Facebook
Instagram
Natálie měla blízkou kamarádku Veroniku, se kterou trávila spoustu času. Jenže v poslední době si Natálie začala všímat jedné nepříjemné věci. Veronika byla neustále „bez peněz“ a placení nechávala na ní. Situace se zhoršovala, až Natálie došla trpělivost a rozhodla se s tím něco udělat.
S Veronikou jsme si byly hodně blízké už od střední školy. Byla to moje „parťačka do nepohody“ – vždycky jsme se spolu nasmály a skvěle si rozuměly. Ale v posledních letech jsem si začala všímat jedné věci, která mě čím dál víc rozčilovala. Kdykoli jsme někam šly, Veronika skoro nikdy nezaplatila svůj podíl.
Vždycky se něco najde
„Zaplatím příště,“ říkala s úsměvem pokaždé, když jsem se na chvíli zarazila. Jenže to příště nikdy nepřišlo. Ze začátku jsem to brala jako maličkost – občas se to stane každému. Jenže když se podobné situace začaly stávat pořád, začala jsem si uvědomovat, že to nebude náhoda.
Ať jsme šly na oběd, do kina, nebo jen na kávu, vždycky se „něco našlo“. Jednou neměla hotovost. Podruhé jí prý zablokovali účet. Jindy zase zapomněla peněženku doma. Začalo mi docházet, že je to pro Veroniku jakýsi vzorec. A i když jsem jí měla ráda, tahle situace mi začínala lézt na nervy.
Došla mi trpělivost
Jednou jsme šly do nové restaurace, kterou Veronika sama vybrala. Věděla jsem, že ceny tam budou vyšší, ale řekla jsem si, že jí dám šanci ukázat, že se umí zachovat fér. Po večeři přišel číšník s účtem, a já čekala, co udělá.
Veronika se podívala do kabelky a najednou si povzdechla: „Ježiš, já si nechala peněženku doma! Ty jsi zlatá, že to vezmeš za mě.“ V tu chvíli mi došla trpělivost. „Verčo, tohle už je poněkolikáté. Nemůžeš vždycky spoléhat na to, že za tebe všechno zaplatím.“
Nakonec byla ještě dotčená
Veronika na mě překvapeně koukala. „To snad nemyslíš vážně. Vždyť jsem ti to vždycky nějak vrátila, ne?“ Ale já jsem věděla, že nevrátila. Tak jsem jí to řekla na rovinu. „Mám tě ráda, ale tohle není fér. Cítím se, jako bych tě pořád sponzorovala.“
Zůstalo ticho. Veronika vypadala dotčeně, ale nakonec řekla: „Dobře, příště to vezmu já.“ Cítila jsem, že se na mě zlobí, ale byla jsem ráda, že jsem to konečně řekla.
Musela jsem změnit přístup
Od té doby se naše přátelství trochu změnilo. Začala jsem být opatrnější, když jsme šly někam, kde by se platilo. A pokud Veronika opět neměla peníze, prostě jsem navrhla, že se sejdeme někde, kde to nebude potřeba.
Zároveň jsem si uvědomila, že přátelství má být vyvážené. Není to o tom, kdo kolik zaplatí, ale o respektu a férovosti. A i když jsme s Veronikou zůstaly kamarádky, už jsem jí nedovolila, aby mě brala jako „chodící peněženku“.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
