Otec lobotomie Walter Freeman: Místo revoluce v léčbě duševních chorob má na svědomí životy mnoha pacientů

K prvnímu zákroku došlo 14. září 1936. Freemanovi tehdy pomáhal jeho kolega, neurochirurg James W. Watts. Během následujících šesti let se provedlo dalších dvě stě lobotomií, mezi jejich pacienty patřila také Rosemary Kennedy, kterou jejich metoda vrátila na mentální úroveň batolete.

Mohlo by Vás zajímat:

Děsivá Rhinocorura: Trestanecká kolonie s účinným chirurgickým opatřením zabraňujícím v útěku

Walter Freeman chtěl pomoci pacientům na psychiatrii

Americký neurolog Walter Jackson Freeman II. se narodil ve Filadelfii v roce 1895. Jeho děd William Williams Keen byl prvním „mozkovým“ chirurgem ve Spojených státech. Jeho otec Walter J. Freeman byl rovněž významným lékařem. Walter junior tak měl všechny předpoklady k tomu, aby se i on zajímal o medicínu.

Po absolvování Yale v roce 1916 pokračoval ve studiu neurologie na University of Pennsylvania Medical School. O sedm let později odcestoval do Evropy, aby se dál vzdělával v oboru, a když se následující rok vrátil zpět do Států, etabloval se jako první praktikující neurolog ve Washingtonu. Počátkem třicátých let vedl laboratoř v nemocnici St. Elizabeths Hospital a získal titul Ph.D. v neuropatii. Přijal rovněž místo vedoucího neurologického oddělení na Univerzitě George Washingtona.

Během svého působeni v St. Elizabeth na psychiatrii byl svědkem trápení mnoha pacientů. A tak si dal za cíl najít účinnou léčbu, která by jim skutečně pomohla. Nakonec jednu doopravdy našel - v Portugalsku.

Mohlo by Vás zajímat:

Úžasná Mary Edwards Walker: Milovala chirurgii a kalhoty. Jako jediná žena získala medaili cti za službu v občanské válce

Prefrontální lobotomie jako řešení depresí nebo nespavosti

V roce 1935 zavedl portugalský neurolog Egas Moniz metodu zvanou leukotomie: Šlo o vrtání děr do lebek pacientů a vstřikování alkoholu do čelních laloků, čímž by se narušily problematické nervové dráhy spojené s duševním onemocněním. K těmto účelům Moniz využíval přístroj zvaný leukotom.

A právě jeho prací se inspiroval Walter Freeman. Cítil však, že je potřeba Monizův postup poněkud vylepšit. Spojil se tak s Jamesem W. Wattsem. Oba pak zákrok upravili tak, aby se zcela oddělilo spojení mezi čelním lalokem a thalamem. Dali tomuto úkonu název „prefrontální lobotomie“. První pacientkou se stala žena v domácnosti žijící v Kansasu, třiašedesátiletá Alice Hood Hammatt. Trápily ji deprese a nespavost.

Do roku 1942 provedli více než dvě stě zákroků, bilance ale nebyla úplně nejlepší. Třiašedesát procent pacientů sice hlásilo zlepšení, u čtrnácti procent se ale symptomy zhoršily. Jejich nejznámějším případem byla lobotomie Rosemary Kennedy, která začala pociťovat „násilné pudy“ okolo dvacátého roku života. Rodina samozřejmě nechtěla přijít do řečí, neboť by to ohrozilo politické ambice jejích členů, zákrok tak domluvil její otec Joe. Nedopadlo to dobře. V listopadu 1941 se z ní ve věku 23 let stalo mentálně dvouleté dítě. Zbytek života tak strávila pod dohledem lékařů v ústavu.

Ale ani tento nezdar Freemana nepřiměl k upuštění od této metody. Naopak. Chtěl ji ještě více zefektivnit, aby se nemusela provádět na operačním sále, ale ambulantně přímo v ordinaci. Záhy poté se dozvěděl o italském lékaři Amarru Flambertim, který svým pacientům vstupoval do mozku skrze oční důlky, čímž se eliminovalo vrtání do lebky. V lednu roku 1946 Freeman provedl první „transorbitální lobotomii“.

Dr. Walter Jackson Freeman II (1895-1972) popularized the „ice pick“ transorbital frontal lobotomy for treatment of psychiatric illness. He personally performed 3500-5000, travelling across the US, until complications and psychiatric meds eliminated the procedure. pic.twitter.com/0B8q1f5hWy

— Legends Of Surgery (@SurgeryLegends) November 1, 2018

Lobotomie bez anestezie, zato s elektrickými šoky

Verze Freemanovy transorbitální lobotomie spočívala v tom, že se do očních důlků pacienta vsunul nástroj připomínající sekáček na led. Následně se tímto předmětem prorazila tenká orbitální kost, dokud se lékař nedostal do mozku, kde krouživými pohyby odstranil tkáň čelního laloku, o níž se věřilo, že je zodpovědná za psychické potíže.

Aby předvedl, že jde o vskutku „nenáročný“ proces, vydal se na turné, kde to předvedl ostatním profesionálům. Jeho kolega Watts to ale viděl jinak. Byl z toho tak rozrušený, že spolupráci raději nadobro ukončil. Freeman zatím vesele operoval dál. Standard bylo několik lobotomií denně. Rekord pak bylo padesát zákroků ve třech státech za pouhé čtyři dny. Anestezii ale nepoužíval, místo toho na pacientech aplikoval elektrické šoky, které u nich vyvolaly záchvaty a bezvědomí.

Jak již bylo uvedeno výše, kontroverzní zákrok vedl u mnoha pacientů ke zhoršení jejich stavu, a nutno dodat, že došlo i k úmrtím. Třeba když lékař během operace v roce 1951 chtěl zapózovat fotografovi, a přitom pacientovi zastrčil nástroj do očního důlku příliš hluboko. Poslední lobotomii provedl v roce 1967 na ženě jménem Helen Mortensen, která zemřela na krvácení do mozku. Od té doby mu bylo zakázáno tuto proceduru dále praktikovat. O pět let později zemřel.

Mohlo by Vás zajímat:

Šílený šimpanz Travis: Své oběti strhl celý obličej, český chirurg Bohdan Pomahač jí transplantoval nový