Facebook
Instagram
Veronika Lálová je profesionální tanečnice a lektorka tance. Již třikrát se objevila v soutěži StarDance a v roce 2016 dokonce zvítězila s hercem Zdeňkem Piškulou. V pořadu Na kafeečko se rozpovídala nejen o svém životě pod vlivem tance.
Veronika Lálová je profesionální tanečnice (30), která v roce 2016 zvítězila s kolegou Zdeňkem Piškulou v taneční soutěži StarDance. Účastnila se i letošního ročníku, ovšem tentokrát vypadla v prvním kole i s tanečním partnerem, hercem Pavlem Trávníčkem. Veronika se věnuji tanci již od mala a účast ve StarDance pro ni byla velkou výzvou.
Veronika Lálová přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko, kde se rozpovídala nejen o svých tanečních zkušenostech.
Bittnerová: V kolika letech jsi začínala?
Lálová: Už ve školce jsem začínala s baletem, tam se projevil můj perfekcionalismus. Jsem soutěživý tvor, takže když jsme dělali most, můj byl vždycky největší. Nejvíc jsem se snažila. Brečela jsem, když jsem dostala obyčejné tílko a všichni měli ty kanýrky. V tomhle jsem asi byla děsivá. A pak, asi v sedmi letech, jsem už začala soutěžit. V deseti letech už jsem jela soutěže.
A už to byla samba?
To ne, ale už jsem měla ponětí o tom, že samba pochází z Rio de Janeira, že je tam ten karneval. Tenkrát jsem létala po bytě. Fakt si pamatuju na to, jak jsem řvala, že jednou budu tančit na tom karnevalu. Ještě jsem nevěděla přesně, co se tam odehrává, že k tomu patří to peří a tak.
Ty jsi začínala se standardem, teda klasicky?
Jo, standard, latina. No a potom, co jsem skončila s tímhle soutěžním tancováním nebo sportovním tancem, přišla salsa. Někdy v 18ti letech. Pak jsem šla na školu a můj taneční partner šel někam jinam na školu, takže už bylo docela těžké to skloubit. Takže jsme skončili. Ale já jsem nechtěla s tancování skončit, takže mě čekala salsa. Když jsem přišla z Liberce na školu do Prahy, tak jsem někde viděla sambu a viděla jsem zas peří a bylo to jasný. Pak přišla Brazílie, a už se to se mnou táhlo.
Prostě, když ta holka vidí peří, tak tančí. Ne, ty ses v tom Hradci narodila, ale s tím svým temperamentem jsi se měla narodit někde jinde. Ale tak zase jezdíš tam, tančíš a učíš nás to tady.
Je pravda, že si často říkám: Škoda, že jsem se nenarodila někde jinde. Škoda, že tam nežiju. Ale když tam člověk nějakou chvíli je, tak si uvědomí a váží si toho, co zase máme tady. Není to všude tak jednoduché. Je pravda, že srdcem jsem opravdu to jižní Španělsko a Andalusie, pak Brazílie a Kuba. Tam se cítím jako doma. Ale není to tam jednoduché. Jsou to jiní lidé, jiná kultura. A samozřejmě bezpečnost...
Jsi první tanečnice, kterou tady mám na kafi... na vodě. Prosím tě, já si to nedovedu úplně představit. Jak probíhají tréninky v dětství? Jak se dáš dohromady s partnerem? Kolik hodin trénuješ? Víš, ty základy, abychom věděli, jestli dítě dát na tanec nebo ne.
To je těžká otázka. Ani já sama nevím, jestli bych jednou svoje děti chtěla dát na tancování, protože já jsem v podstatě žádné dětství neměla.
Jo? Takhle náročné to bylo?
To je v podstatě jít do školy, po škole si možná připravit tašku na druhý den a hned letět na trénink. Večer v 7-8 přijdu z tréninku. Dodělám úkoly a to, co jsem nestihla odpoledne. Druhý den to samé. Trénovali jsme třeba čtyřikrát týdně. Víkendy byly soutěže, takže ani o víkendech nebyl moc klid. Vánoce jsem v podstatě trávila tak, že Štědrý den, pětadvacátého nebo šestadvacátého se odjelo na soustředění. Na Silvestra jsem už zalehla doma ze soustředění. Nějaké dělobuchy... no to vůbec, člověk byl úplně mrtvej. A takhle to probíhalo. Žádné lyžáky, žádné školy v přírodě, protože kdyby se něco stalo s nohou... Bavilo mě to, takže si na to nestěžuju, nebo nelituju toho, ale člověk se tomu musí oddat a musí tomu věnovat veškerý čas.
No a potom přišlo StarDance?
Pak přišlo StarDance a já jsem měla před státnicemi, takže jsem tam nešla. Potom už mi neprodloužili to, abych na státnice mohla jít, takže…
Takže za to může Piškula…
Ano.
Piškulo, Piškulo!
Měla jsem všechno, půlku diplomky... ale jenom jsem nepřišla k těm státnicím, a potom už to nešlo prodloužit.
No jo, ale zase jsi vítězka StarDance.
No jo...
To se nepodaří každému. Vůbec, ty jsi vlítla do StarDance jako taková kometa, pak jsi si vzala péra na hlavu... Mimochodem, ta čelenka je strašně těžká, viď? Kolik to váží?
Ono to vlastně nejde zvážit. Je to těžké, ale hlavně, jak je to utažené, tak je to nejhorší. Vždycky se mi to zaryje až do krve. Ono to vypadá krásně, ale je to…
Vypadá to výborně, teda jo.
Je děsivé, mít to na sobě...
Ta pera na hlavě a tvůj zadek, to je super kombinace. Promiň, že to tak říkám, ale já jsem ženská, já můžu.
Ty jsi tak hodná, děkuju.
Tys tam tak vtrhla ještě se Zdeňkem Piškulou, který je totální miláček a osobnost. Teď mi ale řekni, jak se vlastně holka, která takhle strašně dře, vyrovnala s tím, že StarDance rovná se média, komentáře pod článkami, Facebook, Instagram... Jak si se s tím vyrovnávala, protože to bylo strašně rychlé.
Bylo. Musím říct, že v první StarDance jsem se s tím neuměla moc vyrovnat. A že jsem docela trpěla, protože jsem si všechny komentáře četla a brala jsem si je osobně.
Jé.
Člověk, který přijde do tohohle světa, který nezná, tak neví, jak se má zachovat.
To jsme vám možná měli říct. To nás vlastně nikoho nenapadlo.
Zdeněk byl také v podstatě ještě nový.
To je pravda.
A vím, že tenkrát se objevily takové nehezké články, strašné lži.
K tomu se chci dostat.
Probrečela jsem to, protože bylo fakt hrozně náročné tohle snést. Ale postupem času si člověk zvykne, už to nečte, anebo, když to přečte, tak se tomu zasměje. Teď jsem i na pár odpovídala, protože…
Jo?
Říkala jsem si, že ty dvanáctileté děti, nebo kdo to komentuje, nebo i dospělí, tak mě překvapuje, že někoho pomlouvají, a vůbec nevědí, co všechno za tím je. Dřina, čas. Nebo komentáře, že jsem Pavlovi Trávníčkovi skočila na záda, že se nestydím, že je to neúcta... Úplně šli do mě, i zprávy mi posílali. Co jsem si to dovolila, že tohle to…
Nemůžeš sahat na prince z pohádky, jo?
Ani skákat na záda.
No to vůbec. Na Juráška jo, ale na prince ne.
Vraťme se k první StarDance, protože ta musela být nejnáročnější na tohle to. A zpětně mě mrzí, že jsme vám to neřekli, ale ono to vlastně nikoho nenapadlo. Asi proto, že jak v tom žiješ, tak…
To je pravda.
Když popíšeš, jak jsi se cítila v té první a teď v té třetí... Jaký je v tom rozdíl?
Hrozně veliký. Když jsem přišla do toho sálu poprvé, všude se to třpytilo, tak jsem jen koukala... Byla jsem úplně vděčná, že tam jsem. Teda vděčná jsem byla i teď, ale je to úplně jiný pocit. Člověk na to kouká a říká si: Ježíš já jsem tady. Viděla jsem to v televizi a teď jsem tady já... A po třetí přijdeš: Super, světla, kamera jedem.
Jasně, jasně.
Nebo poprvé: Postav choreografii na kamery. Vůbec jsem neměla tušení, kolik je tam kamer, kde jsou. Takže je to strašný rozdíl. V tomhle tom i v té zkušenosti.
Vy jako tanečníci vlastně i vybíráte muziku pro hvězdy. Já hrozně nerada říkám to slovo, ale dejme tomu ty celebrity. Ty jsi vybírala muziku, na tu muziku, jsi musela postavit choreografii a do toho ještě vlastně dalšího člověka naučit tančit. Když se blížilo finále první StarDance, vyšly články o tom, že choreografii ti staví někdo jiný. Nechtěla jsi s tím třeba seknout?
Nechtěla jsem vylézt ani na ty schody. To bylo úplně strašlivé a ještě jsem se s tím neuměla vyrovnat. Bulvár jsem neznala, ani jediného člověka. Takže jsem neměla ani s kým komunikovat, komu to říct. Teď i rodiče nevěděli, že jo? Dneska už je to taky úplně něco jiného.
A co na to Zdeněk Piškula?
Zdeněk byl úplně v pohodě, tenkrát mě překvapil, protože byl 17-18letý kluk. Byl úplně v pohodě, s takovým ledovým klidem. Podpořil mě, protože to byl zrovna okamžik, kdy jsem to potřebovala.
A už to tam hodně houstlo, že jo? Už se blížilo finále...
No jasně.
Když jsi přišla do zákulisí, tak to tam bylo cítit.
Jo, jo, jo. Všichni jsou parta, ale blíží se finále, tak přeci jenom... Já si myslím, že je to přirozené, že o tom nikdo moc nemluví, ale je přirozené, že člověk chce vyhrát, nebo se dobře umístit.
Možná.
Nebo nechce vypadnout.
Asi jo, já nevím. Tak to víš, my, co jsme vypadli v tom druhém kole, jsme to tak necítili. Nám vlastně bylo divné, že jsme vypadli. Pak jsem si jenom říkala, že Michalovi nezaplatí hodiny. To mi bylo strašně líto…
Tak jako já teď v prvním. Sice vím dojít až do finále jako první...
Přesně, ty sis to vyzkoušela, příště bude zase jinak, že jo? O vás se Zdeňkem psali jako o páru. Jak to bylo? Já jsem si nevšimla, že byste byli pár, ale já jsem na tohle slepá.
Nebyli.
Celou zpověď Veroniky Lálové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- začátky tancování
- vítězství ve StarDance se Zdeňkem Piškulou
- vyrovnání se s mediálním nátlakem
- projekt Cesta za tancem
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
