Facebook
Instagram
Herečka, zakladatelka Léčivého divadla a duchovní průvodce Gabriela Filippi (50) si vždy chránila své nitro a zákoutí duše, aby se poznala a sama v sobě vyznala. Její manžel Pavel Karoch se živí jako sportovní komentátor a výtvarník. Kromě toho, že spolu mají dvě děti, jsou napojeni na stejnou energetickou vlnu a oba věří ve stejné životní hodnoty.
Gabriela Filippi se narodila velmi mladým rodičům. Tatínkovi bylo pouhých devatenáct let a mamince dokonce jen sedmnáct. Všichni ji považovali za blonďatého andílka, ale jen do doby, než v kočárku začala brečet. Děsil je její hluboký a chraplavý hlas. V pětadvaceti letech si vzala za manžela sportovce Pavla Karocha, se kterým má nejen dvě děti, ale také společnou mystickou cestu. Jejich krásná dcera Sofie jde v maminčiných šlépějích a vidět jste ji mohli například v seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Gábina s Pavlem založili v roce 2011 Léčivé divadlo, ve kterém lidem skrze umění, humor, kouzlo a sílu divadla dávají nahlédnout tam, kam se běžně nedíváme: do světa andělů, mystiky a spirituality. O všech svých životních cestách si herečka popovídala s Miluškou Bittnerovou v talk show Na kafeečko.
Zdroj náhledové fotografie k článku: Profimedia.cz/koláž Lifee.cz
Bittnerová: Jsem ráda, že naši diváci poznají Gábinu Filippi i jinak, než z filmů, protože v nich se neustále svlékala. Byť ne sama od sebe. Filippi: Já se už dávno nesvlékám a tolik jsem se zase nesvlékala. Opravdu ne. Svlékla jsem se asi ve dvou filmech a bylo to pro mě vždycky velké utrpení. Nevím, jestli bych si teď ještě řekla: patří to k životu herečky. Ale… Prostě se to stalo. Když jsem se začala věnovat hlubším věcem, vznikl z toho vynikající článek s názvem: „Ukazovala prsa a teď věří v Boha.“ Takže tolik asi můj život... To je hrozný. Já jsem hrozně stydlivá. Já bych se třeba v životě na pláži nesvlékla.
Počkej, na pláž chodíš ve svetru? Ve svetru ne, ale plavky si nechávám. Bez plavek prostě ani ránu.
Teď se hodně řeší jedna americká věc - hnutí „Me Too“. Stalo se někdy, že ti nabídli roli za dejme tomu fyzickou přítulnost? Já se přiznám, že mně se to stalo. Nicméně, trauma si z toho nenesu. Ale to proto, že já jsem na tohle drsná. Ano. Mnohokrát mi nějakým způsobem bylo naznačeno, nebo i řečeno, že když vyhovím, věci budou lépe fungovat. Samozřejmě, mohla jsem možná vypadat jako něžná dívka, ale rozhodně by se mnou nikdo nic neudělal, kdybych se pro to nerozhodla já. Když jsme s Jirkou Langmajerem točili seriál Pomalé šípy, co byla alternativa Rychlých šípů, pan režisér Venclík mě skoro v každé scéně chtěl svlékat. Všichni ti úžasní herci, jako byl pan Skopeček a další hráli Pomalé šípy a já jsem tam víceméně byla jediná mladá bytost. A pan režisér měl asi představu, že bych se měla svlékat. A ty už víš, že já jsem velice cudná a působí mi to docela velký stres. Před každou scénou jsem se hádala o to, že se prostě svlékat nebudu, a že když mám lézt do vany, chci tam pěnu, nebo že si na sebe vezmu plavky. Pan režisér Venclík zuřil a jednou řekl, že točit nebude a odešel pryč z koupelny. Druhý z režisérů Pomalých šípů, pan Papoušek, mě v klidu dotočil ve vaně se spoustou pěny. Pak scéna pokračovala v posteli, kde jsme leželi s Jirkou Langmajerem a měl následovat záběr na moje nahé tělo. Zase jsem vzdorovala. Tak Jirka vstal a říkal: Prosím vás, já vám klidně ukážu svojí nahou zadnici, vezměte to přes ní, ať máte klid. A opravdu se tak stalo. Já byla pod peřinou a Langmajer byl nahý. Jirka se toho nebojí, už ukázal úplně všechno.
Tvoje jednadvacetiletá dcera se s tím asi teď setkává. Je něco, co jsi jí poradila, aby se s tím ne zrovna vyrovnala, ale jak by měla odmítnout a přitom neposlat někoho do míst kam patří? Já si myslím, že moje dcera už je vlastně mnohem zralejší, než jsem byla já v jednadvaceti letech. Ona už si umí srovnat svoje priority a podobné nabídky. Nebojím se o ní a o to, že by potřebovala radu v tomto smyslu. Ona je s nahotou opatrná, tak uvidíme.
Pojďme k dobám tvého studia. Když jsi přecházela na konzervatoř do Prahy, bylo to kvůli lásce. Tak povídej, jaká byla ta první velká láska? Byla to opravdu obrovská láska a asi jsme ani nepochybovali o tom, že se jednou vezmeme, budeme spolu žít a mít děti. A vlastně i důvod přechodu z konzervatoře na konzervatoř byla svatba. Ale život přináší různé proměny a asi je možná dobře, že člověk má různé zkušenosti a že se třeba dokáže rozejít. A pak může přijít ten vztah, který dokáže podpořit moje vnitřní směřování.
V pětadvaceti letech přišel on, tvého srdce šampión... No, on se kolem mě motal už dříve. Já nejsem na počty, ale šlo to takhle: v sedmadvaceti jsem byla těhotná, v šestadvaceti jsme se brali. Ale my jsme před tím spolu chodili nějaký tři roky. Jen v té době došlo k přerušení vztahu, neboť můj muž měl pocit, že se zatím ještě na ženění necítí.
Počkej, počkej, ty jsi na něj čekala rok? Věděla si, že se vrátí? Jo. Teda nečekala jsem sama, abych netrpěla… On taky nečekal sám, ale já jsem úplně jasně věděla, že je to můj manžel a že prostě musím počkat, až mu to dojde.
Já vím, že jsou věci mezi nebem a zemí, ale jak sis mohla být tak jistá u chlapa? Úplně. Jednak se mi hrozně líbil fyzicky, byl opravdu krásný muž. Když jsem ho v osmdesátém devátém, na silvestrovské oslavě v Činoheráku, poprvé zahlédla, zastavilo se mi srdce a říkala jsem si: tady sedí můj manžel. Byla jsem tam se svým partnerem, on byl také se svou partnerkou, a mně celý večer běželo hlavou, jak toho člověka, který mě nezná, přesvědčím o tom, že se jednou stane mým manželem. Tohle přesvědčování trvalo asi čtyři nebo pět let.
Hádali jste se někdy, nebo ta jistota tam byla prostě furt? Když jsme spolu začali chodit, Pavel si dával odstup. Jednak byl ze mě trochu šokován a pořád pochyboval o tom, co má mít se mnou společného. On je primárně takový, dává si hodně velký odstup. A já jsem si vedle něho musela najít polohu, ve které spolu budeme schopni fungovat. Zpočátku to bylo docela utrpení. Šli jsme třeba na večírek a on mě nechal stát někde v koutě. Já jsem nikoho neznala, on si tam žil bonvivánsky. Říkala jsem si: To zvládnu, to zvládnu. Vždyť to bude jednou můj manžel, to dám. Samozřejmě, byla různá období, kdy jsem pochopila, že na to nemůžu tlačit. To bych vám milé ženy ráda sdělila. Já jsem vlastně musela pochopit, že jsem na něj příliš tlačila a tím pádem vůbec neměl šanci na to, aby se mohl přiblížit. On si hodně četl v Plzákovi, protože tehdy nebyla jiná duchovní literatura, a podtrhl si jednu informaci: Když muž chodí rok s dívkou, která je ve věku na vdavky, tak by se měl rozhodnout, jestli si jí za ženu vezme, anebo se s ní rozejde. Aby jí nebral prostor k hledání potencionálního partnera, tvůrce svých dětí. Počkala jsem rok, potom jsem vyndala tu knihu a říkám: Tady je to napsané. Co ty na to? On se na mě zděšeně podíval a řekl, že se na to necítí, že je čas se rozejít. Půl roku jsme spolu nechodili. A v tomhle půlroku jsem musela pochopit, že musím počkat, až přijde on. Protože já jsem pořád věděla, že to bude můj manžel.
Když jsem tě poprvé potkala naživo, vyprávěla si nám o tom, jak tě manžel požádal o ruku. Myslíš to, jak mě požádal v bance? Je důležité poznamenat, že jsem v bance neměla zas tak velké peníze. Aby bylo jasno, opravdu to nebylo kvůli penězům. Bylo to proto, že mě chtěl mít po svém boku. Stáli jsme ve frontě, až na mě přijde řada. Najednou mi říkal: A co kdybychom se vzali? Úplně jsem zkoprněla, nemluvila jsem celý den. Tak strašně jsem na to čekala, až jsem najednou začala pochybovat.
Pak to dobře dopadlo, přišlo první těhotenství a Sofinka. Máš jednu z nejkrásnějších dcer, jakou jsem kdy viděla. Je opravdu nádherná a hrozně šikovná po tobě. Kdyby tady seděl tatínek, tak by si určitě myslel něco jiného. Nicméně já myslím, že důležité je, že Sofie je plodem lásky a že láska se prostě přes ni takhle hezky zrcadlí.
Ty jsi měla veliké štěstí, protože jsi potkala spřízněnou duši. Já mám z tebe a tvého manžela fakt pocit naprosté osudovosti. Když se někdo zeptá, kteří dva lidi patří k sobě, řeknu tito dva, protože jste oba krásní. Jste zajímavý pár - sexy blondýna a fotbalista. Přitom se věnujete filozofii, ezoterice a tak podobně. Prosím tě, jak to udělat, aby člověk měl takto hezké partnerství? Je to fakt osud? Nějakým způsobem to samozřejmě je také výsledek minulého života a toho, kde jsme skončili. Říká se tomu partnerství duše. Pavel je také velmi citlivý a informace mu chodí přes sny. Nám bylo dáno nahlédnout do jednoho z našich minulých životů. Můj muž měl sen, který se odehrával v Indii. Já jsem tam byla partnerkou, milenkou, umělkyní a tanečnicí pána, který vládl jedné kastě. Patřil do skupiny mužů, kteří mě měli ochraňovat. Chovala jsem velmi, abych tak řekla rozmařile a rozpustile, a vůbec jsem nedávala pozor na svou bezpečnost. On tím hrozně trpěl. Zároveň mě velmi miloval, ale trpěl tím, jakým způsobem se chovám a jak jsem vlastně ne úplně ohleduplná i k družině, která se o mně starala. A asi půl roku na to jsem dostala možnost doprovázet tady Palaniho, což je takzvaný indický čteč z palmových listů.
O tom jsem slyšela. Palmové listy jsou vlastně listy, v nichž má většina z nás zapsané příběhy minulých životů. Když člověk dá otisk svého palce, tak ten nadi, který je k tomu připravován, podle otisku najde váš příběh, z něhož má číst. Vy se z toho nějakým způsobem můžete poučit a potom děláte i různé púdži a obřady na očistu toho, co bylo prožito a co se má prožít dál. Nadi vzal palmový list a začal číst přesně ten indický příběh, který měl Pavel zhruba půl roku ve svém snu. Já jsem koukala, jako teď koukáš ty, protože jsem si do té doby říkala, jo to je roztomilý, my jsme byli v Indii, já jsem byla tanečnicí, no tak fajn... Ale najednou, když mi to četl nadi Palani úplně totožným způsobem, dostala jsem potvrzení, že mám skutečně důvěřovat těm jemným jevům, které k nám přicházejí. S nikým se nesetkáváme náhodou, protože život se žije v synchronicitách. Jakým způsobem vlastně zaséváme, tak opravdu skutečně sklízíme a to nejenom tím, co je viditelné, ale především tím co je uvnitř nás. To znamená jakým způsobem přemýšlíme o sobě a o lidech. Jakým způsobem vlastně přichází naše myšlenky, tak to všechno zase k nám přichází z druhé strany. A to je právě to, že život se žije skutečně spravedlivě, i když někdy to může vypadat, že je velmi nespravedlivý a někdo řekne: Bože jak jsi to mohl dopustit... Ale Bůh nedopustil, to jsme dopustili my.
Lifee.cz je server hlavně pro ženy. Co bys jim poradila v rámci ženství, o němž děláš kurzy? Co děláme špatně? A co bychom mohly zlepšit? V online kurzech mám opravdu mnoho krásných žen. Uvědomuju si, že tím největším nešvarem je, že nás ženy vlastně dáváme na druhou kolej, že jsme zvyklé být tu pořád pro naše okolí, ale my samy sebe nevnímáme a nepečujeme o sebe. Tím potlačujeme nejenom své ženství, ale také své potřeby. Potřebu být šťastnou ženou, která dokáže přijmout sama sebe, takovou, jaká je, i s kily, barvou vlasů a se všemi zdánlivými nešvary a nevýhodami. Štěstí nehledejme někde okolo a v zrcadle. Je důležité hledat ho uvnitř sebe, v našem srdci a tam si věnovat lásku a péči. A opravdu alespoň pět minut denně věnovat sama sobě. Jestli je vám blízká modlitba, obraťte se k Bohu, nebo ke komukoliv jinému, komu důvěřujete. A řekněte si, že vám život byl dán a žijte ho s radostí a ve štěstí. Tak pro sebe uděláme úplně nejvíc, pokud si budeme důvěřovat a budeme šťastné samy se sebou.
Celou zpověď Gabriely Filippi najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?
- Problémy s odhalováním při natáčení milostných scén
- Souznění s manželem po fyzické i psychické stránce
- Těhotenství, porod a výchova krásné dcery
- Víra v Boha a život podle určitých duchovních pravidel
- Léčivé divadlo a jeho vliv na lidské zdraví
Zdroj náhledové fotografie k článku: Profimedia.cz/koláž Lifee.cz
Související články
