Želmíra (30): V synově pokoji mě překvapil duch, který si přišel pro hračku. Ještě nikdy jsem se tak nebála

Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nebála. Když můj čtyřletý syn Adam začal v noci šíleně plakat, hned jsem za ním běžela. Tvrdil mi, že u něj v pokoji je nějaký další chlapec, který mu bere autíčko. Dokud to člověk nevidí na vlastní oči, tak tomu nevěří. A já viděla víc než dost.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (23): Na vlastní oči jsem viděl ducha mrtvého sedláka. Byl celý od krve a v ruce držel vidle

Syn mluvil s někým neviditelným

Žijeme v domě, ve kterém jsem jako dítě vyrůstala, takže ho dobře znám. Nikdy se mi v něm nedělo nic zvláštního ani strašidelného. O to víc mě děsí, co se nám přihodilo nedávno. Můj manžel Kryštof (32) byl zrovna na služební cestě a my s Artíkem zůstali sami.

Přes den byl syn ve školce a odpoledne jsme spolu byli doma. Hráli jsme si s jeho oblíbenými autíčky u něj v pokoji. V jednu chvíli zazvonil telefon, a tak jsem ho šla zvednout. „Hned jsem tady, zatím si hraj," řekla jsem synovi. Když jsem se do pokoje vracela, slyšela jsem ho s někým mluvit.

„To autíčko je moje, tak mi ho neber," řekl naštvaně. „S kým to mluvíš, broučku?" zajímalo mě. „Támhle ten chlapeček mi bere modré auto," ukázal prstem naproti sobě. „Nikoho nevidím," podivila jsem se, ale nijak jsem to neřešila. Kdo z nás si v dětství nepovídal s imaginárním kamarádem, že? K večeru už jsem na to vůbec nemyslela. Syna jsem uložila do postele a šla vedle do pokoje.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (28): Nevěřila jsem, že kamarádčinu dcerku navštěvuje v noci duch. Pak jsem ho jednou sama zahlédla

V synově pokoji byl další chlapec

Nechala jsem pootevřené dveře a pustila si televizi. Po pár minutách jsem se na Artura šla podívat, už spal. Vrátila jsem se k filmu a doufala v poklidný večer. O hodinu a půl později se v pokoji udělala nesnesitelná zima. Vzala jsem si dvě deky, abych se zahřála. A jak jsem tak seděla u televize, periferně jsem viděla postavu, která vchází k synovi do pokoje.

„Tys byl čůrat?" zavolala jsem. Nikdo se neozval, a tak jsem to nechala být. Za chvíli se ale ze synova pokoje ozval jekot. Odhodila jsem deky a letěla za ním. Našla jsem Artura na zemi. Hrozně plakal. „Co se stalo?" usedla jsem k němu. „Už mi zase bere to autíčko," ukázal kousek za stůl. A tam jelo obyčejné dřevěné auto samo po pokoji. Bylo to přesně tak, jako kdyby ho někdo držel v ruce a jezdil s ním po koberci.

Musím se přiznat, že mě to vykolejilo. To autíčko není na pohon, samo jezdit neumí. „Vezmi mu to autíčko ty," požádal mě Artur. Chtěla jsem se pro autíčko natáhnout a už jsem ho měla v ruce, ale někdo se o něj se mnou tahal. „Kdo to drží?" podivila jsem se.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (26): V noci za mnou přišel malý chlapec. Až rodiče mi řekli, kdo to vlastně je

Syn říká, že má v pokoji zlého ducha

„Ten chlapeček, který tady byl odpoledne," řekl mi tiše syn. Chytla jsem autíčko i druhou rukou a tahala ze všech sil. Nakonec jsem souboj vyhrála. Jakmile jsem měla hračku v ruce, i v tomto pokoji se udělala nesnesitelná zima. „Myslím, že je to zlý duch," řekl syn. „Duch? Ti přece neexistují," kroutila jsem hlavou.

„Jak vidíš, tak existují," dodal a ukázal prstem k oknu. V něm stál malý chlapec. Měl bledou tvář, zlé oči a byl průhledný. Tu noc šel spát Artík ke mně. Modré autíčko má pořád u sebe a nedá ho z ruky. Bojí se, že se ten chlapec vrátí. Od té noci se ale neukázal. Těžko říct, co to mělo znamenat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (35): Dceřina imaginární kamarádka nebyla tak docela imaginární. Málem se kvůli tomu stalo neštěstí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.