Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala představitelka krásné Evy z Discopříběhu, herečka Mariana Slováková Konečná (52). Promluvila nejen o natáčení slavného filmu, během něhož se v 15 letech v Plzni zamilovala, ale také o lásce ve Švýcarsku nebo své šestnáctileté dceři. Kráčí v matčiných šlépějích?
Tehdy čtrnáctiletou blondýnku Marianu si režisér Discopříběhu Jaroslav Soukup vyhlédl v jednom z videoklipů, kde se talentovaná dívka objevila. Hned ji proto dohledal a oslovil. Během natáčení v Plzni měl potom problém partičku hereckých teenagerů uhlídat. Půvabná Mariana se totiž zamilovala a svého chlapce si vodila na hotel.
„Šli jsme do baru na náměstí, který se jmenoval Kufr," vzpomíná Mariana v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou. „A tam byl jeden chlapec - bílá košile, dlouhé vlasy, romantický typ. Byl sebevědomý a to my ženy máme rády. Od první chvíle to bylo jasné - pohled, oči, střetli jsme se. No a byli jsme spolu čtyři roky," vypráví představitelka krásné Evy, která se po premiéře filmu stala sexsymbolem Čechů i Slováků.
Mariana se později vydala na dráhu modelky, poznala se s Evou Herzigovou a láska ji nakonec na deset let zavedla do Německa a Švýcarska. Od roku 1999 je ale zpátky na rodném Slovensku a s uznávaným ortopedem Martinem Konečným zde vychovává šestnáctiletou dceru. Během natáčení našeho rozhovoru dokonce štábu přinesla na ochutnání domácí griotku z višní ze své zahrádky.
Mariana Slováková Konečná o vaření
Jak dlouho jste s manželem?
V roce 1989 jsem maturovala, na čtyři roky jsem odešla do Německa, později do Švýcarska, kde jsem žila dalších šest let. V roce 1999 jsem se vrátila a od té doby jsem ani na chvíli nebyla sama, od té doby jsem s manželem. Vychází to na 24 let.
Jestli je takhle ideální, tak není co řešit.
On také výborně vaří. My se doplňujeme, protože často vařím i já. Každý večer se snažím připravit teplé jídlo, polévku a druhé jídlo, stejně jako na oběd. Přes víkend, když má volno, tak se velmi realizuje manžel. Má rád uzené ryby, velmi dobře dělá sumčí perkelt - pokud chytí sumce. To ani necítíte, že je ryba!
Já se nedivím, že se ho držíte.
Ano, doba není jednoduchá, viděla jsem, co udělala pandemie covidu, a o to víc člověk zpozorní a začne si vážit toho, že je rodina pohromadě. Mám dokonce pocit, že v dnešní době naštvete lidi, že máte spořádanou rodinu. Když máte manžela, dítě, společné snídaně... My si opravdu sedneme ke stolu a jíme společně, jako rodina. Mám to zažité z dětství. V sobotu u nás vždycky voněla kuřecí nebo hovězí polévka. Když jsem byla teenagerka a vrátila se pozdě z diskotéky, pravidelně mě budila vůně té polévky. A tohle si přeji i u sebe doma.
Když si vzpomenu právě na Evu z Discopříběhu, tak bych neuhádla, že tahle žena mi jednou bude vyprávět, jak vaří kuřecí polévku.
Ano, lidé by nevěřili, že vařím. A nejen polévky, klidně vepřo knedlo zelo nebo svíčkovou, velká jídla. Dělám to ráda a o to raději, pokud jsem za to pochválená od mužů - od sousedů, nebo od rybářů, když vyrazili do Norska. Ti mě dokonce požádali: „Majko, neudělala bys nám to uzené koleno a uzenou fazolovou polévku s těmi velkými fazolemi? A tu hustou červenou!" Když vás muži žádají o jídlo, to je krása!
Jste také rybářka?
Na začátku, když jsme se poznali, tak můj muž muškařil. Chodili jsme společně. Máte vysoké gumáky a jste po pás ve vodě. Byli jsme na pstruzích. Já to sice nenahodím tak daleko jako muži, ale byl to krásný zážitek. Je velký rozdíl chytit rybu a hned ji dát na pánev, nebo jíst kupovanou. Ty ryby i jinak vypadají, mají jiné papulky.
Mariana Slováková Konečná o Discopříběhu
Ale počkejte, teď úplně zamlouváme Discopříběh! Nezlobte se, ale u nás, možná i na Slovensku, běží tento film alespoň jednou za rok.
Ano, všimla jsem si, že je z toho kultovní film.
Také ty písničky Michala Davida - u nás se hraje velmi úspěšný muzikál Děti ráje.
Ano. Myslím, že ať už to byly Kamarád do deště, Discopříběh nebo Láska z pasáže, šlo v té éře o velmi vydařené filmy. Písničky, které v Discopříběhu posouvají děj, byly všechny melodické. Celé album se dá hezky poslouchat. Někdy si koupím cédéčko a musím dvě nebo tři písničky přeskočit. Na Discopříběh se pokaždé ráda podívám, myslím, že ho dávali teď před Vánoci.
Zvládnete se na sebe dívat? Nejste kritická?
Ale ano, jsou tam scény, které bych vrátila, hlavně ta v restauraci. Tam dávám oči nahoru a je to hodně špatně zahrané. To bych nejraději zahrála znovu, ale bohužel. Ale velmi pěkná a přirozená scéna byla ta, jak jsme z té restaurace utekli, šli jsme po chodníčku a přišel rozhovor - co vlastně děláš. Takže ten rozhovor v tramvaji, když naskočím, to byla velmi pěkná scéna. Dokonce byla jedna z nejsložitějších, protože ta tramvaj neuměla couvat a opakovali jsme to alespoň dvacetkrát. Musela jsem pokaždé celé to plzeňské náměstí objet do kolečka. Byl tam záběr, kdy tramvaj odjíždí a oni mě v ní vždycky nechali.
Vy jste tento film točila, když vám bylo 14 let.
Když mi bylo 15 let, tak jsem šla na konkurz a točilo se to v roce 1986. O rok později to šlo do kin. V Plzni bylo na premiéře 22 000 lidí.
Prý jste se během natáčení zamilovala?
Ještě než nás obsadili, tak byly zkoušky, kde se mnou bylo dalších 100 vybraných děvčat. Dělaly se dialogovky. Byl tam jeden chlapec, který chodil na herectví a byl to velký fešák. Ten se mi také velmi líbil. Dokonce mi ujelo letadlo a potom jsem se zpátky domů vracela vlakem.
Kvůli němu?
Ano, museli jsme se rozloučit, vyprávěli jsme si... No a potom, když už se točilo, jsme v Plzni šli do baru na náměstí, který se jmenoval Kufr. Šel s námi Rudla, možná si to bude pamatovat i Jarka, a byli tam s námi i nějací kominíci. Byli jsme taková partička teenagerů. A tam byl jeden chlapec - bílá košile, dlouhé vlasy, romantický typ. Byl sebevědomý a to my ženy máme rády. Od první chvíle to bylo jasné - pohled, oči, střetli jsme se. No a byli jsme spolu čtyři roky.
Jak to tedy pokračovalo?
On za mnou potom chodil do hotelu. Fungoval Tuzex a on kupoval mé mámě, která bydlela také na hotelu, různé květy, fáčka, mýdla, dárkové koše. Dobře věděl, na koho se má zaměřit. Jenže to vadilo Jaroslavu Soukupovi, režisérovi, který se o mě bál. Tenhle můj obdivovatel byl asi v Plzni známý. On to myslel dobře. Později mu tam Soukup zakázal chodit - myslím, že v tom hotelu zařídil, aby tam měl zákaz vstupu.
Tenhle kluk byl v Plzni známá figurka, ale myslím, že těmto lidem vyhovuje, když holka nemá šajnu. Manželka Michala Davida také nevěděla, že je zpěvák. Ani můj manžel nevěděl, že jsem hrála v Discopříběhu. To jsou ta upřímná setkání, nejsou nahraná. A já se s Plzeňáky neznala, tak mi ho ani neměl kdo představit.
Jasně, ale byly z toho čtyři roky vztahu.
On to se mnou opravdu myslel vážně. Jen pan režisér si myslel, že mě chce využít nebo zneužít. Ale myslel to dobře.
To víte, pan režisér si vás musel chránit.
Režisérovi záleží na tom, aby herci neponocovali. Vždyť jsme všichni byli puberťáci.
Ale zase je pravda, že v těch patnácti letech jdou kruhy pod očima zakrýt make-upem mnohem lépe.
To je pravda, vzpomínám si, že nás budili opravdu brzy. Vstávali jsme klidně ve čtyři nebo v pět ráno. Ale na obraz jsem šla až v devět.
Nechápu, že po takhle úspěšné roli nepřišly další. Proč?
Vlastně je obdivuhodné, že si Češi vybrali pro hlavní ženskou roli Slovenku. Nebyli jsme sice na nože, ale už byly ty naše národy nakloněné k tomu, že se jako republika rozpadneme.
My máme Slováky rádi. Třeba Daru Rolins.
Ona je ale často v Česku, takže je možná napůl vaše.
Vy jste sebe samu ale ve filmu nemluvila, jste předabovaná.
Ano. Ale ani mi neřekli, abych se snažila česky! Nás, Slováky, to přitom nutí mluvit česky, když jsme tady. Já se ani Darince nedivím, že ji to nutí mluvit česky. Vy máte takovou krásnou melodickou řeč. A vy si to zase myslíte o nás.
Myslím, že v této době už by vás nechali mluvit slovensky.
Asi by to neřešili. Ale vrátím se k tomu, proč jsem nepokračovala v natáčení filmů. Já bych klidně pokračovala. Byla jsem v prvním ročníku střední ekonomické školy v Bratislavě a režiséři mi volali do školy! Mohla jsem točit - mohla jsem být hned ve třech pohádkách. Měla jsem točit princezny. Jenže to nepodporovala ta škola, měla jsem smůlu. Je zázrak, že se vůbec natočil ten Discopříběh. Točilo se o prázdninách. Jinak mi to škola zakázala, a to i přesto, že jsem se dobře učila.
Mariana Slováková Konečná o životě v zahraničí
Byla jste úspěšná také v modelingu. Odjela jste nakonec do té Francie?
Dostaly jsme pozvánku a letenku do Paříže - já, Eva Herzigová a zbylé Slovenky, co prošly konkurzem. Ale já se mezitím zase zamilovala do jednoho fotografa. Nemohla jsem se rozhodnout a po maturitě jsem vycestovala. Takže do Paříže jsem neletěla. Ale ty čtyři Slovenky se vrátily se staženým ocasem. Jediný, kdo se tam uchytil, byla Evička. Těžko říct, jak by to dopadlo. Možná bych vypálila ke hvězdám, možná ne. Láska byla silnější.
Láska je důležitější. Vydrželo to?
Byli jsme spolu zase čtyři roky. On byl fotograf. Toho času fotil Saudek a u nás byl Fedor Nemec. A tento Fedor Nemec má tohoto Radka. Byl národností Bulhar, ale žil na Slovensku. Fedor byl jeden z nejlepších fotografů v Bratislavě. Fotili jsme třeba Coca Colu nebo jiné plakáty, co byly v barech. Radko k tomu dělal světlo, které je na fotkách velmi důležité. My jsme si hned padli do oka a vycestovali jsme spolu.
No a potom přišla éra, která by se dala nazvat zlatokopecká. Tohle si o vás lidé mohli myslet.
Mysleli si to. Vycestovala jsem ven a jediný, kdo mi v zahraničí skutečně pomohl, nebyli zahraniční Slováci, ale původní Švýcaři. Lidé o nich říkají, že jsou uzavření, nikoho mezi sebe nepřijmou, vidí jen obchod a byznys a nikdy vás nevezmou do rodiny. Já měla úplně jinou zkušenost. Vycházela jsem s nimi velmi dobře a šest let jsem žila se Švýcarem.
Jak to nesla vaše rodina, že jste byla pryč?
Můj odchod byla také velká story. Bylo to sice po sametové revoluci, ale pořád šlo o emigraci. Jela jsem totiž 31. 12. 1989, vlakem. Večer jsem si sbalila věci - malou tašku na dva dny, jakoby na focení. Bylo mi 18 let a nevěděla jsem, jestli se budu moci vrátit. Měla jsem jednu stanici ještě možnost vystoupit, ale pokračovala jsem dál. Láska, no. Vystoupila jsem v Německu, ve Stuttgartu, tam už mě čekal, a byli jsme tam spolu čtyři roky.
Ve Švýcarsku jste potom byla šest let a váš partner byl filmový producent.
Byl všechno možné - filmový producent, účetní, právník.
Jak to, že jste nehrála?
Nechtěl žít se ženou, která by hrála. Chtěla jsem pracovat v jeho firmách. Byl také developer. Boural a prodával staré budovy, rekonstruoval je, dělal nebytové prostory. Kupoval stará kina, rekonstruoval a dělal z nich multikina. Chtěla jsem u něj být zaměstnaná nebo studovat. Zaplatil mi školy, takže jsem studovala němčinu a francouzštinu a později ještě na Floridě angličtinu. Ale nechtěl, abych u něj pracovala. Říkal, že mě chce vidět, chce se mnou být a cestovat. Měl za sebou strašnou tragédii, zemřela mu celá rodina. Devítiletý syn a dcera se mu zabili v autě, také žena se sestrou. Všichni. Když jsem ho poznala, rok po té nehodě, byl psychicky úplně na dně. Měl ještě šestnáctiletou dceru, velmi milou.
To muselo být náročné i pro vás.
My jsme se seznámili tak, že jsem chodila do fitka v Curychu a on měl problém se zády, takže tam chodil na masáže. Už tenkrát tam pracovali Jugoslávci a potřebovali nějakou Češku nebo Slovenku na překládání. Zavolala jsem mu a dozvěděla se od něj, že syn Elias, který mu zemřel, měl dva kamarády z Brna, protože sestra jeho ženy měla Brňáka. Měli dýchací problémy, proto je pozval na dvoutýdenní lyžovačku do St. Moritz. Všechno jim zde koupil. Jenže potřeboval nějakou ženskou, která by jim překládala, učila se s nimi, protože měli i školu, a vařila jim. Dohodli jsme se na platu a šla jsem tam na dva týdny.
To je dobrý skutek, že jste mu přišla do života.
Myslím, že když je nějaký zámožný muž, kterému se stane tragédie, tak nechce být litovaný. On ten smutek potřeboval překrýt mladou krví. Chtěl vedle sebe někoho mladého, energického, nějakou naději. Nějaký start. Já věděla, že jsem možná nějaký mezičlánek a že bude potřebovat starší ženu. Mezi námi byl rozdíl 24 let.
To už je teď docela normální.
Lidé to těžko snášeli. Když je nějaká mladá žena a starší pán, ještě navíc finančně za vodou, tak to lidé odsuzují.
Mariana Slováková Konečná a rodinný život
No a potom jste se vrátila na Slovensko! Co dělá Mariana teď?
V roce 1999 jsem se vrátila a poznala jsem se s Martinem, se svým současným manželem, který je velmi dobrý a uznávaný ortoped. Dlouho jsme spolu žili jen jako druh a družka. Vzali jsme se v roce 2012, v den, kdy mi bylo 41 let. Bylo zrovna mistrovství světa v hokeji, zápas Česko - Slovensko, a vyhráli jsme nad vámi! Rusko bylo první, my druzí.
Zaujalo mě, že vás manžel nepožádal o ruku.
Ne! Představte si to!
Líbí se mi, jak jste to vyřešila.
Šla jsem sama na matriku, vzala jsem papíry. Byly Vánoce a udělala jsem to tak, že mu dcera Ninka dala dáreček. Nebylo cesty zpět! Když vám dá dáreček vaše dcera, tak to přece nemůžete odmítnout.
Teď jí je 16 let.
Ano, je to těžká puberta.
Vy jste v té době měla rozjetou kariéru.
Vlastně moc ne, protože když jsem odjela, všechny dveře jsem si zavřela. Ale měla jsem to našlápnuté, dokonce jsem dělala i sólový zpěv. Dnes? Děti nechtějí dělat nic. Nejraději by seděly jen u počítače. Já mívala 5 nebo 6 kroužků, přišla jsem za mámou a řekla jsem jí, které chci dělat.
Takže chápu dobře, že dcera zatím nejde ve vašich stopách?
Ne, ale hraje korejské charakterové hry cosplay. Ráda obléká kostýmy a ráda si je dokonce šije. Dělá si k nim i paruky, kloboučky. Jde do galanterie a šije. Má našlápnuto na módní návrhářku. Umí se také krásně namalovat. Dnešní teenageři si umí udělat krásné oční linky, to já takhle neuměla. Takže ano, v něčem je po mně, ale je trochu jiná. Měla na vlasech i modrou nebo černou barvu, byla barevná. Přišla jsem do školy na rodičák a učitel říká: „Ale vy nejste tak barevná, jako vaše dcera!"
Mariano, myslíte, že krása ženě v životě pomáhá, nebo je to naopak?
Myslím, že někdy to výhoda není. Vím, že to zní zvláštně a šarm někdy pomůže, ale myslím, že pěkným nebo sympatickým ženám lidé nevěří, že jsou šikovné. Lidé těžko uvěří, že umíte dobře vařit, dekorovat, vést obchod. Tvrdě jsem pracovala, měla jsem také svoji prodejnu, a vím, co to je. Znám tlak, kdy si musíte vydělat na nájem, abyste prodejnu zaplatili. Já jsem z Prahy do Bratislavy dokonce dovážela bazény a vířivky, toho času jako jediná. Když jsem dala první fotku na sociální sítě, přišla mi od kamarádky otázka, zda něco prodávám. Je to zvláštní.
Poslední otázka, Mariano. Jak to, že vypadáte takhle nádherně?
Uši, prsa, všechno mám svoje. Ale víte, co pomáhá? Myslím, že za každým úspěšným mužem stojí dobrá žena, a platí to i naopak. Je to také o harmonii v rodinném životě. Já se těším domů. Dáme si večeři, podíváme se na televizní noviny, dáme si víno. Jsme přátelé, takže si hezky popovídáme. Mám dobrého manžela a jemu vděčím za to, jak vypadám.
O čem ještě promluvila Mariana Slováková Konečná?
- Proč nebyla ráda, že manžel vysadil na zahradě višeň
- O své kariéře v modelingu
- O setkání s Evou Herzigovou
- Jak natáčela videoklipy pro Elán, Team a Mariku Gombitovou
- Proč jí bylo odepřeno hrát divadlo a muzikály
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talk show Na kafeečko
Související články
