Facebook
Instagram
Báru Nesvadbovou známe jako autorku úspěšných knih a zakladatelku nadačního fondu Be Charity. Je velmi pozitivní a inspirativní žena. Bára přijala pozvání do pořadu Na kafeečko, kde se rozpovídala o své tvorbě i o zesnulém tatínkovi.
Bára Nesvadbová (46) je populární česká spisovatelka. Napsala šestnáct knih a založila nadační fond Be Charity, který pomáhá hendikepovaným dětem. Sama vychovává dceru Bibianu. Bára vyrůstala v rodině dvou psychiatrů a její tatínek Josef Nesvadba byl také známý spisovatel. V roce 2005 podlehl vážné nemoci a Báru to hodně ranilo.
Bára Nesvadbová přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko. Rozpovídala se o své tvorbě i zesnulém tatínkovi.
Bittnerová: Tatínek byl pro vás evidentně hodně důležitý, často o něm mluvíte.
Nesvadbová: Už to umím. Dlouhou dobu jsem to neuměla. Jednou mě na přednášce pro Unicef požádali, abych mluvila o tátovi. Bylo to asi tři roky po jeho smrti, a mně to přišlo tak strašně neadekvátní. Ale je pravda, že v naší společnosti se nedrží smutek. Když vám někdo zemře, za týden se vás zeptají: Už je to dobrý? Jako kdybyste... já nevím... měli rýmu. Nedávno mi zemřela teta, což byla jedna z mých posledních příbuzných, a vlastně jako kdyby se nechumelilo. Jen moji nejbližší přátelé vědí, jak bolestná je to cesta, protože ji třeba taky už prošli. Ale reálně se mi stává, že někdo přede mnou začne vzpomínat a vlastně si nevšimne, že se o některých věcech ještě nemá mluvit. A proto si myslím, že jsou dobré uniformy. A vlastně i styl oblékání. Fakt si myslím, že nošení smutku mělo vždycky význam. O tátovi už mluvit umím, za to jsem ráda.
Připadá mi, že to byl takový váš guru a prováděl vás i těmi vztahy, protože on sám měl docela hodně zkušeností a byl to volnomyšlenkář...
Hlavně balil každou mou kámošku, že jo? A každá ho milovala, to bylo strašné.
Ale to nemuselo být příjemné, ne?
Mně to bylo jedno.
Potom se vám narodila Bibiana, kolik vám bylo?
27.
Stihl to tatínek?
Jo, jo, táta ještě zažil Bi.
A jak to měl vůči vnučce? Byl dědeček?
Moc ne, ale on onemocněl, když byla Bi hodně malinká. A když byla hodně malinká, třeba tříměsíční, odstěhovala jsem se od jejího tatínka. A pak můj tatínek začal umírat. Takže jsem byla u nich, ve svém bývalém pokojíčku a s tím miminkem a obřím psem Garpem. Táta měl jenom ty vzpomínky, že jsme si k němu chodili s Bi sednout.
Promiňte, teď jsem se úplně zarazila, protože mi nedošla ta časová souvislost s takhle malým dítětem, odcházením od manžela a umírajícím tatínkem. To šlo na dřeň co?
Když byly krize, vždycky jsem jedla… Fakt. Kdykoliv. Třeba když jsem měla hodně práce. Dělala jsem v reklamě kampaně, měla jsem třeba čtyři klienty a když byly uzávěrky, tak jsem vždycky ztloustla tři kila. A když přišla tahle situace, tak jsem najednou měla 53 kg. To byl fičák. Bylo to zlé... Nikomu tenhle způsob nutně nedoporučuju.
A jak dlouho jste se z téhle situace dostávala? Kdy se to tak jako psychicky urovnávalo? Protože, upřímně, já si to neumím představit. Přijde mi to fakt moc věcí najednou.
Já nevím. To je cesta životem. Jeden můj kámoš říká, že mám nezacelitelné jizvy na srdci. A ty má každý. Vždycky je někdo dostane, třeba ve 28 nebo ve 40. Nikdo nám neříkal, že život je nějaký film na přání. Když tatínek zemřel, objevila jsem filantropii. A musím říct, že v neziskovém sektoru je pro mě obrovské naplnění života a velká láska. Myslím, že to vědí všichni kolem mě a cítí to tak. Proto se k nám přidávají, a proto ten fond mají rádi. Asi tohle mi pomohlo. A pak mi pomohla Bi. Když máte malé dítě, tak se nemůžete nestarat. Není možnost vypnout.
Povídáte si s tátou?
Mám takovou výhodu, že mi psal dopisy. Doma mám obří krabici jeho dopisů. Mluvím s ním, to dá rozum. Chodím často do kostela. Už mi zemřelo strašně moc příbuzných, se kterými jsem vyrůstala. Babičky, dědeček, teď teta, kamarád Péťa Škvrně, Judita Křížová... Je to takový fičák. Mluvím s nimi se všemi. Fakt jsem přesvědčená o tom, že ty energie nemizí. Dokud je máme v srdci, ti lidé jsou s námi.
Tohle to je názor, který bych nečekala od někoho, kdo dělal Harper´s Bazar. Protože člověk má představu, to je taková obecná představa, že právě tyto časopisy jsou největší pozlátko, které může být. Můj oblíbený film je Ďábel nosí Pradu, tam je to neskutečně vidět. Ale vy nejste Meryl Streep, vy jste Anne Hathaway. Nebyla jste tam sice rok, ale 17 let, jenže jste se tím nenechala úplně požrat. Mám správný pocit?
Pevně doufám, že se nenechám požrat ničím. Jsem primárně novinářka a píšící člověk, takže mě ten časopis zajímal. To je jako když tvoříte produkt, nemusíte být jeho obětí. Plus musím říct, že nám Harper´s Bazar nesmírně pomáhal v rámci fondu. Spousta lidí, kteří nám zůstali dodnes, je z těch dob. Měla jsem velkou výhodu, že mě tam nikdo nekontroloval a mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Měla jsem prostě totální důvěru vydavatele. A měla jsem skvělý kolektiv, celých 17 let to byli stejní lidi.
O vás se říká, že jste feministka, což je v téhle době trošinku taková až nadávka.
Jo, jo, jo, to jsem ráda, že je to nadávka.
Mě by zajímalo, v čem feminismus v téhle době vlastně spočívá, protože já to nevím.
Aha! Já si myslím, že jsou tři vlny feminismu. Jsem zastánkyně té první a myslím si, že každý člověk je feminista. Každý, kdo tady sedí s námi, každý, kdo se kouká na tento pořad. Obzvlášť muži jsou podle mě feministi, protože, kdokoliv by nesouhlasil s rovnoprávností a feminismem, tak nepřiznává, že žena má mít volební právo, vlastní účet, pas, možnost vycestovat a možnost jít na vysokou školu a rozhodnout se sama, na kterou. Takže s dovolením, to snad podepíše každý. Tak to je feminismus.
Aha.
Co jste si myslela, že to je? Že běhám po Václaváku a pálím svoje vlastní podprsenky?
No, to je trošku nuda. Ano tohle to je normální. Dokonce postrádám galantnost, kterou teď vlastně už oni nemůžou ani moc ukázat, aby nebyli Me Too, že jo. Petr Oliva, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl zrovna ten pán, který byl ochotný vstát, když jste odcházela od stolu.
No jasně, to je krásné. Mě vlastně těší, když mě přijede vyzvednout kterýkoliv z mých přátel a otevře mi dveře. Já to beru jako samozřejmost. Na tom přeci není nic špatného.
No, ale ono to vypadá, že současné feministky tohle nechtějí. Já nechci, aby mi někdo otevíral dveře, já nechci, aby mi někdo pomáhal do kabátu a rozhodně mi neříkej, že mi to sluší...
Aha, tak takové lidi moc neznám. Ale je to strašná sranda. Nedávno jsme seděly s Ivankou Tykačovou a povídaly jsme si o tom, jakým vývojem jsme prošly my dvě, protož jsme podobně staré, a jakým vývojem prošla společnost. A teď jsem si říkaly: Ty brďo, v těch 27, 30 jsme byly úplně progresivní v rámci feminismu, rovnoprávnosti, v rámci otevřené společnosti a tak. A teď najednou jsme pořád stejné, myslíme si úplně ty samý věci, ale jsme vlastně takové strašně konzervativní. No, je to fičák.
To je. Myslím, že je obrovský generační rozdíl... já nevím, jestli i vaše dcera jede v takových věcech jako extrémní ekologie. Jestli má kolem sebe přátele, kteří jsou nebinární nebo tak. Přijde mi, že generace kolem dvaceti je strašně progresivní.
Oni jsou nesmírně otevření a jsou tam tyhle ty… já to nenazývám extrémismy. Hele, měla jsem doma na večeři Cyrila Höshla a Jefima Fištejna, takové opravdu bílé muže. A ještě Pepu Klímu. A teď si pochopitelně začali trochu jamrovat nad tím, jak ten dnešní svět vypadá. Jenže ten svět tady nechali oni, to je přeci svět, který svým dětem předala přesně tahle generace mužů.
Ano.
Ty extrémismy za to nemůžou. To, že minority jsou preferovanější než majoritní společnost, je jenom důsledek toho, že byly potlačované. A teď se ve společnosti musí znovu najít nějaká rovnováha. A ona přijde, ona se ukáže. I třeba přes tu hrůzu, kterou teď zažíváme v rámci virové situace. Fakt pevně věřím, že lidé jsou všeobecně uctiví a hodní. A opravdu se každý den přesvědčuju, v rámci té filantropie, že lidé jsou takoví. A že cítí sounáležitost a jsou bytostně hodní. A tak si myslím, že společnost jenom dál hledá, jak bude fungovat. Ale je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem.
Hrozně mě pobavilo, že jste dělala i pánský časopis. Dělala jste Playboy, takže jste chlapům nabízela, na co mají koukat, jo?
Playboy je jeden z nejchytřejších časopisů. Má úžasné velké interview, má těch 25 otázek a skvělou redakční strukturu. Ale musím říct, že mám ženy ráda. Fakt. Ráda se na ně koukám, líbí se mi ženské tělo a všechno, ale to bylo moc. Při vší úctě, fakt mi to nefachalo.
Mám nesmírně legrační historku. Přiletěla jsem do Chicaga, protože tyhle časopisy mají slety šéfredaktorů. Konference, kde se všichni sejdeme. Jdu do té místnosti, ještě jsem na sobě měla nějaké šaty. A tam sedí parta těch padesátníků, pětapadesátníků. Tenkrát se ještě hulilo, mají doutníky, velké cohiby a ty bekovky. Totálně sexy a k tomu trocha whisky. Já se tam dopotácím a oni říkají, že tam dorazil nějaký bunnie. Bylo mi, já nevím, asi 24 let, že jo? A oni: Ne, ne, foto studio je tam a tam. A já: Ty kokso, já jsem z České republiky. Šéfredaktorka! A oni na mě vytřeštili oči. Chvilku si mysleli jsi, že jsou ve špatném filmu.
No jo, Evropa...
Úplně jsem jim zničila představy... Nějaká genderová rovnoprávnost, to pro ně tenkrát byla jiná hudba.
A kdybyste Playboyi šéfovala teď, bylo by to jiné? Máte pocit, že chlapům rozumíte víc, když jste o něco málo starší?
O něco hodně. Ale já už bych nešéfovala žádnému časopisu. Už mě to neba.
Myslíte si, že teď chlapům rozumíte víc než třeba v těch 25ti?
Míň.
Že jo? Jéé, tak to jsem ráda, že to říkáte. Já jsem v 25ti měla pocit, že je to všechno úplně jasné. A čím jsem starší, tím je jasnější, že absolutně ne...
Miluško, to není jenom o mužích… S dovolením, já si myslím, že čím je člověk starší, tím víc pochybuje o všem. A to je prostě přirozený vývoj.
Celou zpověď Báry Nesvadbové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- tatínek Josef Nesvadba
- feminismus podle Báry
- šéfování časopisu Playboy
- současná tvorba
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
