Facebook
Instagram
Nina Špitálníková je odbornice na Korejskou lidově demokratickou republiku. Po pobytu v této zemi napsala knihu s názvem Svědectví o životě v KLDR. Nejen o tom si přišla Nina popovídat s Miluškou Bittnerovou do pořadu Na kafeečko.
Nina Špitálníková (34) je autorkou knihy „Svědectví o životě v KLDR". Jako jediná na světě dvakrát absolvovala pobyt na tamní univerzitě. V rámci pobytu také zažila zatčení tajnou policí. Nina je vášnivou cestovatelkou a nyní jezdí po světě se svým pětiletým synem Malcolmem.
Nina přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko. Rozpovídala se o životě v KLDR, nechtěném těhotenství, ale i o speciální zálibě ve svazování alias japonské bondáži.
Bittnerová: Jsem přesvědčená o tom, že minimálně jedna vaše kniha by měla být povinnou četbou a tady v Česku a hlavně v našem českém školství. Přinesla jste nám totiž svědectví o něčem, co si nikdo neumíme představit. Jste jediný člověk na světě, který byl dvakrát v KLDR na univerzitě. Platí to pořád?
Špitálníková: Myslím, že ano. Ze začátku jsem si myslela, že jsem strašně výjimečná, ale teď si spíše myslím, že se k tomu jen nikdo nehlásí. To studium je trochu opruz, takže když už to člověk jednou absolvuje, nechce tam jet dobrovolně po druhé. Myslím si, že ten status mi vlastně náleží kvůli tomu, že jsem tam jela dobrovolně dvakrát.
No, byla jste na sebe přísná. Myslím, že jste tam prožila něco, co by mě asi zabilo. Vás zatkla Veřejná bezpečnost, nebo jak oni si říkají...
Tajná policie.
Tajná police. A byla jste na výslechu. Řekněte mi, loučila jste se nějak se svobodným životem?
Ne. Když se mi děje něco emočně náročného, tak se spíš naštvu. Mám chuť se s protistranou hádat. Takže jsem se začala hádat se severokorejskou tajnou policií. Což nebyl úplně dobrý nápad.
To asi nebylo bezpečné, že jo?
V ten moment to člověk neřeší. Řešíte, že jsou vám odebraná vaše práva a že vám chtějí vzít pas. Přitom je to nelegální, takže jsem spíš hájila svá práva. Vlastně jsem se zhroutila až potom. Když tajná policie odjela, tak to na mě všechno dopadlo. Bylo to způsobené také tím, že jsme měli jídlo na příděl v jasně stanovenou dobu. A ten příděl nám propadal kvůli výslechu, takže jsme třeba zůstávali bez večeře a bez vody. Nemohla jsem se ani umýt, byla jsem špinavá a hladová. Začala jsem plakat, když mi došlo, že jsem v Severní Koreji, nemám pas, neví o tom ambasáda ani rodina, a že nevím, co bude zítra. Náročné byly tři dny, než nám vrátili pasy, protože se s námi přestali bavit zaměstnanci. Báli se, že jsme problém a oni ho mít nechtěli. Úplně se tam změnila nálada. Ale pak už to bylo zase lepší.
Jak k tomu vlastně došlo?
Zadrželi mě na ulici, ale za to jsem si mohla sama. Jsou tam nějaká pravidla, která jsem porušila. Nesmím jezdit metrem, ale podplatila jsem je a ten samý den jsem šla do Severokorejského slamu, což je zakázané. Když mě zadrželi, tak jsem začala recitovat básně Kim Čong-una, což není vůbec statečná věc. Vlastně je to strašné.
Moment, proč to není statečná věc? Statečné je cokoliv, co vás z toho dostane, ne?
To sice ano, ale jako správný bojovník za lidská práva bych měla hájit lidská práva a ne tam podlízačsky recitovat básně jejich vůdce, aby mě pustili.
Erbenova Polednice by vám nepomohla, chápu.
Nepřipadla jsem si statečně. Ale díky tomu jsem přehodnotila svůj postoj k tomu, když někdo spolupracoval za komunistů. Viděla jsem to hrozně černobíle. Kdo spolupracoval, byl sráč, myslela jsem si. Od té doby už se snažím jít nejprve do archivů a pročíst si svazky, než si udělám nějaký závěr. Já jsem taky recitovala, takže nevím, co bych dělala tady před rokem 1989.
Narodila jste se chvíli před revolucí, takže ten skutečný komunismus jste nezažila a znáte ho jen z vyprávění. Byla jste připravená na to, co se může dít v Severní Koreji?
Na to se nedá připravit. Jela jsem tam ve třetím ročníku studia koreanistiky, věnovala jsem se propagandě Severní Koreje, proto jsem o ní věděla opravdu hodně. Ale realita je úplně jiná. Už v Pekingu mají na letišti všude portréty velkého vůdce. V Severní Koreji vám to dojde naplno. Nejvíc mě překvapilo, že za ten měsíc mi bylo úplně jedno, co se děje v zahraničí. Nehledala jsem ani žádné informace z médií. Řešila jsem třeba jen to, abych se dobře najedla. Nic víc se nedalo dělat. Takže v něčem byla ta nesvoboda snadná.
Kolik zemí už s vámi syn Malcolm procestoval?
To nevím. Začala jsem s ním cestovat velmi brzo. Kdykoli se necítím psychicky v pohodě, je mi smutno, nebo se mi nechce pracovat a potřebuju drive, tak kupuju letenky. První letenku jsem koupila, když mu bylo osm týdnů. Letěli jsme do Barcelony.
No jasně oslavíme konec šestinedělí…
Já jsem byla smutná. Přítel mě opustil v těhotenství a dítě jsem nikdy nechtěla. Najednou jste těhotná a to dítě nechcete...
Cože?
No, je to průser. S partnerem jsem to řešila, ale vytáhl na mě jen nějaké spirituální řeči. Takže jsem si to dítě nechala a on si to najednou rozmyslel. Rozmyslel si to v 11. týdnu těhotenství, takže jsem šla na potrat. Tam jsem ale viděla, že to má nohy a ruce. A tak jsem si říkala: Ty jo, to už snad ani morálně nejde. Nakonec jsem měla děcko, které jsem nechtěla. Bylo to opravdu náročné, protože jsem strašně jedla. Přibrala jsem asi 25 kg. Byla jsem obří a voda mi praskla měsíc před termínem. Šla jsem do nemocnice a prosila jsem je, ať mi ho tam ještě chvilku nechají, že nejsem ready. Koukali na mě jako na úplného blázna. Říkala jsem: Ještě nechci, nechci ještě děcko. A potom se narodil.
A pořád jste byla sama?
Pořád. Potom jsem se s tím smířila, jen mi pořád vadil ten status mámy. V hlavě jsem si to nedokázala nastavit. Když si člověk do Googlu zadá ,svobodná máma', vypadnou na něj strašné horory. Musíte skončit s prací, nevyspíte se... Říkala jsem si: No, tak to je prostě v háji. Proto jsem ještě z nemocnice koupila tu letenku. Byl předčasně narozený, takže měl jen asi dvě a půl kila, když jsme letěli. Doktorka mě v tom naštěstí podpořila. Říkala, že když se budu cítit dobře, tak mám letět. A právě v Barceloně si to mateřství sedlo. Tam jsem zjistila, že je to úplně jedno, a že můžu cestovat s ním.
Kde všude už jste byli?
Od té doby jsme letěli 56krát a byli jsme od Afriky a Latinské Ameriky přes Evropu až po Asii. Protože se mnou létá od malička, tak je v letadle strašně hodný. Přesně ví, co bude dělat. Letěli jsme třeba do Pekingu, což je 11 hodin cesty. Zvládl to lépe než já. Když byl ještě malý, tak mi uměl vyžebrat business třídu. Viděli, že jsem tam opuštěná a ptali se: Kde máte tatínka? A já: On mě opustil. Ten porcelán během letu? Výborné!
Jste neskutečná, klobouček. Těhotenství je těžké samo o sobě, ale vy jste nevěděla, do čeho jdete.
Byla tam také těžká stigmatizace, kdykoliv jsem řekla, že mě partner opustil. Buď se se mnou lidé přestali bavit, nebo začali brečet a nedokázali se mnou komunikovat. Dokonce začali i nadávat, co jsem to chudákovi děcku udělala. Bylo náročné se s tím srovnat.
Četla jsem několik rozhovorů s vámi o japonské bondáži. Mohla byste mi přiblížit, o čem to je a kam může zajít míra bolesti? Japonská bondáž znamená svazování.
Začala jsem japonskou bondáž dělat, když mi bylo asi šestnáct let. Většina lidí si představí to klišé z porna, kdy je žena přivázaná k posteli. To je také jedna forma, která je funkční a praktická, takže proč ne. Co mě baví na japonské bondáži, je ten protipól. Žena nebo muž se svazováním mohou dostat do různých estetických forem. Díky provazu je možné ženu nebo muže nádherně vytvarovat. Je to estetické, vizuálně zajímavé.
Ano, na vašem Instagramu máte nádherné fotky, to vám chci pochválit.
V Japonsku je to bráno jako druh umění, ikebanu a šibari. Říká se tomu šibari. V Evropě a v České republice už o tom také sílí povědomí. Lidé viděli 50 odstínů šedi a řekli si: Svazování je cool, pojďme si zmasakrovat těla! Díky tomu začalo být svazování populárnější, ale lidé začali vnímat také tu estetickou stránku.
A ta míra bolesti?
Míra bolesti je strašně individuální. Jsou úvazy, které vám zmenší kapacitu plic třeba na 20 %, takže špatně dýcháte. To vás může vzrušovat. Mohou vás svázat tak, že letíte ve vzduchu. To jsou věci, které mohou být příjemné, ale také velmi bolestivé.
To už musí být vyšší dívčí, když to někdo umí udělat, ne? Asi těžko doma řeknu: Hele, Franto, pojď mě dneska svázat.
Já bych se teda nevázala ani s Frantou. Hodně mladých lidí, hlavně holek, si po shlédnutí 50 odstínů šedi dalo inzerát: Chci být nafocená svázaná. A vůbec neřešily, kdo je sváže a jestli to umí. Hrozí u toho nervové zhroucení, může vám třeba na čas ochrnout část ruky. Když se skřípne nerv, tak je problém. Můžete u toho také omdlít. Stalo se to i mně. Najednou vám to nesedne. Vlastně je to velmi nebezpečné. To nemluvím o tom, když vás bude vázat nějaké prase. Může vám udělat cokoliv, protože se nemůžete bránit. Já se vždycky vážu jenom s jednou ženou, jinak bych na sebe nenechala sáhnout. Ale ať si každý dělá, co chce.
Když najdete přítele a svěříte se mu, že je to váš koníček, nechce to s vámi zkusit?
Většinou to nechce zkusit, protože má ostych.
Opravdu?
Pro mně je s přítelem prostě lepší vzít si pouta. Jednak ten muž ví, že jsem to dělala na profi úrovni a bojí se, že bude za nýmanda, který to s provazem nebude moc umět. A potom také v momentě, kdy by se o něco snažil a já bych věděla, že je to jenom marná snaha...
Konec.
Ne konec, ale…
Můžete si třeba povídat.
Já to vnímám trošku jinak. Když jsem se začala svazovat s Wendy, říká si také Edna, tak jsme se poznaly a řešily jsme jen provazy. Postupně jsme se sbližovaly, co se týče svazování, a začaly jsme se spolu vázat velmi často. Ale než to přešlo do té intimní stránky, než jsme spolu začaly spát, tak to trvalo třeba rok. Teď je vdaná, já mám přítele a už by nás nenapadlo se spolu vyspat. Zase to máme jen na té pocitové a vizuální úrovni.
Já jen nerozumím jedné věci. Je to vždycky o sexu?
Ne.
Z pornofilmů to může vypadat, že to je o sexu, nebo o pocitu submisivity.
Může to být a nemusí. Myslím, že to může být doplněk sexu. Ale když se potom začnete vázat do náročnějších úvazů, kdy třeba visíte ve vzduchu, tak je to fyzicky velmi náročné. Je to určitá forma práce se svým tělem a s dechem. V ten moment je to opravdu jen o vás.
Viděla jsem jednu fotku, kde takto visíte. Po pěti minutách by byl konec. To bych chlapovi řekla: Dáme si kafe a to je dneska všechno.
Pět minut to člověk ani nevydrží.
Celou zpověď Niny Špitálníkové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- zatčení tajnou policií v KLDR
- život v KLDR
- nechtěné těhotenství a rozchod s přítelem
- japonská technika svazování
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
