Oldřich (64): Tolik let jsem čekal na zeťáka a nakonec má obě ruce levé. Musím být hodně trpělivý

S manželkou Emilkou máme dceru Elenu. Narodila se, když nám bylo třicet let. Takže na tu dobu jsme byli přestárlí rodiče. Jsme za ní vděční. Je to vymodlené dítě po mnoha nezdarech.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (47): Dnes už vím, že lidi se nemění. Devět let jsem čekala na zázrak, který nepřišel

Psychická nepohoda ovlivní mnoho věcí

S Emilkou jsme žili u jejích rodičů, kteří do ní neustále šili, proč ještě není těhotná. Emilka se velice trápila. Nevhodná slova jejích rodičů ji bolela. Obzvláště, když opakovaně potratila. Její rodiče Emilku natolik psychicky deptali, až jsem to nevydržel. Sbalil jsem svou ženu, naše věci a odstěhoval nás ke svým rodičům. Tam jsme bydleli jen přechodnou dobu, než jsem sehnal dům. Starý. Skoro rozpadlý. Ale náš. A byli jsme tam sami.

Dva roky jsme neznali volný den. „Emilko, nejdříve si uděláme náš dům obyvatelný a hezký. A pak teprve začneme znovu řešit děti. Souhlasíš?“ navrhnul jsem a moje žena mi to odkývala. Po práci jsme makali na domě včetně víkendů. Zaměstnali jsme mozek rekonstrukcí domu a naprosto zapomněli na trable ohledně potratů a nezdařených těhotenství. Možná to byl důvod toho, že manželka otěhotněla. Neplánovaně a nečekaně. O to víc jsme byli nadšení. Lehce po třicítce se nám narodila dcera Elena.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (29): Lásku svého života jsem potkala mezi regály s těstovinami. Od té doby špagety miluji ještě víc

Dcera, která si ve všem dává na čas

Dcera Elenka byla od mala velice chytrá. Já i manželka máme maturitu, ale oba jsme prolezli s odřenýma ušima. Elenka měla geny nějakého předka. Po nás rozhodně ne. A tak s lehkostí vystudovala vysokou školu. Během studia byla na několika studijních pobytech. Mluví plynule třemi jazyky a začala pracovat ve farmaceutickém výzkumu. Chápali jsme, že se chce věnovat kariéře a navíc jsme nechtěli opakovat chyby našich rodičů. Nikdy bychom do své dcery nerýpali ohledně jejího života a natož tak citlivého tématu jako je početí potomka.

Jenže naše dcera neměla ani stálého partnera. Oslavila třicítku a neustále k nám jezdila na víkendy sama. „Elenko, jestli máš nějakého partnera, klidně přijeďte společně. Můžete tu spát, dáme společně kafe a program si udělejte po svém,“ lehce jsem dceři naznačil, že zde má potenciální partner dveře otevřené. Jenže dcera se jen usmála a poděkovala. Víc jsme téma nerozebírali. Byli jsme nadšení, když nám dcera za rok představila partnera Adama. Výzkumného pracovníka z konkurenční firmy.

Mohlo by Vás zajímat:

Terezie (43): Tchyně si začala plnit sny neuvěřitelným způsobem. Život celé naší rodiny převrátila naruby

Náročné období v naší rodině

Po pár setkáních mi bylo jasné, že Adam má obě ruce levé. Sice to byl uznávaný odborník v oboru, ale neuměl vyměnit ani kliku u dveří. Na druhou stranu jsme mu musíme s manželkou připadat jako hlupáci. Dodnes si nepamatuji, na co je vlastně Adam odborník. A nejsem schopen si zapamatovat, co vlastně zkoumá naše dcera. Takže jsem na Adama hodný. Pomalu ho učím praktickým dovednostem. Adam se mi svěřil, že vyrůstal pouze s matkou. Díky této informaci mám jasno. Adam neměl mužský vzor. Někoho, kdo by ho naučil používat šroubovák nebo kladívko.

Trochu mě uklidňuje, že si s Elenou vydělají tolik peněz, že si vše mohou nechat udělat. Ale přesto si myslím, že by chlap měl být trochu manuálně zručný. A tak trpělivě pozoruji svého budoucího zeťáka, jak drží šroubovák jako skalpel. Nejraději bych mu s tím šroubovákem obě ruce urazil. Ale místo toho učím dospělého muže jak správně držet šroubovák, jak vyměnit kliku nebo vodovodní baterii. Adam je učenlivý. Jen ty ruce nejsou stvořeny k práci. Hlava mu to pobírá, ale ruce neposlouchají. Zašroubovat šroubek je na dlouho. Ale jinak je to férový chlap a naše dcera je s ním šťastná. A to je to nejdůležitější.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (31): Svatební salon mě podrazil. Nakonec jsem se musela vdávat v šatech ze second handu