Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala bývalá úspěšná biatlonistka a moderátorka Gabriela Soukalová (33). Promluvila o kontroverzi, kterou vyvolala její kniha, ale také o tichém odchodu z vrcholového sportu. Vydělala tolik peněz, aby již nemusela pracovat? A jaké dopady mělo na její psychiku překonání anorexie a bulimie?
Držitelka dvou stříbrných olympijských medailí vydala v roce 2018 svoji životní zpověď, knihu s trefným názvem Jiná. Jak po letech přiznává, v den, kdy publikace vyšla, ji opustili všichni sponzoři. Krátce nato se také stáhla z vrcholového sportu, když neodletěla s českou reprezentací na Zimní olympijské hry 2018 v jihokorejském Pchjongčchangu.
Říká, že mnozí fanoušci neunesli tíhu její zpovědi a pomyslnou smrtelnost legendární sportovkyně. Někteří dokonce měli za to, že zdravotní potíže, kvůli nimž skončila s biatlonem, jen předstírá a na olympiádu se jí zkrátka jen nechce. Celé to ale bylo trochu jinak.
„Neměla jsem na nikoho čas, rodinu jsem nevídala, a navíc jsem velký introvert. Chtěla jsem žít jinak, jinde, víc vídat kamarády. To bylo mé vnitřní přání. Za rok mě začala bolet lýtka," popisuje Gabriela Soukalová Milušce Bittnerové. „Vyvrcholilo to tím, že už jsem nemohla ani spát, jak mě to bolelo. Jistou dobu jsem to řešila a neodjela jsem kvůli tomu ani na olympiádu. Tam jsem to celé chtěla uzavřít," vypráví naše bývalá úspěšná biatlonistka.
Gabriela Soukalová o sportovní bublině
V jednom z rozhovorů jste použila termín bublina vrcholového sportu. Co to znamená?
Je to ohromně rozdílné fungování a svět jako takový. Otevřela jsem oči, až když jsem skončila se sportem. Trvalo mi to ještě dva nebo tři roky, než jsem si to uvědomila. Je to šest let a já pořád navnímávám, jak to funguje venku. Člověk je roky odříznutý od běžného fungování.
Znamená to, že jste třeba neuměla nakupovat?
Tak to jsem uměla velmi dobře. V tom jsem možná silnější než v závodech. Celý den obětujete sportu, jste neustále mezi stejnými lidmi, kteří k vám nepouštějí nikoho z venku. Dělají takový filtr. Je to uzavřená komunita, kde to nějak funguje. Třeba jsem se nesetkala s tím, jaké to je shánět si sponzory. Měla jsem lidi, kteří to za mě vyřešili a chodili do firem. Potom jim firmy samy volaly. Já žádné jednání nikdy absolvovat nemusela. Měla jsem velmi šikovného zástupce, šéfa svazu Jirku Hamzu.
To samé, když se letělo do zahraničí. Nikdy jsem neřešila letenky, protože svaz v tomto fungoval velmi dobře - všechno zajistili, včetně dopravy a jídla, regenerace a rehabilitace. Člověk se nemusí o nic starat, jen o trénink. Když se potom daří, tak o plnění pro sponzory. V mé době existoval jen Facebook a hodně to bylo o osobních účastech na akcích, dnes je to o plnění na sociálních sítích. To je ve finále lepší, protože člověk tím stráví méně času a nemusí nikam dojíždět. Jinak toho moc řešit nemusíte. Je to takový easy going svět.
Je to taková zoologická a potom vás vypustí do volné přírody.
Ano. A vy si do té doby myslíte, že jediné, co umíte, je ten sport. Když vás to vyplivne ven, přemýšlíte, co máte vlastně dělat. Je náročné se potom někde uchytit. Musíte si naplánovat čas, všechno si zapisovat, chodit včas. Ostatní lidé z vrcholového sportu mi říkali, že se najednou probudili a cítili hrozné prázdno. Najednou neví, co se sebou. Skončil jim svět a někdy mají i pocit, že jim skončil život, a oni na to nebyli připraveni. Většina z nich neskončila proto, že by se tak rozhodli, ale třeba přišlo nějaké zranění, takže byli nuceni kariéru ukončit. Jestli mám říct, co bylo na mé kariéře nejtěžší, tak jednoznačně přechod do běžného života.
Gabriela Soukalová o penězích ve sportu
Člověk má pocit, že když je někdo vrcholový sportovec, tak má vyděláno do konce života. Je to tak?
Záleží na tom, jaký sport děláte, jak se vám v něm daří a s nadsázkou řečeno, jak se vdáte. To je také důležitá věc.
Dostanou se nějaké peníze od svazu za olympijskou medaili?
Ano, dostanou se od olympijského výboru. Je to odstupňované podle umístění. Ale jsou to částky v řádech statisíců, není to nic, co by vám zajistilo doživotní pohodu.
Konkrétně v biatlonu se tedy vydělávalo spíše na základě sponzorských smluv?
Ano, největší část mých příjmů byla vydělaná na základě smluv se sponzory. Když se vám daří a jezdíte na špici, vyděláte si slušně také díky prize money. Nevím, kolik je za první místo, ale prý je to víc, než když jsem závodila já. Zároveň jsou ty příčky finančně hodnocené až třeba do dvacáté v mužské kategorii. V ženské do patnácté. Když jsem závodila já, bylo to jen prvních osm závodnic. Dnes se mají dobře i sportovci, kteří jsou lepší průměr. Za to jsem ráda a moc jim to přeji.
Vy konkrétně máte vyděláno do konce života?
Kdybych to brala tak, jak jsem ve sportu skončila, tak bych do konce života nemusela pracovat. Ale záleží také na tom, jak investujete. Když to někdo utratí za nákupy, je to jiná věc, ale pokud to rozumně investujete do něčeho, co vám zůstane a chodí z toho třeba ještě nájem, tak je to super.
Gabriela Soukalová o kontroverzní knize
Jste známá tím, že jste na závody chodila nalíčená. Byla to voděodolná líčidla?
Mám to hrozně vychytané. Někdo může mít pocit, že když si koupí něco drahého, bude to zároveň kvalitní. Já na to mám úplně opačný pohled. Mám vychytané produkty, které stojí málo, ale jsou bezkonkurečně nejlepší.
Určitě to najdeme na vašem Instagramu.
To právě ne, já s těmi firmami nemám spolupráci. V den, kdy jsem vydala knížku, jsem přišla o všechny spolupráce. Takže už ne.
Prosím vás, proč šli lidé proti vám? Vždyť jste se v té knížce přiznala k velmi osobním tématům, jako je anorexie nebo bulimie.
Byla jiná doba. Dnes máme hodně podcastů, myslím, že to podpořila také pandemie, a společnost si víc navykla na podobně intimní zpovědi. Když jsem s tím přišla já, byla jsem průkopník. Do té doby se třeba o poruchách příjmu potravy nemluvilo. Pro spoustu lidí to také mohlo být nepříjemné nebo nežádoucí, protože viděli někoho, o kom si mysleli, že je tak trochu nadčlověk, a tenhle sportovní favorit má najednou nějaké lidské nedostatky. Spadla jsem z toho wow symbolu mezi normální lidi. Ne každý to v té době strávil. Dnes o tom problému mluvím s nadhledem, mám to za sebou a moc mi to neubližuje. Když jsem o tom mluvila tehdy, bylo to pro mě opravdu hodně těžké.
Možná tam byla ještě osobnost vašeho bývalého manžela, která na společnost zapůsobila.
Právě. Společnost na to nebyla připravená. Druhá věc je, že jsem dostala informace o tom, že ještě než ta knížka vyšla, unikla z tiskárny. Když jsem oznámila, že vychází, tak půl hodiny na to začaly vycházet články. Novináři z toho vytrhali ty nejpeprnější pasáže, které hodně pozměnily vyznění toho příběhu. Na základě toho udělali šílené haló. I z toho důvodu se spousta lidí mohla bát tu knihu číst. Báli se, co tam bude. Udělalo to zkrátka ohromně negativní kampaň. Ta byla nepříjemná jak pro mě, tak pro mé komerční partnery. Do té doby si platili někoho, kdo byl sympatický, jenom se smál a mával v cíli. Byla jsem spojená s pozitivní nálepkou hrdinky. Najednou to bylo negativní a nechtěli se se mnou spojovat.
Porazila jste anorexii a bulimii a to je větší výhra než olympijská medaile.
Já to beru také jako velký krok a jsem vděčná, že jsem se z toho dokázala dostat - a říct o tom lidem. Ve sportu je to velice časté a já prosila některé své kolegy, kteří se s poruchami příjmu potravy také potýkají, jestli by k tomu neřekli pár vět. Nároky na jejich výkony jsou větší a větší. Mám pocit, že ve vytrvalostních sportech je to třeba 70 % sportovců. Musí ohromně řešit výživu, protože je důležitou součástí jejich výkonu. Většina kolegyň mi jen vzkázala, že mě obdivují za to, co jsem dokázala, ale že ony v sobě tolik odvahy nemají. Bojí se, aby si nezničily mediální obraz, jako se to stalo mně.
Myslím, že jste si ho nezničila, a naopak jste pomohla ostatním lidem.
Doufám, snažím se na tom pracovat. Založila jsem nadační fond Gábi, ve kterém pomáháme právě lidem s poruchami příjmu potravy. Budeme to téma rozvíjet a budu se lidem snažit vštípit, že je to problém, žádný dívčí rozmar. Je to nemoc, která dokáže být pořádně zákeřná. Doufám, že si z toho lidé něco vezmou a podaří se nám tomuto problému předcházet.
Gabriela Soukalová o konci kariéry
Gábi, váš konec ve sportu je pořád zahalený tajemstvím. Vydala jste knížku a najednou jste skončila. Co se stalo?
Hodně let mě to trápilo, protože jsem si svůj konec představovala úplně jinak. Doufala jsem, že to bude velké a v krásném prostředí. Třeba v Novém Městě na Moravě. Doufala jsem, že se uvidím s celou partou lidí, kteří se točí kolem biatlonu. To se bohužel nestalo. Měla jsem problémy s lýtky. A od určité doby už jsem se viděla někde jinde. Rok předtím, než to začalo, jsem toužila žít normálně. Bylo to dost náročné, neměla jsem na nikoho čas, rodinu jsem nevídala, a navíc jsem velký introvert. Chtěla jsem žít jinak, jinde, víc vídat kamarády. To bylo mé vnitřní přání. Za rok mě začala bolet lýtka. Vyvrcholilo to tím, že už jsem nemohla ani spát, jak to bolelo. Jistou dobu jsem to řešila a neodjela jsem kvůli tomu ani na olympiádu. Tam jsem to celé chtěla uzavřít. Ale nepovedlo se.
Co s těmi lýtky bylo?
Myslím, že tělo už bylo strašně unavené. Přišlo se na to až po pár letech, protože já měla dlouho averzi ke sportu, ani jsem se nepohnula, ale došlo mi, že to není dobré. Vrátila jsem se tedy k nějakému rytmu a začala sportovat pro radost. Po pár měsících mi začaly stejné problémy. Nedávno jsem byla na vyšetření a řekli, že je mrzí, že na to nepřišli už před těmi šesti lety. Mám zánět šlach, podobně, jako si představíte karpální tunely na rukou. Každý máme nějaké tělesné dispozice. Já potřebovala vyosit nohu v návaznosti na to, když se svezete po lyži. A výrůstky kostí se mi v lýtkách neustále třely o nervová zakončení. Bolest nejprve začala achillovkama a potom se přesunula do lýtek. Nejprve doprostřed, potom až pod kolena. Bylo to velmi nepříjemné. Dnes už bychom věděli, jak to řešit, ale tehdy na to nikdo nepřišel, bohužel. Asi to tak mělo být. Moje cesta měla být jinde a dnes nemá cenu říkat, co by kdyby.
Vím, že tenkrát lidé spekulovali, jestli to není jen nějaká simulace.
Když vás sponzoři podporují, abyste byla na olympiádě a vy si chcete zajistit nějaký příjem, abyste měla z čeho fungovat, až skončíte, bylo by to z mé strany dost hloupé. Záměrně se připravit o olympiádu? Nevidím v tom smysl. Ale je pravda, že tento názor už jsem někde také slyšela.
Gabriela Soukalová v současnosti
Potom jste se přesměrovala k moderování, ze kterého jste také odešla. Jak to?
Před pár měsíci jsem se rozhodla odejít z Primy. Upřímně, pořád se mi nelíbilo, jak jsem moderovala. Chtěla jsem se něco naučit. Snažila jsem se, ale aby člověk byl lepším moderátorem, potřebuje asi víc talentu, než jsem měla já. Neviděla jsem se tak, jak jsem si představovala, že se za nějakou dobu uvidím.
Jste hodně sebekritická.
To jsem. Jsem ráda, pokud jsem lidem dělala hezký den, protože to bylo pro mě vždycky to nejdůležitější. Zároveň bych si představovala, že tam bude ještě něco navíc. A ono to tam pořád nebylo. Hodně jsem se zaobírala tím, kam by měl můj další život směřovat. Kde se vidím za těch pár let. Když něco dělám, chci v tom být nejlepší. V moderování jsem tohle neměla. Uznala jsem, že když to tam nemám, neměla bych to dělat. Neumím to vysvětlit, naučil mě to sport a asi to mám jinak. Jsem za to ráda.
Co třeba komentování sportu?
V návaznosti na svůj odchod jsem dostala nabídku, zda bych nechtěla pracovat na sportovních přenosech z biatlonového prostředí. To mě zaujalo víc. Mám pocit, že tam mám co předat, protože do toho prostředí vidím. Nebyla by to žádná pravidelná denní práce, bylo by to spíše o domluvě. Uvidíme.
Kde se tedy vidíte za pět let?
Hodně jsem se našla ve svém nadačním fondu. Příběhy lidí mi vnitřně natolik dělají radost, že mi to přijde jako vděčná práce. Nic mě nepotěší tolik, jako vidět někoho, kdo v podstatě bojuje o život a později se znovu zapojí do života a těší se z něj. Tohle je pro mě obrovská satisfakce. Vidím v tom smysl.
Gabriela Soukalová o anorexii a bulimii
Poznala byste, kdyby měla problémy s příjmem potravy vaše dcerka?
Moji rodiče na to přišli až po šesti letech. Lidé s poruchou příjmu potravy jsou mistři v kamuflování, aby si toho nikdo nevšiml. Kdybych byla denně doma, pravděpodobně by na to přišli dřív. Jenže já jsem byla doma výjimečně a hodně jsem cestovala. Dnes už zhruba vím, co takovému člověku probíhá hlavou. Možná bych byla ostražitější než lidé, kteří ani neví, že něco takového existuje.
Co tedy sledovat u našich dětí?
První indicie je výrazný úbytek váhy. Nebo pokud ten člověk váží pořád stejně, ale najednou začne neúměrně jíst. To jsou bulimické stavy, ve kterých pacienti snědí všechno, na co přijdou. Vybílí lednici, ale nepřibírají na váze. V období, kdy mi bylo 15, jsem tohle třeba vůbec neřešila a snědla jsem toho opravdu hodně - než mi začaly ty problémy. Takže může být normální, že děti v dospívání více jedí. Ale myslím, že pokud své dítě znáte, dá se to vysledovat. Jsou to záchvaty přejídání a potom člověk zmizí na toaletu.
Co potom dělat, když máme tohle podezření?
Ideálně se spojit s někým, kdo se tímto problémem zabývá. Třeba s naším nadačním fondem, ale stejně funguje také klinika paní doktorky Papežové. V mých očích je to na tuhle problematiku největší odborník. Má tam odborníky, kteří se zabývají nutriční skladbou potravy, ale také psychiatrii a psychologii. My se snažíme dodávat kvalitní kouče, kteří se těm lidem věnují.
Když jsem začala o svém problému mluvit, navštěvovala jsem psycholožku. Bylo to přes zdravotní pojišťovnu, takže jsem měla třeba jedno sezení za měsíc. A to je hrozně málo. Je to o častější komunikaci s terapeutem nebo koučem, kterému věříte a který ví, jak se dostávat pod povrch, abyste během rozhovorů šli do hloubky. Jedině tak najdete příčinu té poruchy příjmu potravy. Je to o odhalování skrytých vrstev. Často se člověk dostane až do dětství, kdy si ještě neuvědomuje, že tohle je ten spouštěč, na který se nabalují další věci.
Hlídáte Izabelce jídlo, nebo může čokoládu?
Ona je strašně energická. Babička jí jednou v nestřežené chvíli dala kus čokolády a ona nám ještě v půl druhé ráno skákala po hlavě. Z toho důvodu se sladkému snažím vyhýbat. Sladké ano, ale vybírám to zdravé. Z tohoto důvodu jsem také mamce nakoupila nejrůznější zdravé pochutiny, třeba produkty, ve kterých je přírodní sladidlo stévie. Doufám, že se toho bude držet.
Plánujete ještě druhé děťátko?
Na tuhle otázku se většinou ptají lidé, kteří neví, jaké to je mít jedno dítě. Vy ho máte. Ale já vím, že bych bez práce byla nespokojená. A potom mám pocit, že bych to přenášela do rodiny. Nechci, aby to takhle fungovalo.
Šťastná matka, šťastná rodina.
Našla jsem si nějaký balanc. Práce dopoledne, potom jsem celý den a víkendy s dcerou. Střídáme se a tatínek hodně pomáhá a hlídá. Jsem ráda, že se pracovně dokážeme vystřídat. Funguje to a našli jsme si systém. Ale neumím si představit další přírůstek, nota bene stejně aktivní. Nemyslím si, že bychom byli oba schopní zastat práci, kterou máme na starosti. Doufám, že se postupem času pracovně uklidním. Ale ještě bych tomu dala pár let, protože je to na mě strašně brzo.
V příštím roce o vás vyjde dokument. Stihne se tam svatba?
Po své předchozí zkušenosti mám pocit, že dítě je daleko větší závazek než svatba. Nepospíchám na to a říkám si, aby nám to hlavně fungovalo vztahově. Jestli mu svatba jednoho dne přijde jako dobrý nápad, tak se tomu postupem času bránit nebudu. Zároveň nejsem ta, která by se hnala do další svatby.
O čem ještě promluvila Gabriela Soukalová?
- Po kom dostala jméno její dcera Izabelka
- Jak po devíti letech prožívala dodatečné přebírání medaile za štafetu z olympiády
- Zda se k biatlonu plánuje vrátit
- Jak zvládla vystudovat uměleckou školu a zároveň trénovat
- Jak přelstila své rodiče, když chtěla jít na párty
- Jaký má vztah k alkoholu
- Proč nechce být perfektní mámou
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee/talk show Na kafeečko
Související články
