Facebook
Instagram
Olga Šípková vypadá na svůj věk dokonale. Nejen, že by jí nikdo nehádal jedenapadesát let, navíc se v příštích měsících stane babičkou. Mistryně světa ve sportovním aerobiku za poslední léta prošla neuvěřitelnou psychickou proměnou. O svém vývoji promluvila v talk show Na kafeečko.
I když Olga Šípková není herečkou ani zpěvačkou, neexistuje snad nikdo, kdo by ji v naší kotlině neznal. Dvojnásobná mistryně Evropy, čtyřnásobná mistryně České republiky a mistryně světa ve sportovním aerobiku se stala známou také díky účasti v taneční soutěži StarDance, kde tančila po boku Marka Dědíka. Bohužel byla i přes nepřehlédnutelné kvality ze soutěže vyloučena mezi prvními, což nesla velmi špatně. Podepsalo se to na její psychice a nakonec skončila na antidepresivech. Ničila ji touha být ve všem dokonalá. Dnes je z ní koučka, která radí lidem, co dělat. O svém vývoji si popovídala s herečkou Miluškou Bittnerovou v pořadu Na kafeečko.
Bittnerová: Já jsem strašně ráda, že se znovu po StarDance potkáváme. Kolik je to let?
Šípková: Já ti děkuji za pozvání, Miluško. A byl to rok 2016, teď máme 2021. Pět let...
Mám náramek, který jsem dostala od mých spolubojovníků ve StarDance. Pokaždé si na ně vzpomenu. A pokaždé si vzpomenu samozřejmě i na tebe s Markem. Protože pro mě jste vy dva vítězové StarDance. Byla jsme hrozně naštvaná, když jste vypadli.
Já taky. Miluško, já na tu dobu vzpomínám, nejenom proto, že Star Dance byl pro mě vybočení ze stereotypu. Byly jsme princezny a pečovali o nás. Byla tam prča, samí bezvadný lidi a záře reflektorů, to člověk trošku stoupne. Když jsi řekla, že jsme měli být „vítězi“, to bylo jenom tím, že jsme uměli tancovat. Ale nás národ vyhodil velmi brzo a já jsem tenkrát byla smutná. Strašně jsem chtěla jsem chtěla trénovat. Chtěla jsem se naučit tancovat a vyhrát, ale když jsem vylítla a sama jsem se v tom psychicky vymáchala, vnímala jsem to jako jednu z posledních kapek. S odstupem času na to tak koukám takto: Ty jo holka, aby ti takhle vzalo energii, že sis šla zablbnout do StarDance? Máš daleko jiný život, jinou cestu a takhle tě to vzalo... To není přeci úplně normální, ne? No ale zatím se vlastně odstartovala nějaká cesta. Začala jsem v sobě hledat tu klidnější holku, ale bylo mi to i líto. Tím ti odpovídám na otázku. Bylo mi to líto, když jsme tři kola vyhráli a měli bezkonkurenčně nadřeno. A čtvrté kolo národ řekne: Tu nechceme, ta nás nudí.
Proč říkáš národ? Vždyť to není jenom o hlasování lidí. Pozor, ono to vypadá, že ve StarDance jsou důležití jenom lidi. Diváci často nevědí, že jde o to, jak tě ohodnotí porota. Takže po vašem vypadnutí jsem byla naštvaná na lidi i na porotu. Vzala jsem to komplexně.
Oni byli taky trošičku vykulení. Když řekla Terezka naše jména… tak bylo ticho. Pamatuju si, že se ozval syn Emanuela Ridiho. Do toho ticha se ozvalo: To je nespravedlivé! Najednou lidi začali vstávat a myslím, že první byl někdo z poroty, kdo začal standing ovation. Když se to tak vezme, ze StarDance jsem vlastně odešla jako velká hvězda. Kdo měl standing ovation, že jo? Samozřejmě, teď si z toho dělám legraci. Ale tenkrát… Máš pravdu, porota nám strhla body, měla velkou kritiku k našemu vystoupení a to nás stáhlo dolů.
Jo, takhle to je ve StarDance.
Je to snad půl na půl. Já to nechci házet jenom na lidi. Říkám národ nás nechtěl, ale když o tom přemýšlíš, tak národ se chce bavit. My jsme podávali hezký výkon. Ale ono to do jisté míry může člověka nudit.
A tady přesně vidíte, že někdo, kdo byl excelentní natolik, že i profi tanečnice se chodily na Olgu koukat, jak se dělají některé prvky, je skromný. Já mám totiž z tebe neskutečný pocit, že jsi extrémně skromná a máš v sobě takovou povahovou vlastnost, kterou má v sobě i moje maminka. Až umřete, půjdete si samy vykopat hrob, abyste nikoho neobtěžovaly. Je to tak?
Musím říct, Libuško, že jsi se krásně chopila této charakteristiky. Určitě ano, ohlížení se na druhé, jen ať někomu neublížíme, jen ať nikomu neuděláme zle, ať se mají všichni okolo nás hezky... A pak dojdeš do bodu, kdy si uvědomíš, že jedeš na úkor sama sebe. A že ztrácíš energii, náladu a jsi vyčerpaná. To ti samozřejmě psychicky moc neladí, protože se jenom rozdáváš a vlastně moc nebereš. A potom nemáš kde brát. Když tě to dožene, je fajn, že s tím člověk začne něco dělat. Když tě to nedožene, tak si pak fakt ten hrob asi vykopáš sama.
Ale ty už to umíš ovládat.
Učím se.
Poměrně dlouho se to učíš, protože někde kolem tvých čtyřiceti let už trošku přišly psychické problémy, vyhledala jsi pomoc psychiatrů. Jedla jsi antidepresiva, snažila ses najít tu cestu. Ale teď jsi v období, kdy děláš koučku. To je strašně dlouhá cesta, kterou jsi ušla. Tak povídej, jak to?
Je to 12 let zpátky, kdy jsem se fakt dohnala až na psychiatrii. Dlouhá léta jsem si to nechtěla přiznat a nešla jsem tam. Až mě kamarádka vzala za flígr a řekla: A jdeš! Já se s tebou nebudu vůbec bavit! Vzala mě tam a hned jsem dostala antidepresiva, abych se nějak nastartovala. Když ti totiž přestane fungovat tělo a vůbec tě neposlouchá, je to hrozně těžký. Nevíš, co s tím a už fakt potřebuješ pomoci s práškama. Nespala jsem, pořád jsem byla negativní. Měla jsem malé dítě, mé druhé vysněné. Po 14ti letech jsem měla malou holčičku. A moje tvář visela na několika fitkách v Praze…
Pardon, že tě přerušuju, ale mediální obraz Olinky Šípkové byl - naprosto rozesmátá nádherná žena. A uvnitř to bolelo?
Ano. Uvnitř to bolelo. A to je právě to, že nechceš ukázat jiný obraz. Pět let jsem brala antidepresiva a získala jsem nějak sílu. A když jsem nabrala sílu, oslovili mě, abych to zveřejnila. Řekla jsem si: Já to chci zveřejnit, protože, když ti onemocnění duše, často na to vůbec nemusíš přijít. Pak je hrozně malý krok k tomu, abys to zapíjela alkoholem. Prostě si dáš a je ti dobře. Nebo se najíš nebo utíkáš kamkoliv... Utíkáš, ať už je to práce, chlapi, cokoliv. Prostě utíkáš z reality, nestojíš sama nad sebou.
Nejdřív jsem měla hrozný strach to zveřejnit. Protože jsem si říkala: Ty jo, máš veřejnou kariéru, lidi ti nebudou věřit. Přijdeš o práci, budou si říkat, že jsi blázen, že docházíš do Bohnic. A všechen ten strach se mi takhle honil hlavou. Ale bylo to skvělý, protože se mi ozvala spousta lidí, která mi řekla, že prožívají to samé. Aha, ale co s tím? Šla jsem na cestu pomoci sobě a už jsem vnímala, že můžu pomáhat druhým, když to budu sdílet. Roky plynuly, dobrala jsem léky a řekla jsem si: Fajn, už mám nějakou energii, protože léky ti zvednou hladiny Serotoninu a Melatoninu. Ale pořád jsem si říkala, že už odpočívám, jen jsem nějaká divně neukotvená, nespokojená. Pořád něco hledám. Pořád si říkám: Až bude tohle, bude mi dobře. A tak nějak jsem se začala zajímat a hledat odpovědi na otázky: Co je dobře? Co je špatně? Co mám dělat? Žiju dobře? Žiju špatně?
A tím se vlastně otvírají nějaké dveře. Pak jsem potkala kamaráda Davida Hufa, který byl také mistr světa v aerobiku. Řekl mi: Ty se tak hezky ptáš, pojď si udělat akreditaci kouče. Tak jsem si to udělala a začala jsem se ptát sama sebe ještě víc: Co můžu změnit? Poté jsem doslova potkala projekt Dovychovat, kde jsem viděla, že dovychovat neznamená jenom dovychovat děti, ale dovychovat sám sebe, abychom tady byli pro děti. Začala jsem dělat kurzy, začala jsem pracovat se strachem, který tě úplně paralyzuje, abys dělala ve svém životě změny. Začala jsem pracovat s tím, že na sebe strašně tlačím a chci výkony. Začala jsem pracovat se svými vzorci z dětství. Proč jsem vlastně ta poslušná hodná holka? Když chceš, aby ti bylo lépe, musíš nastoupit na jinou cestu a musíš udělat ve svém životě změnu. Protože se sice zaléčíš léky, ale jdeš-li pořád podle stejného vzorce, tak se ti to nutně musí vracet. Je to rezistentní. Takže poznáš, že je dobrý vykročit jiným směrem. Začala jsem dělat změny v životě, poměrně velké - vztahové i pracovní.
Takhle jsi to vzala šmahem?
No šmahem to vypadá, protože to říkám teď 5 minut, ale ono to bylo třeba v průběhu čtyř, pěti nebo osmi let. Možná během těch pěti let od StarDance, kdy přišla poslední kapka. A kdy jsem udělala změny? Například jsem po 20 letech opustila fitness centra, na nichž viselo mé jméno.
I já k tobě chodila, to ani nevíš. Trpěla jsem na těch strojích...
Vidíš to. A ne, že bych proti fitcentrům něco měla, absolutně ne. Odešla jsem z vlastní vůle a přeji jim v této době to nejlepší. Mají to těžký jako blázen. Když uděláš změny a začneš pracovat ve svém nitru a hledat, co se ti nelíbí, co ti bere energii a navíc si to házíš na papír, abys viděla, že to nebylo jenom ve fázi myšlenek, které nás zničí. Neboť my ženy si dokážeme vymyslet takové scénáře...
Počkej, teď mi říkáš, že sis to psala?
Psala. Základem všech změn bylo i psaní. Psaní myšlenek, práce na sobě. Když jsem ti to napsala, zjistila jsem: Ano, teď to vidím, mám to pojmenované. Tak co můžu udělat proto, abych se dostala tam, kde chci být. Co chci? Píšeš si to, používáš různé nástroje. Hlavním byl nástroj na odbourání strachu, abych se nebála udělat změny. Takže jsem po 20 letech odešla z fitcenter, protože jsem věděla, že mi to posledních 10 let bere energii. A zase jsme u té poslušné holky. Nemůžeš odejít. Co si o tom řeknou ostatní? Co vedení fitek? To nejde, jsi ta poslušná holka. Pěkně tady makej.
Tak jsem odešla, sebrala jsem sílu, protože jsem pracovala se strachem. Když jsem odešla, spadl ze mě obrovský balvan. Teď to zrovna nejde, ale když můžu, cvičím dál. Organizuji, ale sama za sebe, protože ve fitku máš spoustu lidí a ta fitka byla v jednu dobu asi čtyři. S mým sklonem za všechny všechno udělat a mít zodpovědnost, prostě žiješ ve strašným stresu. Vždyť nemůžeš být všude, nemůžeš tam všechno dělat, to nejde. Pak tedy jsem udělala i další velký krok… Rozvedla jsem se po třiceti letech manželství.
Po třiceti letech manželství!
Ano, je to dlouhá doba. Ale tím, jak začneš se sebou hýbat, najednou si uvědomuješ, že nežiješ svůj život. To není něčí chyba, není to o tom, že bychom na sebe házeli bahno. Je to jenom o tom si uvědomit. Nežila jsem v tom, že by mě manžel bil nebo podváděl. Vůbec ne. My jsme spolu žili strašně dlouho. Máme spolu dvě nádherné děti. Ale když fakt uděláš ty změny, dostáváš se opravdu na jinou cestu a zjistíš, že už se nejde vrátit zpátky. A že chceš žít svůj život.
Je to tak, že vy jste se vyvíjeli v čase. Akorát se ty kolejnice takhle rozešly. Chápu to dobře?
Ano. A protože já byla ta poslušná holka, která nikomu nechce dělat zle, vždycky jsem z té své cesty, která se nutně vzdalovala, složitě přeběhla, abych ctila tu původní cestu. Jenomže už jsem z toho byla unavená. A nevěděla jsem, že to je ono.
A pardon, vy jste spolu i podnikali, ne?
Ano, my jsme spolu i podnikali, měli jsme ta fitka, z nichž jsem odešla v době, kdy jsme spolu už nežili, ale řešili jsme manželství. Můj manžel byl vždycky IT a já jsem byla ta bohémská, do jisté míry a kreativní, ta složka, která drží energii. A už jenom tohle vlastně úplně nešlo k sobě. Ono se říká, že protiklady se přitahují, ale jak říká můj současný přítel: Víš, Olinko protiklad už je jenom to, že ty jsi žena a někdo je muž. To je protiklad. Ale víc protikladů tam přeci nemusíš mít.
Když se mi zastavilo tělocvikaření, tak jsem se ještě víc dala do práce koučky, mentální koučky, která hodně pracuje s ženami a hodně řeší vztahové záležitosti. Mám i muže, kterým pomáhám tím, že s nimi vedu rozhovor. Pokládám otázky, aby si oni sami v sobě přišli na to, co by v životě chtěli, kam se posunout, a pak už jenom přicházeli na kroky, které k tomu můžou udělat. Díky tomu, že pracuji s projektem Dovychovat, prošla jsem nástroji na strach, na energii a tak dále. Jednoduché vědomí věci, které si píšeš a nacházíš pak v sobě zdroje. Když zavnímám, že ten člověk by se chtěl v něčem orientovat, nakonec mu dám třeba i úkolíček, protože je nejlepší, když to řešíš sama v sobě. A hloubáš si sama v sobě, aby jsi to našla, abys měla spokojenější život. Protože proč má člověk vstávat s tím, že se netěší na den? To je hrozná škoda.
Je a je to ubíjející.
Ano a je to ubíjející.
I když v téhle době nás spousta často vstává s blbou náladou. To si přiznejme.
Určitě, tahle doba je jiná. Takže já jsem ti Miluško odpověděla na otázku, jak jsem se z poslušně holčičky dostala k mentální koučce. Tím nechci říct, že jsem neposlušná holčička. Já si myslím, že mé založení nikdo a nikdy moc nezmění, ale je to o tom, abych já se sebou byla spokojená.
Jak to přijde, že člověk začne druhým pomáhat a ví jak na to? Já totiž mám vždycky z koučů, psychiatrů a psychologů pocit, že musí mít život strašně srovnaný. A tím pádem mi můžou pomoci. Je to tak?
Ideální je, když to nemáš nastudované jenom z vysokých škol nebo z kurzů, ale když si tolikrát v životě nabiješ kokos a dostaneš se z toho. Máš z toho obrovskou zkušenost a můžeš ji předávat lidem. Takže díky, díky, díky za všechny zkušenosti, za všechny pády i za všechno čím si člověk projde. Měla jsem dlouhé období, třeba do svých 40-45 let, kdy jsem jakoukoliv věc brala jako strašnou chybu. Hrozně jsem se za to dokázala peskovat a obviňovat a vyčítala jsem si spoustu věcí.
Byla jsi třeba člověk, který si četl komentáře pod článkem?
Bohužel ano. Někdy jo… Samozřejmě, že mě to někdy zranilo, ale víš co? Je hezké, že jsi to otevřela, Miluško a zase jsme u StarDance… Byly tam stovky, pomalu tisíce komentářů. Sledovala to spousta lidí, protože to byl krásný pořad. Psali: Olinko, tohle a tohle a proč tohle? A pak tam samozřejmě byly ty: Ta je tak cukrová, že se na ni nedá koukat. Vždyť je umělá a vždyť se pořád směje... Tehdy mi to bylo strašně líto. Protože i přesto, že ten úsměv nebyl vždy úplně z nitra, já žiju s úsměvem. Bylo mi hrozně líto, že mě lidé odsuzují za to, že se pořád směju.
Píšu blogy, protože v nich přicházím na takové své AHA momenty. Tohle chci předat, ať si vezme, kdo chce, co chce. Na svých stránkách mám blogy a napsala jsem tam i o laskavosti. To je taková vlastnost, která se dá různě pochopit. Někdo říká: Ty jo, ta je tak blbá, je laskavá. A někdo říká: Ty jo, ta je laskavá, to je nádherné, to je osvobozující. Teď to říkám obecně. Ne jenom o sobě. I když já jsem si vždycky o sobě myslela, že jsem laskavá.
To si myslím taky.
Přeji druhým, mám radost z druhých lidí. Ale je pravda, že po dlouhých letech, kdy jsem tak nějak byla válcovaná tím vnějším světem - mistryně světa, majitelka fitness center, tvář, která se ukazuje - jsem se tak strašně chtěla zalíbit všem a neudělat chybu. A té laskavosti bylo asi fakt hodně. Proto se nedivím, když někdo napsal: Ty jo, ten úsměv není upřímný. Protože tam hodně lidí mohlo ze mě cítit strach. Strach udělat chybu, strach někomu říct, co se mi nelíbí, strach překročit svoji zónu jistoty. Měla jsem takový strach v období, kdy mi bylo 39. Bála jsem se i jinak učesat a jinak obléknout. Udělat krok mimo stereotyp.
To musí být strašné utrpení.
Zpětně vidím, že to bylo fakt hustý. A, že mě to muselo dohnat. Jsem tak ráda, „že jsem přestala spát a jsem tak ráda, že jsem byla negativní“. Protože jsem se s tím už nechtěla vyrovnat. Takže jsem moc dobře začala chápat tyhle komentáře, a proto jsem potom i napsala. Co si o tom myslím a jak to vlastně u mě v životě zafungovalo. Hodně žen se s tím může ztotožnit a proto mě to strašně baví. Protože v tom můžou najít to svoje AHA. A to AHA, je v koučinku důležité. Teď pracuji online a když je najednou ticho na obrazovce a ten člověk přemýšlí a řekne: AHA!, mám úplně husí kůži. Protože v danou chvíli přichází na to, v čem to může být. A už s tím můžeš pracovat.
To věřím. Mám z tebe trošku pocit, že touha po perfektnosti byla ve všech lidských oblastech. Měla jsi třeba úplně vycíděnou domácnost? Je to lepší?
Chtěla jsem být perfektní na obou liniích - jak v práci, tak doma. Strašně tě samozřejmě ovlivňuje dětství. Měla jsem uklízečku z našeho fitka, jednu starší paní. Asi po půl roce jsem si řekla: Ne, ne, ne, ne. Mám starší sestru, která všechno zvládá hezky. A já prostě nebudu jiná, já to prostě budu zvládat. Ale to nejde. Sedíš na dvou obrovských židlích a do toho ještě chceš, aby se všichni doma měli dobře. Když tvoje polovička není úplně ten organizační typ, ani ten energický, tak řekneš: To nevadí, on za to nemůže, protože to má tak nastavený. Ale já to tak opravdu vždycky měla.
Vždycky mám v hlavě úžasnou větu: Olinko, preferuj vztah před procesem. Zní hrozně, ale je to jednoduché. Preferuj vztah před procesem. No tak! Tak odhoď koště, kurňa, ne? A jdi dát pusu ty šestnáctileté holčičce. Ale protože my jedeme v těch stereotypních smyčkách, tak když tě nikdo nenacvrnkne, kolikrát z toho fakt nevystoupíš.
No a ještě chci slyšet o tvé nové lásce. Naposledy jsem tě viděla s Markem Dědíkem, se kterým jste stvořili báječný pár ve StarDance.
Mára je úžasný tanečník, kterému strašně přeju, aby pořád tancoval i ve StarDance, všude, protože je šikovný kluk.
Máru podezírám z toho, že by naučil tančit i mě. Naučil tančit Pavlu Tomicovou, ale to je tornádo. A pořádá kurzy, kdyby jste náhodou chtěli. Ale pojďme se vrátit k novému pánovi ve tvém životě, jestli o něm můžeme trošičku...
Já už o něm mluvím, protože jsem rozvedená a držíme si s manželem docela hezký vztah a povídáme si.
To je důležité.
Jo, my dokonce spolu i bydlíme. Protože a si třeba člověk řekne: Ty jo, co blázníš? Ale tady je Adélka, je jí 16, a pořád je to dítě. Povídáme si o tom s dětmi. Hodně jsme spolu poplakali, hodně jsme si vysvětlili. Jdu tou cestou nespálit, neodejít, ale vlastně se v tom orientovat, aby si z toho odnášely to nejlepší. To se nějakým způsobem daří. Můj přítel je Milan Studnička, autor projektu Dovychovat a psycholog, který pracuje především s dětmi. Řekli jsme si, že chceme, aby naše děti byly na prvním místě. S manželem bydlím v baráku s Adélkou a povídáme si o tom. Mám svého přítele a jdeme postupně cestou, kdy se holčička staví na svoje nohy. Chtěla bych, abychom všichni dohromady postupovali životem a nebylo to o tom, že někde bude fakt černá díra. Že někde bude nenávist, protože to strašně ubližuje právě dětem. I mému synovi, kterému je 30. Musím se teď přiznat, že za dva měsíce budu babičkou. Budu bába...
To je krásné, gratulujeme. Ale že zrovna ty o sobě řekneš...
Jo, já budu bába, budu je učit sprostá slova a tak dále. Hrozně se na to těším.
Celou zpověď Olgy Šípkové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?
- Rozčarování a lítost nad nespravedlivým vyřazením ze StarDance
- Psychické problémy a boj s nimi
- O projektu Dovychovat a práci se strachem
- Náročný rozvod po třiceti letech
- Touha být perfektní ve všech směrech
- Brzy se stane babičkou
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
