Pavlína se vdávala bez lásky. Vyhovovalo jí, že její starší manžel je zralý, zodpovědný a schopný. Až po svatbě ale zjistila, že jí zatajil jednu důležitou věc.
Vdávala jsem se hned po maturitě, když jsem ještě nevěděla, co chci od života. Vítek byl o patnáct let starší než já. Seznámili jsme se u příprav maturitního plesu. Objevil se mezi sponzory, financoval dvě třídy a slíbil různé dary. Dívala jsem se na něj se směsicí údivu a obdivu. Byl starší, podsaditý, s tváří boxera, na sobě měl špatně padnoucí oblek. Nevypadal jako úspěšný podnikatel.
I když jsem tehdy měla přítele, Vítek na mě celý večer upřeně zíral. Ignorovala jsem ho, považovala jsem ho za někoho z úplně jiného světa a... starého. Osud však pro mě naplánoval něco jiného.
Nabídl mi stáž
O několik týdnů později jsem se ocitla v jeho firmě, protože jsem hledala práci na prázdniny. Naivně jsem si myslela, že jsem místo stážistky získala náhodou. Vítek přesně věděl, co chce. A já jsem nevědomky začala propadat jeho světu - plnému luxusu a... prázdnoty, kterou jsem ale objevila až po svatbě.
Až později jsem zjistila, že v jeho firmě už dlouho žádní stážisté nebyli. Ale v té době na tom nezáleželo. Strávila jsem tam celé letní prázdniny a on se v kanceláři zastavoval stále častěji, aby si se mnou popovídal. Nejdřív jsem si myslela, že si vyřizuje nějaké pochůzky, ale časem jsem pochopila, že mu jde jen o mě.
Vyprávěla jsem mu o sobě. O škole, o tom, že můj přítel nebere život vážně, o svých snech. Trpělivě mě vyslechl a já měla pocit, že mi konečně někdo rozumí. Stal se mým důvěrníkem. Když mě pozval kafe, neodmítla jsem.
Nemilovala jsem ho
Náš vztah se vyvíjel rychle. Do Vítka jsem se nezamilovala. Nebyla v tom žádná romantika ani velké nadšení. Ale imponoval mi. Byl zralý, zodpovědný, schopný postarat se o mou budoucnost. Cítila jsem se s ním bezpečně.
Když mě po půl roce známosti požádal o ruku, bez váhání jsem souhlasila. Věděla jsem, že život s ním bude klidný a nebudu strádat. Neuvědomovala jsem si však, jak jsem naivní.
Zpočátku šlo všechno dobře. Začala jsem studovat na univerzitě, stavěli jsme dům, plánovali budoucnost. Ještě než jsme se vzali, mi Vítek oznámil, že nechce děti. Tehdy mi to nevadilo. Byla jsem mladá, nechtěla jsem hned mít děti.
Myslela jsem si, že mě podvádí
Byli jsme manželé teprve rok a z naší ložnice se už stalo mrtvé místo. Vítek se o mě vůbec nezajímal. Ano, staral se o mě, zasypával mě dárky, byl vždy kultivovaný a starostlivý. Ale nebyla mezi námi žádná intimita. Když přišel večer z práce, políbil mě na tvář a šel si lehnout. Vymlouval se, že je unavený.
Nejdřív jsem si myslela, že je to stres. Pak jsem ho začala podezřívat, že mě podvádí. Proč by jinak ignoroval svou mladou a atraktivní ženu? Nakonec jsem si najala detektiva. Připadala jsem si opovrženíhodně, ale potřebovala jsem znát pravdu.
O dva týdny později jsem obdržela zprávu. Žádné milenky. Žádné tajné milostné aféry. Můj manžel chodil po práci rovnou domů a občas se zastavil na oběd ve stejné restauraci. Nechápala jsem to. Kdyby někoho měl, alespoň bych věděla, na čem jsem. Co když je moje chyba, že mě nechce?
Koupila jsem si spodní prádlo, které jsem nikdy předtím nenosila. Inspirovala jsem se radami z internetu a naplánovala dokonalý večer: večeře, svíčky, hudba. Vítek se vrátil pozdě, jako obvykle.
"Jsem unavený, miláčku," řekl a chtěl se stáhnout do ložnice.
"Dnes večer ne..." zašeptala jsem a podívala se mu přímo do očí. "Mám pro tebe překvapení."
Svlékla jsem se do spodního prádla, postavila se před něj a snažila se vypadat sebevědomě. Překvapení v jeho tváři bylo téměř k smíchu.
"Co je to za maškarádu? Holka, na tohle nemám sílu. Mohla jsi mě varovat."
Cítila jsem se ponížená. "Proč mě nechceš!" vykřikla jsem. "Udělal jsi všechno pro to, abys mě dostal. A teď? Jsem tvoje žena..."
Podíval se na mě, jako by nevěděl, co říct.
Manžel mi řekl pravdu
Posadil vedle mě a těžce si povzdechl. „Pavlíno, já... nemám rád sex,“ řekl klidně. "Nikdy jsem ho neměl rád..."
Ohromeně jsem se na něj podívala. "Proč jsi mi to neřekl..." zašeptala jsem.
"Protože jsem si myslel, že svatba nám oběma pomůže. Nemilovala jsi mě, že ne?"
Jeho slova byla jako rána. Věděla jsem, že ho nemiluju, ale to neznamenalo, že nepotřebuju intimnosti.
"Když budeš chtít, můžeš si někoho najít. Nebudu ti to zazlívat,“ dodal.
Od toho rozhovoru uplynulo několik let. Žijeme vedle sebe jako spolubydlící. Vítek je na mě hodný, stará se o mě a dává mi všechno, co potřebuju - kromě sebe. Každý den se ptám sama sebe, jestli mám zůstat, nebo odejít. Odpověď na tuto otázku zatím neznám...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.