Facebook
Instagram
Yvetta Blanarovičová byla dalším hostem naší talk show Na kafeečko, kterou moderuje Miluše Bittnerová. Herečka a zpěvačka prozradila, kdo byl předlohou k jedné její čertovské roli a poodkryla i pár střípků z dětství, v němž podstatnou roli sehráli její bratři.
Kromě hraní a zpívání je Yvetta Blanarovičová také tváří projektu La Sophia. Nejen o tom si povídala v naší talk show Na kafeečko s moderátorkou Miluší Bittnerovou.
Miluše Bittnerová: Já se omlouvám, že na vás takhle zírám Yvetto, ale vy vypadáte neskutečně. Neskutečně krásně. Oproti tomu, jak jste vypadala ve dvaceti. To se na mě nezlobte, ale vy jste přesně ten případ, kdy vypadáte líp po dvacítce, než ve dvaceti. Měla to být původně otázka na konec tohoto pořadu, ale já se vás musím zeptat na začátku, jak to děláte? Že takhle hezky vypadáte?
Blanarovičová: Já jsem se nedávno podívala na nějaké své fotky právě z toho období a vypadala jsem tak zoufale. Navíc jsem si barvila hlavu na černo, vůbec nechápu proč. Asi jako že hodně rockerka, nevím, nechápu to.
Miluše Bittnerová: Taková tmavá, pardon, taková špičatá jste byla.
Blanarovičová: To je fakt. Asi jsem se neuměla nějak normálně postavit. Vždy, když mě někdo fotil, tak jsem se snažila vypadat nějak jinak. A já si myslím že jsem teď jenom přestala řešit, co si kdo o mně myslí, jestli mě má rád, nebo nemá. Jsem prostě taková, jaká jsem. Buď mě ti lidé vezmou, nebo ne. Už to neřeším.
To je nejspíš cesta, protože vypadáte nádherně. Totiž, mě tak napadá, vy jste na konzervatoři a potom ve dvaceti hrála ta strašidýlka, jako byste na ně měla skoro monopol.
Nevím, jestli monopol, to byla spíš náhoda. Protože v divadle jsem vlastně od sedmnácti hostovala v normálních rolích, ne v čertech, ale v normálních rolích. Hrála jsem Kity v Anně Karenině a v Národním divadle jsme hostovali s ročníkem ve všech možných krásných inscenacích. Pak přišel film Kdo se bojí, utíká, hlavní holčičí role, před tím byl Stav ztroskotání. A pak najednou zavolal Zdeněk Troška a říkal mi, že by byl rád, kdybych přišla na konkurz čarodějnice do pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. A tam jsem vlastně pochopila, když jsem byla na tom place, že by se mi to hrozně líbilo, že je to taková dobrá půda pod nohama. Já jsem do té doby neměla tuhle image pitomce.
Takže to zavinil pan Troška...
Rozjela jsem se až na castingu na Barrandově a hrozně mě to bavilo. Strašně jsem z toho byla nadšená, protože jako normální nemůžete být, když začnete kariéru s Helenou Růžičkovou. To byla obrovská škola.
Ve vašem případě to klidně mohu říct, pohádka je natočená před třiceti lety. Stala se z ní legenda, stejně jako z další pohádky kde vy jste byla malá a velmi šikovná. Já jsem tomu nevěřila...
První díl se moc nevědělo, do čeho jdeme, takže psychicky mi tak jako bylo fajn, protože mezi posledním filmem a Princeznou ze mlejna jsem měla dlouho pauzu. Hodně jsem hrála v divadle a najednou přišlo tohle strašidlo. Myslela jsem, že budu hrát čertici, když mi to říkal, tedy ne že čertici, že budu hrát královnu nebo princeznu. Jenže pak Zdeněk říkal, ne ne, budeš hrát čerta a já na to snad čertici. On zase, ne čerta. Když jsem se zeptala, proč neosloví chlapa, proč mám zrovna hrát chlapa, tak mi sdělil že v České republice takové pako není. A já říkám, Zdendo, já to nezvládnu a on, vím, že zvládneš. Jenže mi to nešlo. První tři dny letěly do koše, já jsem nevěděla, jak to mám hrát, jak mám hrát chlapa jako baba. Zoufale mi to nešlo. Mám takovou zpětnou vazbu, že jsem to cítila a bylo mi z toho hrozně smutno, tak jsem pak šla za Zdeňkem na hotel a říkám, přeobsaď mě, nebo ti zkazím celou pohádku. On se tak na mě podíval a říká, vrať se do dětství. Protože to má člověk tak jako schované. A teď najednou, víte, co bylo inspirací? Poslední ze sedmi trpaslíků.
Vzpomněla jsem si na něj a na Matyáše, když byl malinký. A najednou jsem věděla, že nejdřív šly do zatáčky nohy, pak hlava a pak zbytek trupu. Vždycky to vybalancovával. Takže mou inspirací byl Matyáš a tahle animovaná figurka. Ten byl tak praštěný, že jsem říkala, já bych to chtěla hrát takhle a taky jsem to pak potom tak hrála.
A je to geniální čert. Myslím si, že v českých pohádkách, když se zeptáme řady Čechů, tak z padesáti procent si určitě vzpomenou na vašeho čerta a druhých padesát bude mít pan Heřmánek.
S Čerty nejsou žerty. To byla povedená pohádka. Tu mám opravdu velmi ráda. Bylo to prostě krásné. Krásné se střetnout s tolika čerty. Mě překvapuje, že ta Česká republika je tak vysazená na velmi krásné strašidelné role. My to nemáme, že někdo někomu ukousne hlavu, my to většinou máme, že ta strašidla. To je jak v životě, že ta strašidla jsou většinou ale úplní blbouni.
Na to, že jsme vlastně ateistická země, máme hodně čertů.
A vodníků a všeho...
My se rádi strašíme, ale tak jako ze srandy. A když jste byla malá, bála jste se něčeho? Byla nějaká strašidla, kterých jste se bála hodně?
Nemohla jsem se dívat na Rychlé šípy, když jsem byla maličká. To u nás jelo, bráchové si vždycky sedli, jedly se u toho buchty a oni mě potom strašili, vidíš, ten ježek v té kleci, teď to bude něco strašného. A já vždy utíkala s pudinkem nebo s tou buchtou za maminkou. Takže Rychlých šípů jsem se bála a doteď se na to moc nemůžu dívat. Působilo to na mě tak nějak hororově.
.
Jaké jste měla dětství? Co na něm bylo to nejhezčí a naopak, co si myslíte, že vás ovlivnilo třeba ne nějak úplně hezky.
Já myslím, že každá holka, která má dva starší bráchy a není rozmazlovaná... Bráchové, když se mnou museli chodit od malinka ven, tak mě postavili do branky, protože do branky se normálně dávalo za trest. Takže já stála v bráně a oni mě okopávali.
Vy jste tedy byla nejmladší?
Ano. A z nejstaršího bráchy jsme měli oba s druhým bráchou, který byl jako moje dvojče, respekt, protože když máma zavelela a my jsme to neudělali, tak přišla facka z jedné i z druhé strany. Mamka nás nikdy neuhodila, vždycky to za ni dělal nejstarší brácha, který se postavil a řekl, slyšeli jste, co říká máma? A už jsme letěli, ale naučilo mě to. Moje dětství bylo, že v sobotu byli všichni na ulici a my jsme byli zalezlí doma a když se mě někdo zeptá proč, tak já říkám, no prostě jsme museli uklízet. Od malinka byly úklidy. Máma zakládala polívku v sedm ráno, aby bylo ve dvanáct co k snědku, prostě oběd se připravoval, a my jsme uklízeli, vytírali, luxovali, tepali koberce, dávali si do pořádku věci, v knihovně utírali prach, což mě hrozně nebavilo. Ven jsme chodili až odpoledne. My jsme fakt byli úplně jiní. Jakmile máma přišla ke skříni a viděla, že věci nejsou uspořádané tak, jak by měly, šup a už to šlo ze skříně dolů.
Přesně to dělal můj táta.
A znova, všechno. Navíc tam byl nejstarší brácha, který byl opravdu hrozně brutální, strašně. Naposledy jsem od něj dostala facku, protože jsem nepřišla v půl desáté večer. To už jsem studovala na konzervatoři. Takže jsem přišla domů v deset, tam stál bratr a jednu mi šlehl. A úplně naposledy, co si vzpomínám, jsem dostala facku, když jsem přespala u Helči Brabcové a zapomněla jsem zavolat na internát, že nedorazím. Samozřejmě z intru volali do školy, škola volala mamce, mamka bráchovi, ten vzal nevím jaký dopravní prostředek, asi helikoptéru, a odpoledne už byl na internátě. Vrátný hlásil, Blanarovičová má návštěvu. A teď já říkám, jaký kluk... Přišla jsem do vrátnice, tam byly takové lítačky, co se otáčely do kolečka, tak jsem je otevřela, dostala facku a obkroužila kolem těch dveří. Slzy mi vyskočily, koukala jsem, strašlivá ostuda. Brácha. Podíval se na mě a říká, ještě jednou a přísahám ti, že tě zabiju. Mamka mu nabalila pro mě buchty, tak ještě dodal, tady máš a odjel. Takže já už jsem si pak dávala majzla, že té mamce musím fakt volat.
Oni se o vás ti kluci takhle starali, protože vy jste nežili s tatínkem. Musím říct, že tatínek byl vlastně frajer. V rámci toho mužského světa si myslím, že mu ti chlapi tleskali, protože být devětkrát ženatý, tak to je výkon. Ale vy to po něm nemáte.
Podle mě málokdo tohle dokáže, ale on byl zase džentlmen. Vždy se prostě oženil, nechal té manželce vše a odešel s kufříkem. Byl to docela výkon, jenom to bylo komplikované v tom, že táta zůstal úplně sám. Protože já jsem to s ním už nechtěla sdílet, když mi v sedmdesáti oznámil, že má šestadvacetiletou, tak to už jsem nedávala a byla jsem z toho velmi nešťastná. Nakonec se o něj starala moje nevlastní ségra a táta, myslím si a jsem o tom přesvědčená, že miloval mámu, akorát udělal přehmat a mamka, jak je Srbochorvatka, Maďarka a Slovenka, tak prostě řekla, udělal jsi levou. To, že máš milenky, to se dá spolknout, ale že děláš děti, to už se spolknout nedá. No ona se to dozvěděla, že se narodila Saša, moje ségra nevlastní. Hrozně ji to zabolelo a nakonec se stejně Saška po smrti táty a její mámy dostala obloukem zase k mámě a ke mně, takže jsme taková rodina a mamka vůbec nepovažuje, že by ségra byla od jiný mamky, prostě je naše.
Vaše mamka je vůbec takový generál...
Ona je hrozně jemňounká, to není generál, to je jen, že ona řekne tak jasně ty věci, na rozdíl ode mě, že fakticky my jí ani neoponujeme.
Vy jste ji přestěhovala do Prahy a žijete tady spolu?
Ono to je za těchto okolností, protože jindy, před touhle zvláštní dobou, mamka byla vždy asi osm měsíců tady a čtyři měsíce na Slovensku. Teď tady už je vlastně rok, nechtěla jsem ji pustit na Slovensko. Když už jsem si myslela, že ji pustím, tak to znova zabrzdili, takže jsme rodinu neviděli asi rok. Já jsem viděla Sašu během roku asi dvakrát. Už nad tím ani nepřemýšlím, vůbec to ani neřešíme s mamkou, sice o tom nemluví, ale myslím si, že ji to strašně bolí.
To je jasné, ale je s vámi, s vaším synem Matyášem. Ten s vámi taky bydlí nebo…
No od jednadvaceti let, on byl hrozně šťastný, že vzal roha. Protože říkal, s tebou nikdy. Nedávno jsme o tom mluvili. Říkám, Matýsku, víš, třeba by to bylo fajn, třeba nastane situace, že se budeme muset sestěhovat. Slyšela jsem to taky od syna jedné kolegyně, že se rozhodl, že si nebude zbytečně platit byt, že ta situace je tak bláznivá a tak špatná, že vlastně nevíme, jak to dopadne. Tak jsem měla takový byznys plán, že se na mě podíval, nikdy, s tebou nikdy. Ale máme krásný vztah, naprosto nádherný, i s babičkou. On jako chlap vždycky zahlásí nějakou úplně smrtelnou pravdu, která se nakonec potvrdí. A mamka nám dává jedno překvapení za druhým. Ona si čte takovou zvláštní literaturu. Před touhle dobou četla Dumase nebo Huga a teď má za sebou 50 odstínu šedi, asi desetkrát. To jsou takové tlusté knížky, to je takový nesmysl. Jako překvapení jsme jí pořídili všechny díly, co se natočily od tohoto zvláštního tématu a babi jde do kina. Říkám, babi, kino, si sedne a jede těch šest hodin.
Tak já vím, po kom to máte, že mládnete. To má vaše maminka taky, teď začíná s 50 odstíny šedi. K tomu taky dojdete, Yvetto.
Nechápu to, ale nevím, jestli se mnou bude Matyáš tak trpělivý. Mamka se zajímá o všechno, o svět o dokumenty, když jí je pustím, vnímá je a já jí pořád motivuji ten mozkový trust, aby mi neblbla, aby nebyla líná. Minule mi telefonoval kamarád a já říkám, hrajete tam golf? Protože je ve Španělsku. A najednou se z útrob bytu ozve a kdo vyhrál? A já říkám, mami, prosím tě, já telefonuji. A ona, zeptej se, kdo vyhrál. Já, co jako kdo vyhrál. A ona, no v té Americe, a já, co jako, no golf. Tak kamarádovi říkám, prosím tě, moje maminka se ptá, kdo vyhrál golf v Americe, Johnson, Jonston nebo jak se jmenuje a ona, Tiger ne? No to je malér... Já jsem na ni úplně zůstala koukat a říkám, od kdy ty se zajímáš o golf, ona, sleduji...
Vaše maminka mě uhranula, to je nádhera...
Ona má opravdu strašné zářezy. Když začal ten blázinec v Číně a pak trošku v Itálii, tak babi, která pracovala 40 let na tubeře a rakovině a nosila roušku permanentně, když přišla domů, než nám dala pusu, tak se šla vysprchovat a vydezinfikovala si ruce. A než nás objala, sundala si všechny věci, fakt. Jednou babi koukala na zprávy a řekla, bude pandemie, a já, co to povídáš, ona, máme fazole, máme rýži, máme slivovici, my přežijeme. A já říkám, proč zrovna tahle kombinace? Splňuje to všechno.
Maminka tedy řekla, jak to bude. Já se ale ptám vás, Yvetto, jak to bude s vaší La Sophia, protože sleduji, co děláte. Je to skvělé, když se někdo takhle věnuje dětem, které nemají šťastný vstup do života. Dost si myslím, že to pomáhá. Už máte i výsledky?
Myslela jsem si, že akademie nebude, nakonec jsem ji udělala, ale v přísném režimu. Jakmile jsme opustili třeba zkušebny a byli jsme na hotelu, tak jsem požádala personál, aby si dával roušky, protože za ně zodpovídám. Děcka samozřejmě taky. Ta si na akademii musí mýt ruce, já je chodím kontrolovat i těm osmnáctiletým a oni si z toho dělají legraci. Pořád na to dbám. My nejsme akademie bez vztahu k dítěti. Během roku k nim získám určitý vztah, vím toho o nich moc, také se otevřou a je to paráda. S talentovanými lidmi mě to zkrátka baví. Když má někdo talent, tak je to mnohem jednoduší komunikace, než když je někdo třeba polovičatý a má čas na lumpárny. Takže já jsem řekla, že i ve svém životě to tak chci mít. Mnohem lépe se mi komunikuje s lidmi, kteří jsou v pohodě. Takže akademie proběhla, ale gala koncert už jsme třikrát překládali, protože to rozhodnutí bylo v září, pak nic, říjen nic, listopad nic a teď už mám takový pocit, že ho budeme muset udělat jinak. Rozhodla jsem se, že to udělám s určitým tématem a oni ten rok neztratí. Jsem přesvědčená, že ty děti si tohle nezaslouží.
Určitě nezapomeňte mrknout, koncert bude, jak Yvetta slíbila.
Bude. A teď právě stříhám galakoncert 2019 a fakt mě tam některé děti dojímají až k slzám, jak jsou dobří a jak jsou připravení. Teď přibíráme i tanečně talentované děti. Všichni chtějí jít na akademii, přijedou, jsou takoví vyplašení, když se loučí, tak brečí a objímají se. A já jsem ta přísná vedoucí, ale já tomu říkám že jsem laskavě přísná, protože vždy říkám, děti berte to, že já jsem prodloužená ruka rodičů nebo tet. Takže ráno se mnou mají třeba rozcvičky. Každé z těch dětí, když se jich kameramani ptali na galakoncertě, co bylo pro vás nejhorší, odpovědělo, rozcvičky. Takhle začínaly každý den, abych je unavila. Tento rok, když byla akademie taková mírnější, mi řekly, že to nebyla dobrá akademie a já říkám, proč proboha, vždyť jsem se vám hodně věnovala? Nebyly rozcvičky... Když jsem se dívala na ten sestřih, tak je tam 39 dětí na konzervatořích, měli jsme dvě holky v první desítce SuperStar. Myslím si, že ta práce má smysl, protože já jsem to taky neměla jednoduché. Naštěstí jsem dostala šanci, bez ní bych třeba nebyla tam, kde jsem. Takže já to chci těm talentovaným dětem usnadnit, protože doba, kterou jsem žila tehdy a doba, kdy jsem šla do školy, tak byla trošičku laskavější. Já jim chci dát půdu pod nohama a být takovou opěrnou zdí, aby necouvly zpátky, aby si pořád věřily a já jim to také neustále říkám.
Související články
