Facebook
Instagram
Anna Julie Slováčková je česká zpěvačka, herečka, moderátorka a dcera Dády Patrasové a Felixe Slováčka. Když onemocněla rakovinou, prožívali jsme s ní její dramatické chvíle všichni. V pořadu Na kafeečko se svěřila s pocity, které zažívala v době, kdy bojovala se zákeřnou nemocí.
Anička Slováčková (26) je zpěvačka, herečka a moderátorka. Pochází z umělecké rodiny. Je dcera herečky Dády Patrasové a muzikanta Felixe Slováčka. S bratrem Felixem mají harmonický sourozenecký vztah. Celý národ s Aničkou prožíval dramatické chvíle, když se rozhodla zveřejnit podrobnosti o boji s rakovinou. Nad zákeřnou nemocí zvítězila a inspirovala tak několik dalších známých osobností i veřejnost, aby se nikdo nevzdával.
Anička přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko a rozpovídala se nejen o boji se zákeřnou nemocí, ale také o svém životě.
Bittnerová: Měla jsi třeba jen malou pochybnost, jestli to zvládneš?
Slováčková: No jasně. Tisíckrát.
I přesto jsi do toho šla?
Vím, jak dokážou být lidi zlí. A věděla jsem, že v tu dobu bych si neměla si číst diskuze… To nedělám ani jako zdravá, ale někteří si fakt, s prominutím, nevidí do huby. Toho jsem se bála. Jestli bych naopak neměla být ta, co zaleze a bude to řešit v klidu, v tichu a odevšud se odstraní. V tu dobu jsem začala točit linku v Ordinaci, do toho jsme měli naplánováno hrozně moc koncertů s kapelou i s tátou, protože svět ještě ani nevěděl, že by mohl být někdy nějaký Covid. Bylo tam strašně moc věcí, které jsem už měla pod smlouvou a říkala jsem si u nich: Ty jo, tak teď to mám teda zrušit nebo co?
Ale já se znám, kdybych to zrušila, byla bych psychicky úplně na dně. Připadala bych si, že jsem hrozně neschopná. Já jsem to tak měla vždycky, ve čtyřicítkách jsem nemocná odehrála představení jenom proto, abych si nemyslela, že to nezvládnu. Asi jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu. A když jsem dozvěděla o nemoci, tak to samozřejmě nešlo utajit žádným směrem. Asi bych mohla říct: Tak jsem si z legrace oholila hlavu. Ale, že bych si z legrace oholila i obočí a vytrhala řasy... Tomu by lidi moc nevěřili. A hlavně oni začali ještě dřív, než jsem to dala ven já za sebe. Než se o tom začalo psát, několikrát mě kontaktovali novináři, že co se děje? Že mě viděli v nemocnici, tady a tady. A že co je za problém? Já jsem si říkala: Ty bláho. Jak to vědí? A potom jsem si řekla: Když na to neodpovím, tak si můžou vymyslet nějaké blbosti, můžou napsat úplné nesmysly a ohrozí to mojí práci, kterou jsem chtěla zvládnout. Nechtěla jsem ji rušit. Chtěla jsem v klidu točit Ordinaci, chtěla jsem v klidu odzpívat koncerty. Bála jsem se, že si třeba ten pořadatel řekne: Ježíš, tak ona je nemocná. Tak to ji radši pojďme rovnou vyškrtnout, protože se nemůžeme spoléhat na to, jestli dorazí nebo ne...
Hodně jsi nad tím přemýšlela?
Vzala jsem to do svých rukou. Uvědomila jsem si, že než jsem tu novinku dala ven, měla jsem spoustu dlouhých, opravdu dlouhých večerů, kdy člověk nemůže po takové informaci moc spát. Na internetu jsem hledala někoho, s kým bych si o tom mohla popovídat. Někoho mně věkově blízkého, dvacet let plus, a ne padesát let plus. A vlastně jsem nikoho nenašla. A když už, byly to třeba nějaké holky z ciziny, které se k tomu sice vyjadřovaly, ale bylo to takové, že mě to neuspokojilo ohledně mých otázek. Chtěla jsem vědět: Kdy mi zase začnou růst vlasy? Jak bude moje tělo vypadat za rok? Co ta diagnóza obnáší? Řekla jsem si, že to chci dát ven už jenom kvůli tomu, abych měla klid od všeho možného, co by se mohlo psát. A že to také potřebuju pojmout tak, že když se tohle stane nějaké jiné holce v pětadvaceti nebo ve čtyřiadvaceti, aby si řekla: Jo a tady vlastně byla jednou jedna holka, která o tom mluvila, prožila si to a já se na ni můžu podívat. A můžu si říct: Tady jsem na fotce, kde nemám vlasy a prostě je to blbé. Ale teď si scrolnu tím Instagramem nebo Facebookem a podívám se na to, jak vypadá dnes. A budu vědět, že to taky zvládnu.
No dobře. Ale ta možnost, že nad nemocí nezvítězíš... měla jsi to v hlavě nebo ne?
Jo, měla, měla.
A i přes to, že to tam hrozilo, tak jsi do toho šla? Chápu to dobře? Když nevíš, jestli to bude vítězný boj, tak to je prostě neskutečné.
Dala jsem na doktory, kteří mi řekli, že to prostě dám. Že to bude v pořádku. Že to není jediný nádor, který vyléčili a vědí, jak nemoc postupuje. Řekli mi přesně, co to je a věřila jsem v to, že jsem v jejich rukou a že jsem tam správně. Samozřejmě, přišly i ty obavy. Jednou jsem si říkala: Já už na chemoterapii nepůjdu, protože už to nedávám. Já jsem z toho unavená. Psychicky jsem unavená, fyzicky jsem unavená... Už prostě nechci. Do toho mám často deprese. Když mě přepadly při té nemoci, tak bylo vlastně strašně jednoduché najednou říct, že na chemoterapii nepůjdu. A že vlastně konec, čus, ahoj... Ale mně v závěru hrozně pomohlo to, že jsem to sdílela se světem, protože mě to nakoplo v tom, abych si řekla: Ty vole, já to prostě nemůžu vzdát. Chci, aby lidi věděli, že se to zvládne. Takže to byl podle mě i jeden z důvodů, proč jsem to takhle zvládla. Protože jsem chtěla lidem dokázat, že se ta nemoc zvládne a člověk může být silnější, než když ho to postihne.
A najednou v okamžiku, kdy to vyhraješ, tak…
Na konci léčby, když už jsem věděla, že mi vyndali ten nádor a že mě čeká zase nějaká chemoterapie, ozařování, ale už jsem věděla, že už je to skoro pryč. Nebo když mi doktorka řekla: Jsi zdravá... Tehdy jsem se strašně bála toho, že mi na další kontrole řeknou, že tam zase něco je.
Ale věděla jsem, že když řeknu všem, že jsem ten boj vyhrála, lidi, kteří si tím procházejí, budou mít o to větší naději, že to taky zvládnou. Nevím, jestli se nad tím takhle někdo zamýšlel, že jsem někoho až takhle motivovala, což by bylo krásné.
Buď si jistá, že ano. A dokonce i některé mé starší kolegyně, které bojovaly skoro ve stejnou chvíli, nebo o něco později než ty, s podobnou nemocí, tak na tebe odkazovaly. Dává to Anička, dám to taky. Opravdu jsi udělala velký kus práce. Přesně pro lidi, ať už to byli ženy nebo chlapi a s jinou diagnózou, ale podobnou, kterým dával tvůj boj hodně síly. A patří ti velký dík, i proto jsi velká hrdinka.
Já jsem se třeba často i sama v sobě odkazovala na Annu K., která si tím taky prošla a mě osobně hrozně inspirovala. Koukala jsem na ni a říkám: Prostě to zvládnu a budu taky takhle na pódiu a budu taky takhle hustá, jako je ona.
Je to tak. Když člověk vidí ten dobrý příklad, tak mu to v boji pomáhá. Neváhejte, prostě to jde vyhrát. Rakovina je hrozná mrcha. Je to hnus, ale ty jsi nad ní zvítězila. Trvalo to dva roky, je to tak?
Víceméně.
Zhruba tak? Tak vlásky dorůstají.
Řekli mi to na konci září nebo na začátku října 2019. A celá léčba skončila, myslím, v říjnu nebo v listopadu 2020. Takže léčba trvala rok a teď jsem v tom stadiu, kdy si mě volají na kontroly a hlídají, jestli je všechno v pořádku. A všechno je v pořádku.
Máme už vlastně dost dlouhou dobu od toho, kdy se dořešila ta nemoc. Už jsi přišla na to, proč se ti to stalo, nebo stále přemýšlíš?
Myslím si, že mám pár tipů, proč mě to postihlo. Vyšla mi správně genetika, neměla jsem špatnou životosprávu. Nejsem kuřák, nejsem závislá na žádných drogách, na alkoholu, prostě nic. Pravidelně jsem se hýbala. Takže z toho důvod být nemohl.
To ti doktoři vlastně neměli co říct, abys s něčím přestala.
No vlastně ne. Tím nechci říct, že bych si nikdy nedala pivíčko nebo tak. To vůbec. Ale nebyla jsem člověk, co by žil špatným životním stylem. A jediná věc, kterou jsem ve svém životě vedla špatně, byl stres, psychika a nějaké psychické nepokoje. Nechci říct nemoci, spíš jsem na tom psychicky nebyla dobře a ta sebedestrukční nenávist vůči sobě samé, kterou jsem odjakživa vedla... Měla jsem stavy, kdy jsem si připadala bezvýznamná a neschopná vůči všemu a všem, protože tam furt bylo srovnání s těmi hvězdami. Ale psychicky jsem to docela... jak je to slušné slovo? Psychicky jsem to prostě odnášela. A myslím si, že to přišlo kvůli tomu.
Nikdy jsem nebyla člověk, který by si nevážil svého života, to vůbec. Já si myslím, že vždycky, nebo si to troufám říct teď, protože pracuji na své sebelásce, že jsem byla vždycky pokorná. Vždycky jsem se chovala slušně ke všem a respektovala všechny a snažila se každému pomoct. Ale pro sebe jsem vždycky byla na posledním místě. A myslím si, že to takhle je. Začala jsem až moc řešit problémy svých blízkých, až moc jsem na sebe brala vinu za všechno kolem sebe. Za všechno, co se dělo, ať už to bylo kácení v pralese nebo nepořádky u mě v rodině. A myslím si, že ta nemoc řekla: A dost! Ty se konečně musíš zaměřit na sebe, je ti čtyřiadvacet let. Lepší dřív než později. A to, že jsem přišla na ten nádor, že jsem si ho nahmatala, to byla podle mě nějaká poslední ruka natažená z odněkud vesmíru. Můj anděl strážný nebo prarodiče, kteří řekli: Hele, teď to prostě musíš dát a změnit. Tohle je poslední varování.
To je ale velmi dlouhá práce.
Je. Obrovská.
Mám pocit, že přestat se upozaďovat v okamžiku, kdy to v sobě máš takhle hluboko, je hrozně těžké.
Já to dělám odmalička a furt na tom pracuju. Furt se to učím. Je strašně těžké změnit princip, na který jsi zvyklá celý život. Takže to nebude hned. Já vím, že to nebude hned, ale nechávám to pomalu plynout a po malých krůčcích dělám ta rozhodnutí a říkám ne...
My to všichni budeme sledovat dál. Doufám, že se o to budeš dělit. Potřebuju se ještě zeptat na tvoji muziku, protože to je něco, co tě hodně definuje. Bezvadně zpíváš a teď jsi vydala album. Takže Anička Slováčková & Band?
Jo, vystupuji pod mým jménem s kapelou, cédéčko jsme pojmenovali Aura. Máme k němu i krásný merch a je to taková první vlaštovka, co se týče cédéček. Je to naše, nebo moje debutová deska. A je to takový první krok, dáváme najevo, že to fakt myslíme vážně, už nás respektuj! Ale zároveň je pro mě to cédéčko tlustou čarou za dosavadním životem. Shrnula jsem tam spoustu věcí, které mě trápily, je tam spousta okamžiků z mého života.
Celou zpověď Aničky Slováčkové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- dětství
- mediální nátlak
- boj s rakovinou
- proč ji nemoc postihla
- vydání nového alba
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
