Facebook
Instagram
Slovenská herečka Vlastina Svátková se ráda liší už od dětství. Jde si za tím, co chce, a nutno podotknout, že úspěšně. Její první role byla v bondovce Casino Royale a následně si zahrála v mnoha známých českých filmech. Právě se rozvádí a začíná nový život s mladším přítelem – hokejistou Janem Rybou.
Vlastina Svátková je krásná a charismatická slovenská herečka, která už od roku 2002 žije v Praze. Nejprve se živila jako redaktorka magazínu Style a jako kosmetická redaktorka magazínu Elle. První herecká příležitost však otočila její osud o sto osmdesát stupňů, nehrála totiž v ničem menším než v bondovce Casino Royale. Od té doby se objevila ve filmech jako Gangster Ka, Nevinné lži nebo Ženy v pokušení.
Vlastina má za sebou problémy s bulimií, nad kterou úspěšně zvítězila. Porodila tři syny – Adama, Kryštofa a Matyáše. Právě se rozvádí se svým druhým manželem, producentem Jiřím Kounickým, a začíná nový život s bývalým hokejistou Janem Rybou, který je o sedm let mladší než ona. O svých úspěších i životních prohrách si přišla popovídat s Miluškou Bittnerovou do pořadu Na kafeečko.
Bittnerová: Sedím tady s ženou, která hrála v bondovce, to je úplně neskutečné! Já vím, že toho máte za sebou víc a hlavní role. V bondovce to velká role nebyla, ale stejně... Jaké bylo natáčení? Svátková: To už bylo tak dávno... Myslím, že to byla moje první filmová role a už je to taková otřepaná historka. Ale tak nevadí. Když mi volali a řekli mi, že jsem vyhrála casting, říkala jsem si: Ježíšmarjá, 16 natáčecích dnů, co tam budu dělat? Mně se nechce vstávat v 5:30 a sedět tam. A můj tehdejší muž, můj první manžel, mi říkal: Jo, to je super, to vezmi. Takže jsem se tam ocitla, na Barrandově mezi těmi úžasnými hollywoodskými herci a vzala jsem si asi deset knížek. Měla jsem svoji šatnu a tam jsem všechny ty knížky přečetla. A vždycky, když mě volali: Svátková na plac! Tak já: Ježíši, zase, já si tady čtu knížku... Takže jsem to brala strašně zvláštně. Nebyla jsem z toho úplně hotová. A možná to je právě ono, proč jsem ten casting vyhrála. Že jsem v tom vlastně nechtěla hrát.
Když to porovnáme s českou produkcí, je na ní něco lepšího? Ale jo. Strašně záleží na lidech. Je to malý rybníček a malý svět a všichni se všemi se znají. A ti, co se znají, tak se buď pomlouvají, nebo se mají rádi. Takže potom vás má někdo na place rád, nebo vás nemá rád. A já tohle úplně nemusím, já jsem si většinou zalezla někam do koutu s knížkou. Proto si o mně mysleli, že jsem prostě divná, že se s nimi neožírám v hospodě a nehulím předtím.
Mně to ale nevadilo. Já jsem ráda divná, protože jsem se neuměla přetvařovat. Ale to neznamenalo, že bych si těch lidí nevážila, nebo by mě nebavili. Jenže i když jsem herečka, tak jsem introvert a hodně dlouho mi trvá, než se někde otevřu. Proto píšu knížky, protože tam se můžu otevřít a nemusím jít do konfrontace s obecenstvem a s lidmi. A vlastně musím říct, že nejsem herečka. Nejsem jako vy, protože vy určitě milujete divadlo a improvizaci.
Ano. Mě to úplně děsí.
No ale my jsme vystudovaní. A my právě o to míň točíme než vy, co školu nemáte. Teď to myslím naprosto v dobrém, protože na herectví opravdu není potřeba škola. Jak jste se vlastně dostala k herectví? Jak vás to napadlo, Vlastino? Proč jste nezůstala u modelingu? Nedělala jsem modeling. Ono se to sice píše, ale já vždycky říkám: Ne, ne, ne. Podívejte se na mě. Mám krátké nohy a jsem nízká. Neměla jsem tyto ambice. Vlastně jsem chtěla dělat něco jiného, chtěla jsem psát nebo dělat novinařinu. Ale ono se to tak nějak stane. Někdo mě zastavil a dal mi vizitku mi se slovy: Přijď na casting. Tak jsem šla. Měla jsem ráda výzvy a nebála jsem se zkoušet věci. A ten casting jsem vyhrála. Nebo si pamatuju úplně první casting na reklamu, který jsem vyhrála. Volali mi z české produkce, že jsem získala roli, a já jsem říkala: Ježíš, to není možný. Já tomu nevěřím! A oni: No, my tomu taky nevěříme.
Neměla jsem sebevědomí, a možná proto jsem herečka, abych se ho naučila nějakým způsobem budovat. A přes ty všechny trapný situace, kdy mě někdo prostě poslal do háje nebo mi řekl: Vy? Co tady děláte? Máte vystudováno? Nemáte, tak běžte pryč. To se mi dělo. Díky tomu se mi formovala vnitřní síla, naučila jsem se být odmítaná. Naučila jsem se prohrávat. A dneska už jsem v té pozici, že herectví je pro mě spíš koníček. Nejsem na tom závislá. A vybírám si jenom role, scénáře a práci s lidmi, se kterými chci dělat. Už mi nevadí, jestli hraju, nebo nehraju.
To je obrovská svoboda! Vás definuje hodně věcí. První honorář jste dostala za recitaci na pohřbu? Ano, ještě na střední škole.
Byla jste v zákulisí, kam se normálně živý člověk nedostane... Tam se připravovala rakev se zemřelým a vy jste si tam pilovala básničku? A poslouchala jsem tam vtipy hrobařů. Chodila jsem na gympl. Kolik nám bylo? Třináct, čtrnáct? A to je další věc, která mě definuje. Byla jsem jediná, kdo se přihlásil na tuhle brigádu. Hrozně rychle mi vystřelila ruka, protože jsem se bála, že mě někdo předběhne. Ale nikdo se nepřihlásil. Úplně mě to překvapilo. To je možná tou odlišností. Hodně mě lákaly tyto věci. Za prvé, ulila jsem se ze školy, a měla jsem navíc možnost vydělat peníze. To byl vždycky můj motor, vždycky jsem chtěla být finančně nezávislá. Nebýt závislá na rodičích a co nejdříve vypadnout z domu. A potom zkoušet věci, které jsou vlastně divné nebo zvláštní nebo jsou osobní výzva…
A do kterých řadíme toto? To mi vůbec nepřišlo divné. Říkala jsem si, jak je to skvělé a že budu vlastně pracovat. Já budu na střední škole pracovat. To je skvělé!
To jste asi poprvé možná viděla mrtvého člověka, ne? Teda, začínáme ten rozhovor hezky… Když jsem tam přišla s básničkou, byl to pro mě samozřejmě šok… Ale pak se člověk hrozně rychle otrká, zvykne si a bere to prostě profesionálně, je to jeho práce. Jsem tady, protože tady mám být, dostanu za to zaplaceno a zase půjdu domů na tu matiku.
Pamatujete si tu básničku? Nepamatuju si ji… Já jsem ji četla, ale bylo tam vždycky něco o ptáčkovi.
Už to neděláte? Kdyby bylo potřeba, že by si někdo vyžádal Vlastinu? Bohužel ne, ale někdy bych to zase ráda dělala.
Pardon, ale když jsem tohle o vás četla, tak si říkám: To není možné. Neznám nikoho, kdo si dá dobrovolně ten pohřební ústav. Na gymplu se ale stala ještě jedna věc, o které vy velmi často mluvíte, a podle mě je strašně přínosné, že o tom mluvíte. Vám se přihodila bulimie... Ano.
Musím říct váš důvod: Přítel mi řekl, že jsem tlustá a já jsem přestala jíst... Mně se to taky stalo. Tenkrát ještě neměl právo to říct, jo? To jsem vážila asi 45 kg. Pěknej debil.
No, pěknej debil, ale já jsem ho pak podvedla s jeho kamarádem. Pomstila jsem se a jedla jsem dál... Což také nebylo dobré, ale zas mě to tak nezničilo. Kolik jste vážila v době, kdy vám řekl, že jste tlustá? On mi řekl, že mám velký zadek. To byl konec střední školy a já jsem vůbec neřešila to, jak vypadám. Vůbec jsem se neprohlížela v zrcadle. Bylo to takové to období, kdy jsem si připadala normální a ani jsem nějak extrémně nesportovala a hrozně ráda jsem jedla buchty, koláče, paštiky... Takové ty dobrůtky, slaninky, bůčky...
Vždycky si myslím, že nám přišlo, že jsme normální a v pohodě. Až do té doby, dokud nepřijde někdo, na kom nám záleží a kdo nám řekne: Hele, to není v pohodě. Podívej se na sebe, jsi ošklivá a já tě nebudu mít rád. A teď záleží na tom, jak jsme vnitřně silné. Jenže dospívající žena nebo dívka většinou moc vnitřně silná není, protože jí záleží na tom, aby ji lidi měli rádi. A kor, když je vychovávána tak, aby byla ta hodná holčička, která říká na všechno: Ano. A je pořád upravená a čistá a má samé jedničky.
Jasně, takže bulimie malinko pramenila z toho, že jste bývala perfekcionistka? Byla jsem tak vychovávána a nemohla jsem si mnoho věcí dovolit. Nemohla jsem se moc ozvat nebo říct nahlas svůj názor. Takže jsem byla taková vnitřně zakřiknutá. Tam to bublalo a potom samozřejmě už vyšlo jednoho dne ven. Vlastně jsem ani nevěděla sama, kdo jsem a co chci. A pak jsem se začala přesně definovat tím, jak vypadám. Říkala jsem si: Aha, on řekl, že jsem hezká a mám velkej zadek, tak já to změním a vyřeším a já ten zadek prostě vylepším.
A měla jste velkej zadek? Já nevím, myslím, že ne. Objektivně jsem neměla velkej zadek. Dneska z pozice dospělého člověka, který ví, co je normální a co není. A hlavně co… Nic není dokonalé, takže prostě to, jak se cítíme, je v pořádku. Takže jsem rozhodně neměla velkej zadek, ani jsem nebyla tlustá...
Ví ten člověk, co vám způsobil? Nikdy jsem mu to neřekla. To je další věc. Neumím ty lidi konfrontovat. Teď už se to učím, ale nedokážu si představit, že bych za někým přišla a řekla mu: Ty jsi mi způsobil bolest, ty jsi mi zničil život. Obviňování nebo všeobecně házení viny na někoho anebo jít do nějakého konfliktu, tomu jsem se celý život vyhýbala. Což byla chyba.
Víte co? Já si stejně myslím, že on vás sleduje. A vidí to, jaká jste. A jak jste krásná, jak jste úspěšná. A myslím si, že on není. No… Myjava je malé město, tam se něco jen tak neutají.
Jo tak, Myjaváku jeden, to se nedělá! Ono se to, ale vrací. Věříte na boží mlýny? Na karmu? Věřím, věřím. Někdy to teda trvá trošku déle na můj vkus, ale vrací. Ale já to nechávám a pouštím, ani se neumím zlobit a nenesu si v sobě takové to, že už s tím člověkem nikdy nepromluvím. Já jsem naopak ten typ, že i když mi člověk hodně ublížil, jsem naopak ta kámoška. Vím, že kdybych si sebou nesla nějakou neodpustitelnou emoci, tak na to pořád myslím a trápí mě to. A já se nechci trápit.
Celou zpověď Vlastiny Svátkové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?
- jak ji vybrali do bondovky
- o svém boji s bulimií
- proč neměla žádné sebevědomí
- přivydělávala si recitací na pohřbu
- co chtěla říct svými knihami
- o rozvodu a mladším příteli
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
