Říká se, že život tropí hlouposti a někdy i podivné náhody. Je to necelý měsíc, co moje devítiletá dcera navštívila slavnostní otevření dětského koutku v místním ócéčku, kde jí padl do oka přívěsek s dinosaurem. Protože se ale dal získat jedině z automatu, nedopracovala se k němu, a mně tudíž nezbylo nic jiného, než se jí ho pokusit koupit jinde.
Ačkoliv si může leckdo myslet, že tenhle příběh se stát nemohl, opak je pravdou. Stal se a dodnes nad ním doma kroutíme hlavou. Vše přitom začalo docela nevinně. V místním OC se nedávno otevíral zábavný koutek pro děti a kolegyně z práce Aneta, která dostala pozvánku, slíbila, že na akci vezme spolu s vlastními dětmi i mou dceru Emu. Souhlasila jsem a netušila, jakou bude mít ona sláva dohru.
Dinosaurus z automatu ne a ne vypadnout
V dětském koutku se totiž objevil kromě jiné zábavy také herní automat, do něhož se vhodí peníze a na oplátku vypadne nějaká hračka. Zatímco jiné děti si přístroje moc nevšímaly, Ema na něj zůstala zírat jako přikovaná. Do oka jí padl přívěsek s dinosaurem, po kterém zatoužila tak, že s ní musela Aneta alespoň dvě kola absolvovat. Jenže dinosaurus ne a ne vypadnout.
Ač jinak plná dojmů, vrátila se Ema z akce mírně zasmušilá. Hned jsem proto vyzvídala, co se stalo. Chvíli nemluvila, ale pak mi na telefonu ukázala snímek onoho krasavce, kterého by tak ráda získala. Protočila jsem oči v sloup a slíbila, že jí nějaké peníze dám, aby mohla v dalších dnech zkusit štěstí znovu.
Jenže automat se již na druhý den těšil takovému zájmu, že hraček v něm bylo poloviční množství. Ema se přesto vydala zkusit štěstí, jenže znovu neuspěla. Podle všeho už přívěsek získal někdo jiný. Rozčilená se vrátila domů a já v tu chvíli začala přemýšlet, zda by ten její dinosaurus nešel prostě a jednoduše někde koupit. Vždyť i ty automaty musí mít své dodavatele, ne? Bylo jasno, avšak to jsem ještě ani zdaleka netušila, co nás čeká.
Nezabralo ani celodenní běhání po městě
Hned další den jsem měla z práce volno, takže jsem zajela do města. „To by v tom byl čert, abych tu klíčenku nesehnala,“ mumlala jsem si a chodila od hračkářství k hračkářství, od jednoho stánku se suvenýry k druhému, jenže nic. Zatímco ostatní přívěsky jsem během chvíle snažení postupně objevovala, dinosaurus nikde, což mě rozčílilo a najednou se mi v hlavě probudil stejný vzdor jako mé dceři. „Toho dinosaura seženu stůj co stůj,“ nadávala jsem a postupně prošla celé město, až mě nohy v lodičkách tlačily tak, že jsem domů přišla s pořádnými puchýři. Co by ale člověk neudělal pro milovanou dceru...
Ta mezitím našla přes internet tři obchody, které její vysněnou klíčenku sice nabízely, ale bohužel u všech byla položka vyprodaná. Smutně jsme nakonec povzdechly s tím, že momentálně přívěsek nebude, ale brzy se situace určitě změní. Nikdo ovšem netušil kdy. A pak to přišlo! Druhý den dorazil manžel z práce v ruce s oním dinosauřím přívěskem. „Jak jsi to dokázal? Přepadl jsi herní automat kladivem?“ vtipkovala jsem a nechápavě kroutila hlavou. Jenže manžel nehnul brvou. „Ne, šel jsem si ráno koupit svačinu do práce. Vždyť tohle mají u nás ve večerce,“ sdělil mi a já myslela, že mě trefí šlak.