Facebook
Instagram
Pan Oliver má hezkou chalupu v přírodě a byl by rád, kdyby u něj rodina trávila víc času. Jenže jeho vnučka častěji jezdí do exotických destinacích, než na venkov, kde Oliver žije.
Moje vnučka mi zase ukazuje atlas, kde má vyznačený cíl své další dovolené s rodiči. Turecko, Dominikánská republika a nedávno dokonce Thajsko... Je jí teprve deset let a už procestovala víc, než jsem stihl za celý svůj život! Mluví plynně anglicky a ve škole už se učí druhý jazyk.
Moje dětství bylo úplně jiné
Je mi líto, že vnučka ke mně nikdy nechce přijet na chalupu, kterou mám u krásného jezera. Zdědil jsem ji po rodičích a do toho místa jsem vložil celé své srdce. Stromy tam stále pamatují, jak jsem mezi nimi jako dítě běhal s kamarády, než jsem skočil do křišťálově čisté vody...
Rád bych vnučku naučil, jak trávit čas v přírodě, odpočinout si a být spolu. Jenže její rodiče ji tak rozmazlili, že mi zůstává jen samota. Moje chalupa je pro ně, jak sami říkají, „divočina uprostřed lesa“.
„Dědo, tam bude sluníčko a uvidíme korálové útesy! Jako v televizi! Víš, kde je Bora Bora?“ ptala se mě jednou moje chytrá vnučka.
„Samozřejmě, miláčku, to je ve Francouzské Polynésii,“ odpověděl jsem jí.
„Jestli chceš, přivezeme ti ovoce noni. Prý je dobré na klouby a revma,“ přidala se snacha.
„To nebude třeba, vystačím si s vrbovou kůrou, kopřivou a tužebníkem,“ usmál jsem se. K radosti nepotřebuju žádné exotické výstřelky. V bylinkách se vyznám dobře.
Kdykoli mě rodina nechá samotného, vzpomínám na dětství, na dobu, kdy jsem měl tolik energie jako teď moje vnučka. Občas si vyberu staré fotografie z krabice a prohlížím si toho bezzubého klučinu, co si hraje na louce místo toho, aby létal do vzdálených koutů světa. Ale dnešní děti ať si užívají možností, které mají.
Mám rád bydlení na vesnici
Moje chalupa je prostorná a má krásnou verandu. Největším problémem je doprava. Když nejedete autem, musíte jet vlakem, pak autobusem a nakonec dojít pěšky. Myslel jsem si, že děti takové dobrodružství zaujme, ale ty časy jsou očividně pryč.
Jako bývalý hajný znám každý kout lesa a všechny cesty. Nikdy nezvyšuji hlas, lidé v okolí mě respektují. Na zahrádce mi roste hrášek, angrešt a rybíz. Za dřevěným plotem mám keře malin a ostružin.
Za klidných večerů slyším cvrkot kobylek a v noci vidím hvězdy a měsíc. Nikde nespím tak dobře jako tady, rozhodně ne v hotelech plných cizích lidí. Ráno mě budí kokrhání starého dobrého kohouta. Pak si připravím obilnou kávu a k míchaným vejcím si nasekám čerstvou pažitku ze zahrady. Co víc si přát? Mladí tohle vůbec nechápou.
Moje vnučka se už od malička učí jíst exotická jídla a neznámé druhy ovoce. Ale není nejzdravější právě to, co roste přímo u nás? Vlastní zeleninová zahrádka je úplně jiná liga. A jak prospívá imunitě!
Děti dnes vyrůstají jinak
Nedávno se mi podařilo zahlédnout jelena zblízka. Srnky často přicházejí až k plotu, někdy dokonce okusují macešky na verandě. A v srpnu je potřeba bránit borůvky před ptáky. Moje žena, když ještě žila, přikrývala keře starými záclonami.
Bohužel, vnučka mi tu nedělá společnost ani o prázdninách. A přitom bych ji mohl naučit rybařit, sbírat houby nebo poznávat ptáky a hmyz. Když mi bylo sedm, otec mě naučil všechno, co dnes vím. Považuji to za neocenitelné dovednosti.
Z mé vnoučky mezitím roste typické městské dítě. Pochybuju, že vůbec ví, odkud se berou potraviny. Všechno má naservírované na stříbrném podnose.
Byl jsem si jistý, že si to místo zamiluje, ale mýlil jsem se. Na venkov k dědečkovi moc nejezdí a bez internetu se rychle začne nudit. Moje snacha dokonce jednou utekla z chalupy, jakmile uviděla myš. A celé dny si stěžovala na komáry.
Jak moc bych si přál zanechat svou chalupu vnučce v závěti. Třeba jednou to místo začne milovat stejně jako já...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
