Facebook
Instagram
Miluše Bittnerová si do talkshow Na kafeečko zve zajímavé ženy, v létě ale dostává prostor párový speciál s názvem Lovestories. Jako třetí zavítali na rozhovor manželé Martin a Martina Zachovi. Promluvili o svém seznámení a také o běžném životě, neboť Martin je v důsledku nehody upoutaný na invalidní vozík.
Muž roku 2009 Martin Zach (36) měl nešťastnou nehodou jen pár hodin poté, co vyhrál soutěž o nejkrásnějšího muže republiky. Osudným se mu stal skok do vody, který ho připoutal na invalidní vozík. „Když se mu stal ten úraz a já to četla v médiích, říkala jsem si: ,To bych nezvládla, to bych nedala.' A najednou člověk v té realitě je a je to vlastně úplně v pohodě," vzpomíná v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou Martinova manželka, lékařka Martina. Dnes spolu mají dvě děti, čtyřletého Adriana a osmiměsíční Beátku.
Poslední půlrok ztrpčují Martinovi život nepříjemné bolesti v nohou a zatím netuší, co je jejich příčinou. „Jde to úplně do..., dost trpím. Omezuje to můj rodinný, osobní i pracovní život. Poslední dobou jsem v nemocnici víc, než bych potřeboval," přiznává Martin. „Jako by mě někdo bodal kudlou zezadu do stehna a do kotníků pouštěl elektrický proud. Je to 24 hodin denně. Pořád do sebe cpu prášky na spaní a prášky na bolest, abych nějakým způsobem fungoval."
Martin Zach o seznámení v Egyptě
Slyšela jsem, jak jste se seznámili. Ale jaká je vaše verze, Martino?
Zachová: Tak teď nevím, jestli máme stejnou verzi. Na potápění v Egyptě.
Tak to je stejná verze. Martin už byl v té době na vozíku. Znala jste ho?
Moje maminka měla amputovanou nohu a do Egypta jsem jela s ní. Díky tomu, že byla amputářka, jsem se dostala do styku se zdravotně postiženými lidmi včetně vozíčkářů. Člověk si nějaké ty zprávy přečte, zapamatuje a řekne si: „Jo, tak to je smůla, no." Říkala jsem si: „Chudák, to bych nedala, kdybych měla takového partnera." No, a za pár let jsme jeli do Egypta.
A když jste viděla, jak se topí, tak…
Zachová: Přeskočila tam jiskra a už jsme spolu zůstali.
Dá se říct, kdo koho balil? Nebo kdo koho sbalil?
Zach: Asi já jsem uháněl tebe.
Zachová: No, asi jo. Já jsem si toho moc nevšímala, abych řekla pravdu.
Jak to? Jak jsi to, Martine, dělal, že si toho Martina nevšimla?
Zach: Ona si mě všimla, ale tak nějak potom, až když jsme se vrátili do Čech. Do většího kontaktu jsme se dali až poslední noc před odletem, jak to tak bývá, na večírku. Byl to rozlučkový večírek s tou partičkou, co jsme tam byli, a potom jsem to trošku podpořil, když jsme se vrátili do Čech. Jezdil jsem do Prahy. Je vtipné, že jsem se nejdřív poznal s její maminkou.
Zachová: No, ona nás seznámila.
Zach: O rok nebo o půl roku předtím.
Ale to se říká, že je důležité poznat tchyni - abys věděl, do čeho jdeš.
Zachová: Já myslím, že ona nás tak trošku dala dohromady.
Zach: To potom říkala.
Zachová: To mi říkala, když ho půl roku předtím poznala - že my dva, když se poznáme, tak z toho něco bude.
A jsou z toho dvě krásné děti. Gratuluju. Když jsem četla, že se vám narodil Adrianek, tak jsem si říkala: „To je prostě zázrak a ta manželka je skvělá. Jak to dělá?" Teď máte druhé, osmiměsíční Beátku. Martino, jak vy to děláte? Vždyť i Martin potřebuje péči, ne?
Zachová: Potřebuje. Ale Adrianek už je větší a s Martinem spolu zvládají plno věcí sami, takže už to není tak komplikované. Beátka je zatím malinká. Sice už začala lozit, takže je to trošku složitější, ale pořád naše děti nejsou nějací extrémisté.
Zach: Mají mezi sebou skoro tři roky, takže s Áďou už můžu fungovat. Vykoupu ho, nakrmím. Můžeme jít spolu ven, protože mě poslouchá, takže když bylo Martině v prvním trimestru špatně, tak jsme šli každé dopoledne ven. Kdyby ty děti byly věkově blíž, tak je to pro Martinu určitě náročnější.
O rozhodnutí mít spolu děti
Martino, vy jste věděla, co vás čeká? Byla jste na to připravená?
Zachová: Tušila jsem to, protože jsem se mezi těmi lidmi pohybovala. Ale každý vozíčkář je trošku specifický, u každého je to trošku jinak a každý má jiný systém. Spíš je to o domluvě. Martin se snaží být co nejvíc soběstačný. A to asi rozhoduje hodně. Kdyby takový nebyl, myslím, že by to asi nefungovalo. Nejsem vysloveně typ opatrovatelky nebo ošetřovatelky.
Zach: Když byla ve službě dva dny, tak jsem musel být doma sám.
Zachová: Musí to nějak zvládnout.
Mám z Martina dojem, že je extrémně samostatný. Nemyslím to nijak zle, nicméně v okamžiku, kdy vztah začíná, přemýšlí člověk o tom, jestli to zvládne? V okamžiku, kdy, Martino, budete nemocná, zlomíte si nohu, jak budete fungovat?
Zachová: Přemýšlím o tom, ale v první řadě má člověk ty růžové brýle. Ty máme samozřejmě doteď. Zamilování boří jakékoli překážky. Je pravda, že mi to Martin dávkoval pomalinku. Snažil se, oťukávali jsme se, ale pak si člověk řekne: „Tak buď to vyjde, nebo ne. Uvidíme." Rozumově si člověk řekne, do čeho to leze. Ale realita je taková.
Zach: No, s doktorkou.
Ty si nedáš prášek navíc, viď?
Zachová: Ono to tak zvenčí vypadá, ale zase tak jiné a složité to není. Když se mu stal ten úraz a já to četla v médiích, říkala jsem si: „To bych nezvládla, to bych nedala." A najednou člověk v té realitě je a je to úplně v pohodě.
Žádné pochyby ani v okamžiku, kdy jste se rozhodovala, zda mít děti?
Zachová: To ne, to už ne. To už jsme věděli, že to zvládneme. Bylo to hned po roce, co jsme byli spolu a nějakou dobu už jsme spolu žili. My jsme spolu začali žít strašně brzo. Tak jsme si říkali: „Zkusíme, uvidíme." Vyšlo to a jde to dál.
O nejtěžším období ve vztahu
Jaké bylo nejtěžší období vašeho vztahu?
Zachová: Špatné období jsme měli, když mi zemřela maminka a Martinovi tatínek. Nebylo to ale špatné mezi námi.
Co vám pomohlo? Podpora toho druhého?
Zachová: No jasně. Když máte oporu, je to snazší.
Zach: Těžké bylo také období, kdy jsem si utrhl biceps.
Zachová: To jsem už zapomněla.
Zach: V podstatě jsem byl tři měsíce skoro jako ležák.
Zachová: To asi bylo těžké spíš pro Martina.
Zach: Nemohl jsem dělat nic. Vrátil jsem se o 12 let zpátky, úplně na začátek. Nepoškrábeš se ani na hlavě, nenajíš se. Bylo to pro mě těžké psychicky a muselo to být těžké také pro Martinu, protože ta se o mě starala.
Zachová: Adriankovi bylo v té době 10 měsíců, ale ještě nechodil, takže nikam neutekl, proto to bylo dobré. Věděla jsem, že to dobře dopadne. Myslím si, že to bylo horší pro tebe. Byl jsi zvyklý, že už si konečně něco zvládneš udělat sám a zase jsi byl úplně odkázaný na pomoc druhého.
Jaký progres svého zdravotního stavu u sebe očekáváš?
Zach: Doufám, že zůstanu co nejvíce funkční v téhle fyzické kondici. O to se snažím, ale poslední půlrok to jde úplně do..., dost trpím. Omezuje to můj rodinný, osobní i pracovní život. Poslední dobou jsem v nemocnici víc, než bych potřeboval.
Snad to bude lepší. Zázraky se dějí, že, paní doktorko?
Zachová: Určitě ano.
Zach: Jde o to, přijít na to, od čeho ty bolesti jsou a jakým způsobem je vyřešit.
Zachová: Vyloučit největší průšvihy, aby se s tím dalo pracovat. Je to těžké, když člověk nemá klasický cit. Kdybych tam šla já a měla nějaký zdravotní problém, tak vím, kde přesně mě to bolí, nebo co mám dělat.
Zach: Kvůli tomu, že od prsou dolů v podstatě nic necítím, tak mě někde něco bolí, ale nevím, jestli v zádech, v břichu nebo na zadku. Ale strašně mě bolí nohy, opravdu extrémně. Jako kdyby mě někdo bodal kudlou zezadu do stehna a do kotníků pouštěl elektrický proud. Je to 24 hodin denně. Pořád do sebe cpu prášky na spaní a prášky na bolest, abych nějakým způsobem fungoval. Kdyby dnešní rozhovor probíhal dopoledne, tak nepřijedu, protože jsem musel ležet.
O domácích vychytávkách
Co chystáte na prázdniny?
Zach: Jedeme na chalupu za babičkou.
Zachová: Tam budeme nejvíc času trávit u bazénu.
Koukala jsem, že Martin má u bazénu i nějaké přístroje, takovou kladku na spuštění, ta je pěkná.
Zach: Zvedák, abych tam mohl. Vymýšleli jsme ho tak, abych tam mohl být jen sám s někým, třeba s Martinou. Aby mě zvládla vyndat z vody.
Zachová: Šlo to i bez zvedáku.
Zach: Zvládali jsme, ale takhle je to jednodušší.
Zachová: Je to komfortnější.
Martin to nepřizná, on je hrozně skromný, ale představte si, on si tu kladku sám vymyslel. Je to tak, že? Kolik stojí normálně?
Zach: Od 150 000 Kč výš.
Potom přijde chytrý člověk, zamyslí se a má přístroj za dvacet tisíc?
Zach: V podstatě jsem to dal jen na papír a známý to pro mě vyrobil. Ale nápad šel ode mě. Chtěl jsem to co nejjednodušší a nejlehčí - jak člověka vyndat z bazénu. Existují různé podobné zvedáky na imobilní pacienty, kdy tě zvednou z postele třeba na vozík. V podstatě je to něco podobného, jen na bazénu.
Takových vychytávek asi musí být ve vaší domácnosti víc, ne? Třeba auto.
Zach: Na auta jsou specializované firmy, musí být, protože auta musí mít certifikáty kvůli pojišťovnám.
Zachová: Doma toho ale moc nemáme.
Zach: Jen jsem si dal výš postel, abych ji měl ve výšce vozíku, aby se mi dobře vylézalo a slézalo. A ještě zvedák do vany. Jinak nic speciálního.
O čem ještě promluvili manželé Zachovi?
- O značce Handicap Cofee, která 10 % z každé objednávky posílá nadačnímu fondu „KlaPeto“
- O speciálním oblečení pro vozíčkáře, které Martin vyvíjí
- O strachu, aby se úraz nestal jejich dětem
- O výchově dětí
- Kde se poprvé políbili
- Kdo v domácnosti nevrací věci na své místo
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
