavila jsem se jeho věcí, které si nevzal. Začala jsem dělat změny v bytě – přestavila nábytek, koupila nové polštáře, dokonce jsem vymalovala jednu zeď. Dělala jsem cokoli, abych zapomněla na tu bolest.
Jana mě brala na různé akce a jednoho dne jsem se přihlásila na malířský kurz. Malování jsem kdysi milovala, ale roky jsem se mu nevěnovala. Tam, u malířského stojanu, jsem cítila, že už mi je lépe.
Jednoho večera jsem cestou domů uviděla Pavla v kavárně. Seděl tam s jinou ženou a smál se. Na okamžik mě bodlo u srdce, ale rychle jsem se podívala jinam. „To už není můj život,” řekla jsem si a šla dál.
Dnes se cítím silnější než kdy dřív. Pavel byl součástí mého života, ale teď je jen vzpomínkou. Zase jsem začala plánovat, malovat a myslet na sebe. Když se zadívám na obraz, který jsem namalovala na tom kurzu, usměju se sama pro sebe. Vidím se tam – v barvách a energii. Tohle je můj nový příběh. Můj nový život...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
