Facebook
Instagram
Monika se zamilovala a přestěhovala na vesnici. Zpočátku si to užívala, ale pak se rodiče jejího přítele rozhodli zapřáhnout ji do povinností na farmě. Monice rázem skončil idylický život.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se odstěhovala od rodičů. Sen o společném životě s Petrem, mou první vážnou láskou, se mi konečně splnil. Vše se zdálo být dokonalé – on miloval mě, já jeho. Petrovi rodiče žili na venkově, což mi zpočátku připadalo velmi romantické. Klid, čerstvý vzduch, idylické prostředí, zkrátka ideální místo pro dva zamilované lidi. Můj sen se však brzy změnil v noční můru...
Na začátku bylo všechno krásné
„Uvidíš, bude se ti tam líbit,“ řekl Petr, když jsme poprvé jeli k jeho rodině. „Máma upekla tvarohový koláč, táta připravil ohniště. Určitě je budeš mít ráda.“
Nemohla jsem si na nic stěžovat. Jeho rodiče mě přivítali srdečně. Přátelsky se na mě usmívali a na zahradě byl stůl plný jídla. Petrova máma Dana mě objala tak pevně, až mi skoro vyrazila dech, zatímco jeho táta Richard mě přátelsky poplácal po zádech. Vše působilo autenticky a domácky, jako bych se vítala s dávno neviděnou rodinou. Byla jsem z toho nadšená.
„Konečně je v rodině někdo z města,“ zasmál se Richard. „Třeba se Petr konečně usadí.“
Petr byl jedináček. Jeho rodiče s ním měli velké plány a když zjistili, že má vážnou známost, zdálo se, že udělají vše pro to, aby mě přijali. První měsíc jsem si opravdu neměla na co stěžovat. Život na venkově byl jednoduchý a příroda kolem nás úžasná.
Vše se změnilo, když Petr mi oznámil, že od rodičů dostaneme kus pozemku na stavbu domu. Najednou jsem měla pocit, že vstupuji do úplně jiného, neznámého světa. Nebyla jsem si jistá, jestli na to vůbec jsem připravená...
Jeho máma mě překvapila
Nedalo mi to a zeptala jsem se Dany, co to znamená.
„No to je přece jasné!“ odpověděla. „Kdo se bude starat o farmu, až tu nebudeme?“
V tu chvíli mě zamrazilo. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že bych žila celý život na vesnici. Myslela jsem si, že jsme tady jen dočasně. Doufala jsem, že jde jen o nedorozumění.
Od toho momentu se všechno změnilo. Dana mi začala postupně přidělovat čím dál více povinností. Připadala jsem si, jako bych se z hosta v jejich domě proměnila v neplacenou pomocnici. Nechápala, že někdy prostě nemám sílu ani chuť dělat vše, co po mně chce. Vždyť jsem byla z města, kde mým jediným úkolem bylo občas utřít prach nebo umýt nádobí. Tady bylo práce tolik, že mě bolela hlava už jen při pomyšlení na vše, co musím zvládnout. A to jen proto, že jsem se zamilovala do jejich syna? Ani náhodou.
Zpočátku žádala jemně: „Miláčku, mohla bys mi pomoci pověsit prádlo?“ Později přidala rozkazy: „Běž a vytři podlahu v obýváku, vypadá to tam jako v chlívě.“
Petr pracoval ve městě a domů se vracel jen večer. Já pracovala z domu a k tomu jsem měla nekonečný seznam „drobností“ od jeho mámy. Když jsem se pokusila odmítnout, povzdychla si: „No jasně, ve městě jste asi nic dělat nemuseli, co? Na vesnici to je jinak...“
Cítila jsem se ztracená
Každý den jsem měla pocit, že mě to drtí víc a víc. Prala jsem prádlo, vařila obědy pro celou rodinu, včetně dělníků, co pomáhali na farmě, a uklízela dům, který jsem nikdy nepovažovala za svůj. Když jsem si myslela, že si konečně odpočinu, poslali mě zkontrolovat krávy.
Jenže já... já neměla ani tušení, jak se starat o zvířata. Připadala jsem si naprosto ztracená, ale neodvážila jsem se odporovat. Když jsem to jednou zkusila, Petr jen pokrčil rameny: „Tohle je normální venkovský život...“
Jednoho dne, když jsem vyčerpaná ležela na gauči, zaslechla jsem kroky.
„Co tu děláš?“ zeptala se přísným tónem Dana. „Je oběd hotový? Slepice nakrmené?“
„Dano, ale já už dneska...“
„Dano?“ přerušila mě zvýšeným hlasem. „Máš mi říkat mami.“
„Ale vy nejste moje máma!“ vyhrkla jsem, protože jsem už ztrácela trpělivost.
„Jak se opovažuješ? Dali jsme ti střechu nad hlavou a ty... ty nevděčnice!“ naštvala se.
Přítel se postavil na stranu svých rodičů
To byla první z mnoha hádek. K mému zklamání se Petr pokaždé postavil na stranu svých rodičů. Připadala jsem si tak strašně sama. Když mě nepodpoří ani můj partner, na koho se mám obrátit?
Poslední kapkou bylo, když mě Dana zavolala ven. Stáli jsme tam tři – já, ona a Richard.
„Moniko...“ začala. „Musíme si promluvit o tvém přínosu pro rodinu.“
„O mém přínosu?“ zopakovala jsem, i když jsem tušila, kam míří.
„Petr má hodně práce, my už nejsme nejmladší. Budeš muset převzít víc povinností.“
„Ještě víc?“ hlas se mi třásl. „Vždyť už dělám, co můžu.“
„Kdybys byla šikovnější, nemuseli bychom na tebe pořád dohlížet...“ promluvil Richard.
Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy, ale odmítla jsem se poddat. Hněv ve mně narůstal. „Nebudu vaše služka!“ vykřikla jsem.
„Když se ti to nelíbí, dveře jsou tam...“ řekla Dana s ošklivým úsměvem.
Sbalila jsem si kufry
Hned jsem si sbalila kufry a zavolala rodičům. „Vrátím se domů,“ řekla jsem se slzami v očích.
„Vrať se, zlato. Všechno bude v pořádku...“ konejšila mě máma.
Petr se ani nesnažil zastavit mě. „Když se neumíš přizpůsobit, nemá to smysl,“ řekl chladně.
Vrátila jsem se do města, ke svému starému životu. Dlouho jsem měla výčitky, že jsem to na venkově nezvládla. Dnes ale vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat.
Někteří lidé říkají, že rodina je posvátná. Já jsem se ale naučila, že rodina, která ničí, si žádné oběti nezaslouží. A láska? Možná jednou potkám někoho, kdo si mě bude vážit a nebudu pro něj jenom výpomoc na farmě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
