Facebook
Instagram
Ahoj, jmenuji se Adam, je mi 8 let a mám přání - chtěl bych mít stejně krásný život jako předtím. Toto jsou slova postiženého Adámka, kterému se po obyčejné operaci nosních mandlí změnil život o 180 stupňů. Jeho maminka Ilona přijala pozvání do pořadu Na kafeečko. Celou tragédii popsala a svěřila se, s jak náročnou péčí se musí denně potýkat.
V květnu 2017 se v Pardubické nemocnici stala osudná událost, která změnila život celé rodině Vyčítalových, ale především malému Adámkovi. Obyčejná operace nosních mandlí se totiž změnila v boj o holý život. Adámek začal po operaci masivně krvácet, a nikdo mu několik desítek minut nedokázal pomoct. Nyní bojuje s velkými bolestmi. Rodina se musí denně potýkat s velmi nákladnou péčí, proto bude velmi vděčná za každou pomoc. Pokud chcete malému Adámkovi pomoci v jeho léčbě, přispějte na transparentní účet: 2001343629/2010.
Adámkova maminka Ilona přijala pozvání od herečky Miluše Bittnerové. O celé tragédii a selhání zdravotnického personálu se rozpovídala v pořadu Na kafeečko.
Bittnerová: Jaká jste byla rodina, než přišel květen 2017? Jak jste se s manželem seznámili?
Adámkova maminka Ilona: Známe se vlastně už 15 let. Zhruba po třech letech, co jsme byli spolu, se narodil Adámek. To bylo v roce 2008. Pak po dvou letech přišel Jeníček. Žili jsme spokojeně a měli jsme se dobře.
Vy jste zdravotní sestřička.
Než se děti narodily, tak jsem chodila na směny. Pak jsem byla pár roků na mateřské a poté jsem se vrátila do práce. To už jsem šla jenom na jednu směnu, abych měla čas na děti, protože byla školka, škola, kroužky...
To je náročné.
A bylo toho hodně. V té době můj muž jezdil s kamionem, takže byl ve světě. O děti jsem se starala jenom já. Když přijel na víkend, tak se snažil dětem veškerou péči vynahradit. Nebo i když přijel z cest večer, tak je bral na kolo. Učil je lyžovat. On je na rozdíl ode mě dobrý lyžař. Já jsem se to učila až na stará kolena. Takže se jim opravdu věnoval, děti byly hodně aktivní už od mala. Neměli ani tři roky a už oba uměli jezdit na kole. Na lyžích taky stáli od tří let. A to všechno je naučil můj muž, hodně se jim věnoval.
Vy jste asi byli hodně akční rodina…
Ano, hodně jsme jezdili na kole.
Také jste hodně cestovali.
Hodně. Jezdili jsme i k moři. Adámek měl půl roku, když jsme poprvé vyrazili do Chorvatska a zvládl to úplně skvěle. Dokonce, když se potom narodil i malý Jeník, tak jsme absolvovali 24hodinovou cestu autem do Bulharska. A zvládli to úplně skvěle. Takže my jsme byli vyřízení, a děti byly spokojené. Vyspaly se v autě. A strašně jsme si to užívali až do toho května 2017, než se stal ten osudný zlom.
Ten osudný zlom je, když Adámek šel na banální operaci...
Ano, dá se to tak říct. Šel na banální operaci s tím, že člověk ví, že každá operace je riziková. Ale vůbec si nedokážete připustit, ani nepředpokládáte, že zrovna vašemu dítěti by se mohlo něco přihodit. A navíc v nemocnici.
Na to se právě chci zeptat. Vy jste v té nemocnici pracovala jako zdravotní sestřička? Na jakém oddělení?
Po škole jsem nastoupila na interní oddělení, to jsem ještě pracovala ve Vysokém Mýtě. Pak jsem se přestěhovala do Pardubic na lůžkové oddělení traumatologie a poté jsem čtyři roky pracovala na Emergency. Po mateřské jsem šla na jednu směnu na plicní ambulanci. Takže jsem v tu nemocnici měla důvěru. Chodila jsem do té práce ráda, líbilo se mi tam. Byla jsem tam spokojená a personálu v té nemocnici jsem věřila. Také jsem tam podstoupila nějaký zákrok a všechno bylo bez nějakých větších komplikací. Takže jsem jim svěřila své dítě do rukou s tím, že jsem předpokládala, že všechno bude v pořádku a po pár dnech půjdeme domů.
Po čtyřech dnech od operace začalo v noci masivní krvácení.
Ano.
Po půlnoci a vy jste byli na dětském oddělení... Mimochodem, proč vás nepustili domů? Proč jste ještě byli na dětském oddělní, to je normální?
Oni nás chtěli pustit. Když bude Adámek bez komplikací a problémů, měli jsme jít v neděli domů. Ještě v sobotu večer mluvil Adámek s tatínkem. Hodně ho bolelo v krku, pískal, nemohl pořádně mluvit skrz ty nemoci. Těšili jsme se, že přijedeme domů, Adámek se rozjí a rozpije, bude ve svém prostředí a v klidu. Malý Jeník se těšil na Adámka, v tu dobu mu bylo šest let.
Jenže v noci, co se to stalo, to byl horor. Mám to pořád v sobě, to se nedá zapomenout. Člověk se to pořád snažil někam zatlačit do kouta, ale prostě to má v sobě. A pořád nemůžu přijít na to, proč tomu Adámkovi nikdo nepomohl, když jsme byli v nemocnici. Říkala jsem si, kdyby se to stalo doma, kdyby začal krvácet doma, zavoláme záchranku a do pěti minut by byla u nás. A Adámek by normálně běhal a byl by zdravý kluk.
Je to paradoxní, že když jste v nemocnici, tak máte pocit, že vám pomůžou.
Tak, je to paradox. Je nepochopitelné, že se tohle stalo. Tam se nabalovala jedna chyba za druhou.
Ano, řetězec chyb.
Tam se to nabalovalo už od začátku.
Ilono, vy jste věděla o tom nařízení, že v okamžiku, kdy začne dítě masivně krvácet, musí z oddělení pěšky přes celou nemocnici do ambulance?
Věděla jsem, že to mají takhle zařízené, že v případě jakýchkoliv komplikací si musíte dojít na ORL ambulanci. Samozřejmě jsem předpokládala, že mi dají pro Adámka nějaký vozíček nebo sedačku, nic takového ale na chodbě nebylo k dispozici. Jako máma intuitivně vezmete dítě do náručí a snažíte se co nejdříve vyhledat pomoc. Předpokládáte, že na ambulanci už pomoc bude, že seženou lékaře a sestru. Bohužel se nic takového nestalo, protože personál nic nevěděl, neznal čísla, nevěděl, kam volat... Sami byli zaskočení tím, že na ambulanci v noci nikdo není, což je vlastně logické. Když nemají pacienty, tak sestry i lékaři jdou na svůj pokoj.
V dokumentu České televize „Infiltrace – obchod se svědomím“, zaznělo, že vy jste už na tom dětském ORL žádala o trauma tým.
Přesně tak. Už na dětském oddělení, když jsem viděla, jak Adámek masivně krvácí, požádala jsem sestry na recepci, aby zavolaly ARO. Do poslední chvíle jsem doufala, že bude nachystané před ambulancí, protože Adámek byl jasně indikovaný. Měl jít na sál k operačnímu výkonu. To byl fakt průšvih a sestry to absolutně podcenily, zlehčily a zbagatelizovaly celou tu situaci. Včetně lékařky. Je to nepochopitelné, vždyť ony musely předpokládat, k čemu může dojít u tak malého dítěte, které ztratí spoustu krve a pořádně nejedlo a nepilo. Došlo k tomu fatálnímu, k čemu nemělo dojít. Tomu se mělo zabránit. A v případě, že by zavolali ARO tým, který by Adámka včas uspal, zaintuboval... tak by k tomuhle nedošlo.
Vy jste strašně dlouho čekala na pomoc.
Čekali jsme několik desítek minut.
Několik desítek minut, byla to skoro hodina a půl, že jo? Pokud si to dobře pamatuju z toho dokumentu. A vy jste dokonce v jednu chvíli na té chodbě omdlela. Pamatujete si to?
Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem šla do tohohle stavu. Byl jakýsi útěk, protože jsem v tu chvíli věděla, že je to v háji, když to tak řeknu. Stresová situace, která mě vypla a tu v chvíli jsem už nevěděla jak vlastně Adámkovi můžu pomoct. Takže jsem na chvilku na té chodbě ztratila vědomí. Bylo to opravdu na pár vteřin, pak jsem se rychle sebrala a oklepala a už jsem zase musela fungovat dál. Zjistila jsem, že se nic nezměnilo. Naopak.
A Adam ještě statečně běžel pro pomoc, že?
Ano, on ještě chudák sháněl pomoc. Muselo mu být hrozně, byl vystrašený, nikdo z personálu ho nedokázal uklidnit, byl prostě ve stresu. Já jsem byla ve stresu, dítě bylo ve stresu a z tolika lidí, co se tam objevili, nikdo nedokázal pomoct. Šlo jenom o to zvednout telefon a zavolat na klapku interního ARA, které by tam bylo do pěti minut. Je to opravdu nepochopitelné, když jste v nemocnici a čekáte, že se vám dostane pomoci, vůbec nikdo nevěděl, co má dělat.
Víte, já jako laik úplně nechápu, co se děje, když člověk takhle krvácí z rány v krku. Krvácel tolik, že upadl do bezvědomí, nebo co se tam fyzicky stalo?
Nepředpokládám, že by to byla jiná příčina, než souhra hypovolemického šoku, stresu a nedostatku těch tekutin, protože Adámek předtím málo jedl a pil v důsledku pooperační rány v krku. Tam prostě měla včas začít infuzní resuscitace a terapie. Včas se měl zajistit žilní vstup, než ty žíly zkolabovaly, měl se včas zaintubovat. A měl se dostat do míst, kde bude odsávačka, kde se Adámek bude moci odsávat, protože…
A to v té ambulanci, před kterou jste seděli a čekali, až ji konečně otevřou, tak tam to nebylo?
Nebyla zprovozněná, byla nefunkční.
Byla nefunkční, potom v tom dokumentu bylo vidět, jak přiletěli záchranáři, doslova přiletěli, najednou se začalo něco dít. Něco dít ve smyslu, že se bude něco dít. Měla jste v tu chvíli pocit, že to bude v pořádku? Protože já jako divák ano, v tu chvíli jsem si říkala: Jo!
Já jsem vůbec nevěděla, co se děje za těma dveřmi, jestli Adámek žije. Z té ambulance mě poslali za dveře v okamžik, kdy Adámka začali resuscitovat, takže jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli je mezi námi nebo není. Po té noci jsem vůbec nechápala, co se stalo, bylo to jako v nějakém filmu. To prostě nepochopíte. Jdeme spát, Adámek je po operaci zdravý. A najednou se tu noc stane tak hrozná tragédie, že to nejde ani pochopit. Pořád v nás bylo to, jestli tam nebudou nějaké následky. Takže první, co jsme se ptali lékařů, bylo, jestli Adámek byl nebo nebyl bez přísunu kyslíku. To byla moje první otázka a opravdu jsme s mužem měli strach, jestli byl mozek okysličený. Samozřejmě nám v pardubické nemocnici všichni tvrdili, že všechno bylo v pořádku. Ale já jsem u toho byla a vím, jak to probíhalo. Prostě vím, že resuscitace nebyla provedena správně.
Kdyby byla provedena včas, tak je to teď asi jinak...
Přesně tak. Tam prostě nedošlo k určitým věcem, které se měly správně dělat, takže Adámek nebyl včas odsáván. Neměl 100 % přísun kyslíku, nebyl včas zajištěn žilní přístup a došlo k velkému prodlení. Prvních pět minut je rozhodujících pro okysličování mozku a právě tam došlo k fatálnímu selhání personálu a lékaře ORL ambulance, který neudělal to co měl. A zdravotní personál taky.
V tu chvíli, kdy Adámka odváželi do hradecké nemocnice, jste to nevěděla?
Samozřejmě jsme doufali, že je v pořádku až do výsledku magnetické rezonance. Ta se prováděla asi až týden po tom, co Adámek ležel na JIPU ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Do poslední chvíle jsme věřili, a také personál toho ARA, kde byl Adámek hospitalizovaný v Hradci Králové, že to bude v pořádku. Ale bohužel nebylo a nám bylo sděleno, že Adámek má poškozená všechna centra v mozku.
Což znamená vigilní kóma?
Ano.
To znamená vigilní kóma. Mnozí z nás asi nevědí, co je vigilní kóma. Kdybyste mohla vysvětlit laicky, co to je?
Říká se tomu Apalický syndrom, je to stav, kdy si človíček neuvědomuje sám sebe, jenom leží, není schopen aktivního pohybu. Adámek je kvadruplegik. Takže všechny končetiny má poškozené, má poškozené centrum sluchu, centrum zraku a polykací centrum, takže neumí polykat a má zavedenou tracheostomii. Neustále ho musím odsávat, je zahleněný. Neumí polykat sliny, nepřijímá potravu, takže má zavedenou hadičku do bříška, kterou mu musím dávat každé dvě hodiny jídlo a pití.
Takže z úplně zdravého osmiletého chlapečka…
Vlivem neokysličeného mozku trpí na epileptické záchvaty. Musí brát silné léky na epilepsii. Nevíte, čemu rozumí, co a jak chápe. Jak jsou ty dráhy v mozku pospojované. Nevíme, jestli si dokáže to, co vidí, spojit s tou věcí, kterou vidí. Jakou to má barvu...
Nevíme, možná ano, možná ne.
Protože nám to nemůže říct, má tracheostomii. Zasažené je i centrum řeči. A v případě, že dojde k nějakému zlepšení, podle toho, co jsme slyšeli, tak centrum řeči se nahazuje až jako poslední. Takže pokud by se rozjel nějak víc motoricky, tak třeba potom by nám dokázal něco říct, nebo alespoň na mě zakřičet. A jenom to, co na Adámkovi vidím, tak podle toho reaguju a řídím se tím. Z výrazů jeho obličeje, pokud má bolest, tak…
Je to vidět.
Poznám to ve výrazu obličeje. Pokud je spokojený, tak se usměje, a to je vlastně jediné, co dokážu vyčíst.
Umí se usmát?
Umí se usmát a úsměv přišel po dvou letech.
Děláte, co můžete, ale děláte to úžasně.
Někdy mám pocit, že se snad rozkrájím, ale můj den končí ve dvě hodiny v noci. A to jen pokud Adámek dobře spí do rána.
Víte, takhle vypadá mateřská láska.
Od dvou do sedmi se budí. Takže ho musím odsávat, přepolohovat, je to opravdu náročné.
My si to asi nikdo neumíme představit. Ale opravdu velký hlubokosklon. Chápu, proč to děláte, chápu tu lásku, ale nechápu, kde berete energii, protože to musí být tak strašně těžké… A strašně únavné. Vy oba s manželem jste naprosto úžasní. Opravdu, opravdu velký hlubokosklon.
Je to náročné, opravdu je to jak na houpačce. Někdy jsem prostě nahoře, pak jsem zase dole. Je to i stou psychikou, prostě se vším. Lítá to a odvíjí se to od každého dne. Když se vzbudíme a Adámek je v uvozovkách v pohodě, nic ho nebolí, nic se neděje, tak je to jeden z lepších dnů.
Děkuji, že jste mě pozvali do tohohle pořadu, a že jsem se s touhle negativní zkušeností, co se může stát ve zdravotnictví, mohla podělit s veřejností. Aby lidi věděli, co se může stát. A aby si opravdu svoje dítě hlídali. Nejenom děti, ale kohokoliv ve své rodině. Věřila jsem lékařům, a už nevěřím. Ta důvěra už opravdu není.
Já doufám, že tu důvěru najdete, že jsou lékaři, kteří dokážou pomoct.
Určitě, určitě. Nejde házet všechny do jednoho pytle, to určitě ne.
Celou zpověď maminky najdete v úvodním videu. Co všechno popsala?
- rodina před tragédií
- osudný den
- chybné kroky lékařů v Pardubické nemocnici
- náročná péče o Adámka
- soudní řízení s nemocnicí
Pokud chcete malému Adámkovi pomoci v jeho léčbě, přispějte na transparentní účet: 2001343629/2010.
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
