Facebook
Instagram
Někdy stačí vteřina, která nám změní celý život. A i když svět po ní na první pohled vypadá černě, záleží na tom, jak se k němu postavíme. Martin Zach, Muž roku 2009, a host dnešního talkshow Na kafeečko, kterou moderuje herečka Miluše Bittnerová, zůstal po úraze upoutaný na invalidní vozík. Přesto sportuje, podniká a především je šťastným tátou.
V roce 2009 se Martin stal Mužem roku. Jenže po vítězství přišel "pád". Druhý den při exhibičním skoku do vody na lyžích utrpěl těžké poranění krční páteře a ochrnul. Jako sportovec se ale nevzdal. Nejenom že na sport nezanevřel, ale předává svoje svoje zkušenosti dalším, stejně postiženým lidem. O tom a o spoustě dalších věcí, které ho v životě těší, anebo také ne, si přišel povídat s herečkou a moderátorkou naší talkshow Na kafeečko Miluškou Bittnerovou.
Miluše Bittnerová: Martine, já jsem si tě pozvala hlavně pro to, že jsem tvůj strašně velkej fanda. To je první věc. Druhá věc je, že když jsme spolu moderovali, tak já jsem se s nikým tak nepobavila. Ty máš tak drsnej humor, že i můj černej humor je proti tobě nic. A třetí věc je ta, že si občas na tebe vzpomenu a říkám si, Miluno ty jsi strašně líná, ty jsi hrozná plačka, protože třeba Martin zvládá těžší věci a zvládá je úplně s přehledem a s úsměvem. A mně se to na tobě strašně líbí, tahle tvoje vlastnost.
Martin: Děkuji
Miluše Bittnerová: Ne, já děkuji tobě že nás nás líný a sebelítostivý takhle motivuješ. Nicméně já bych se ráda vrátila o pár let dřív, protože teď to bude 11 let?
Martin: Bylo to 11 let.
Jedenáct let, kdy jsi vyhrál Muže roku, šel sis prostě zaplavat, zaskákat...
Zaplavat ne, zaskákat... na lyžích
Takhle, to je teda nápad skákat na lyžích… Jako co to bylo?
Tak já jsem od nějaký pátý třídy běhal na běžkách, tak jsem prostě skákal i na běžkách do vody, no.
Jasně.
Ale skákal jsem tam 4 roky před tím. Každý léto jsme se tam scházeli s klukama a prostě jeden skok nevyšel.
Jeden skok, to je ta jedna vteřina, která ti může změnit život. Může ti změnit život tak, že si řekneš že už nechceš žít? Protože i to je možnost po takovém úraze, anebo že tedy jdeš přes to. Ty jsi měl prognózu, že se nebudeš vůbec hýbat.
Ano, že mi zůstane jenom hlava pohyblivá.
Tak dobře, kde se najde síla v takovém okamžiku, když ti to řeknou?
Život, že chceš žít dál, nechceš zůstat ležet, to pro mě byla velká motivace. Vrátit se zpátky do života a být co nejvíc soběstačný.
Dobře, ale ty jsi věděl, že to bude dlouhá cesta, hodně bolavá cesta... Myslel sis, že to zlomíš tak, že budeš chodit?
Tak ze začátku si myslím, že si to myslí každý. Tím, že člověk moc neví co se stalo, jaké jsou následky, i když teď už je ta osvěta trošku větší, ale člověk neví. A ty prognózy doktorů můžou být třeba takový, jako byly u mě. Jenže ten stav po tom může být rapidně jiný. Mícha se prostě nedá přečíst a ten vývoj se nedá jako úplně stoprocentně předpovědět
Počkej, můžeme třeba ještě mluvit o tom, že se jednou zvedneš z vozíku?
To už asi ne. To by musel být nějaký lékařský zákrok, který by vymysleli a v podstatě nějak by přemostili tu míchu, kde to je porušený.
Takže první týden po nehodě neměl Martin ani trošku deprese?
Neměl.
A co tví rodiče? Jak to zvládali?
No tak pro to okolí je to tisíckrát horší než pro toho člověka, co je v nemocnici.
Takže jsi nastoupil do vlaku různých rehabilitací... Vlastně se začalo dařit, protože najednou to šlo, sedl sis na vozík. Bezvadný. Pak najednou člověk, si myslím, začne mít trochu roupy a přemýšlí co se svým životem, jestli dostudovat, nebo jak se bude živit. Jak jsi to měl ty?
No, samozřejmě jsem musel vysokou školu přerušit kvůli úrazu, takže jsem měl rok odklad.
Pardon, co jsi studoval?
Tělovýchovu a sport.
Jasně, co jiného.
V Brně na Masarykově univerzitě mi vyšli vstříc a nechali mě dokončit školu na vozíku. A potom přicházely různý nabídky. V tom bylo dobrý, že jsem byl „mediálně“ známý.
Jsi nejznámější Muž roku. Když se řekne Muž roku, tak si hned představím tebe a pořadatele Davida Novotného.
David mi pomáhal od začátku, co se mi to stalo, jak finančně, tak psychicky. Vlastně doteď mi z každého Muže roku posílá nějakou finanční pomoc a on mi vlastně dal i první možnost moderování, kde jsme se potkali my. Ale já už jsem to moderoval 3 nebo 4 ročníky před tím.
Když sis domlouval na škole, že dostuduješ to trenérství... co sis jako myslel, že potom bude? Tedy promiň, teď to znělo hodně drze, ale mě zajímá - na vozíku si dostuduji trenérství, takže počítám, že půjdu třeba do Kladrub?
V Kladrubech jsem. Jako externí zaměstnanec pracuji jako instruktor soběstačnosti pro lidi, kterým se stane to, co mně. Učím je to, co jsem se vlastně já naučil za těch 11 let. Přesuny, mobilizace na lůžku, oblékání a konzultace všeho možného, co na tom vozejku je potřeba. Ale tam spíš šlo o to dodělat ten titul, nevěřil jsem tomu, že půjdu někam trénovat „zdravý“ lidi, nebo choďáky, ale šlo tam o ten titul, abych měl dostudováno.
Jasně, teď se dostávám k tomu, co jsem zažila na pouhé 3 měsíce, a to vozík. Tak já ti něco řeknu hochu, já jsem 3 měsíce nemohla chodit, protože jsem měla nemocné koleno a byla jsem ještě navíc těhotná. A s tím vozíkem jsem zjistila, že se po Praze nedá skoro nic...
Praha je dost bariérová.
Herečka Michaela Tomešová: Očkování tříměsíčního miminka mi přišlo jako týrání
Oni ti choďáci si neumějí představit, že i obyčejný nízký práh se dá blbě přejet. Já jsem třeba musela práh přejíždět pozadu, protože jsem to silou neutáhla. Řekni mi jak se na tohle dá zvyknout, že když někam chceš jet, tak objedeš skoro půl km navíc než se tam dostaneš.
Já většinou parkuji tam, kam se potřebuji dostat.
Jasně, ale co když třeba jedeš metrem.
Nejezdím.
Proč nejezdíš metrem?
Protože jsem si to vyzkoušel tenkrát v Parapleti, asi rok a půl po úraze, kdy nás vytáhli na výstavu a právě, že jsme jeli pře půlku Prahy a bylo to - tady musíme nasednout na tenhle autobus, protože ten je bezbariérový, pak jsme dojeli někam, kde nefungovaly výtahy a prostě bylo to strašně náročný. To, co bych autem ujel za 20 min, tak jsme jeli 3 hodiny a od té doby jsem v metru nebyl.
Naučit se sžít se s tím vozíkem, ten trošičku jiný systém dostávání se z místa a do místa b je strašně těžký, ale myslím si, že ještě těžší je takový ten normální denní režim. Vyčistit si zuby, umýt si vlasy, jak se tohle učí? To tě naučí rovnou v Kladrubech?
Učí se to tam. V podstatě ty ses to nemusela učit, já jsem se to taky nemusel učit, protože vím, jak se to dělalo od malička, ale musel jsem se to naučit s těmi zbylými svaly, a jinak no. Tím, že já třeba nehýbu prsty, tak mám náhradní úchop, a tím jsem se to musel všechno naučit znovu.
Předáváš ty svoje zkušenosti. Je něco, co tě nejvíc překvapilo, na co sis nemohl dlouho zvyknout ohledně té samoúdržby?Nejhorší je toaleta.
Jasně, to je pravda, protože tam se to podle stupně postižení nějakým způsobem liší a dochází tam i k takovým nepříjemnostem, pardon, jako je cévkování.
Tak to je potřeba, kterou já musím používat a bez toho to nejde. Zase díky tomu můžu fungovat a nemusím být někde napojený.
Ty jsi ženatý a tvoje žena se jmenuje Martina, to se mi líbí Martin a Martina.
Máme to jednoduchý.
Přesně tak, nebudeme to komplikovat, ale vy jste se potkali v okamžiku, kdy ty už jsi byl na vozíku a ona je choďák. A teď mi řekni, jak jste se seznámili a vyprávěj nám ten romantický příběh.
V Egyptě na potápění.
To je romantika. Počkej, jak jako na potápění?
No já se potápím a Martina taky.
Jo vlastně ty se potápíš, necháš vozík na lodi a hupsneš do vody...
Jezdíme s takovou partou lidí z Restartu a ti se potápějí s vozíčkářema.
A byla tam Martina...
Byla tam Martina s maminkou jako asistentka, protože její maminka měla amputovanou nohu, takže se s námi potápěla a vzala ji tam jako asistentku a tak nějak to tam zajiskřilo a bylo to.
Měl jsi strach?
Z čeho?
No že je to choďák, že budeš mít vztah.
Tak jako dva vozíčkáři, to je hrozně složitej vztah.
A bylo těžký ji sbalit?
Tak trošku přemlouvání to bylo, ale jako dobrý, zase to nebyl úplně extrém.
No a vy jste se vzali a vlastně dost brzo se vám narodil syn, za jak dlouho od svatby?
Po půl roce.
Byl jsi u porodu?
Nebyl právě. Nestihl jsem to.
Když se vrátíme do doby před 5ti lety, myslel sis, že budeš mít syna?
No chtěl jsem, potřebuju předat ty geny, aby v tom jméně někdo pokračoval. Chtěl jsem vždycky dítě.
Vždycky kluka, takže kluk to je...
Teď už má manželka splněno. Já jsem jí říkal, že dokud nebude syn, tak bude rodit.
Jo takhle, takže ona raději napoprvé... Jaké to je pro chlapa si poprvé pochovat dítě?
Jako dobrý, ale ten vztah, asi takový to zamilování, hned když ho vidíš, tak tam neproběhlo asi ani u jednoho, co mi říkala Martina, ale postupně je to supr, je to boží.
Strach, to je to, co mě nejvíc překvapilo na tom, když se mi narodila dcera. Najednou je tady obava a vlastně ne o sebe, ale o to malinkatý dítě a vím, že bych zabila někoho, kdo by jí chtěl ublížit... Jak se s tím vyrovnáváš ty?
No, to ani nevím.
Třeba během nemoci nebo tak...
No je to stres, ale tím, že žena je doktorka, tak nějak si to umí vydedukovat, co by to mohlo být, co na to bude dobrý a tak.
Jak pomáháš doma se synem? Co všechno jde?
No moc ne no. Žena vždycky říkala, než se narodil že bych mohl zvládat přebalování třeba, tak po 14ti dnech přiznala, že to rozhodně nezvládnu a tak jako dobře jsem uspával, když byl mrňavej, tak jsem ho hlídal, to bylo dobrý. No teď občas nějaký hlídání, čtení, prohlížení knížek, pokud nemusím pracovat, tak se snažím no.
Co jsi mu vymyslel za povolání?
Ať si vybere.
Ale povedeš ho ke sportu...
To stopro.
Dovolíš mu třeba dělat modeling, jako jsi dělal ty?
Jo, určitě, ať si to vyzkouší, proč ne.
A co skoky do vody?
Když to bude chtít vyzkoušet, tak ho pošlu někam, kde to umí, kde je hlubokej bazén. Třeba k Valentovi. I když tady, jak jsem říkal, jsme tam skákali 4 roky a nikdy se tam nic nestalo, ale shoda okolností a nepovedlo se to.
Jasně, ale tam jde o tu osobní zkušenost a o tu osobní statečnost, jestli prostě dovolíš svému synovi udělat to, co jsi udělal ty a změnilo ti to život.
Jako když mu to zakážeš, tak si to stejně půjde skočit někde bokem a neřekne ti to.
Jasně, každopádně ty sportuješ pořád, jsi člen paraolympijského týmu.
Ještě ne.
Jak ne?
No nejsem paraolympionik, protože jsem ještě na paraolympiádě nebyl.
Jo takhle, to se říká až těm, co byli.
Ano, takže momentálně jsem reprezentant České republiky v paraatletice.
Jestli nás teď sleduje někdo, kdo právě řeší to, že asi už nikdy nevstane co bys mu vzkázal?
Že život na vozíku nekončí. Pokud chceš, tak toho zvládneš dost.
A jak se kousnout? Abys v sobě našel tu sílu to vytrénovat.
No pro mě byl ten život. Že chci žít normální život, plnohodnotný a to bylo, proč jsem bojoval, nebo proč jsem trénoval, trénuju pořád, i kdybych nesportoval, tak prostě musím cvičit, rehabilitovat a musím něco dělat.
Ty jsi zdárný příklad toho, že to jde. Máš práci, máš rodinu, reprezentuješ ČR, do toho máš firmu, je to taková ne novinka, tu už máš pár let, viď.
Od roku 2015. Vyrábíme speciální oblečení pro vozíčkáře.
Proč je speciální?
Má speciální střih, je vlastně vyvýšený přes hýždě, aby se nesvlékalo a má tam i speciální poutka, aby právě lidi bez úchopu, nebo bez pohybu prstů si to mohli sami obléknout, rozepnout poklopec a tak. U mikin je třeba zkrácený přední díl, ale zezadu je to delší tak, aby nelezla záda.
Ano, takže to ty vyrábíš a taky jde něco na nějakou nadaci?
Je to celé dotované ze spolku Martina Zacha, kdy se snažím shánět peníze na veškerý materiál, ze kterého to je šité, a část výroby, aby ta cena byla co nejnižší pro koncového zákazníka.
Celou zpověď Martina Zacha si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
