
Po několika týdnech psaní svolila Petra k první schůzce v kině. Všechno vypadalo nadějně, její společník byl stejně milý, jako když si psali. Ale pak se vypařil na záchod a situace se zkomplikovala...
Domluvili jsme si schůzku přes aplikaci. Psal hezky, měl smysl pro humor a vypadal normálně. Kino navrhl on. Film jsem neznala, ale vypadalo to na pohodovou komedii. Žádná romantika, žádný horor. To mi vyhovovalo.
Začátek vypadal slibně
Naživo byl stejně milý jako přes chat. Lehce nervózní, ale mile. Koupil mi popcorn i pití, nevytáhla jsem peněženku. Neočekávám to, ale bylo to milé. Sedli jsme si skoro dozadu, říkal, že je tam nejlepší výhled. Byl galantní, ptal se, jestli mám všechno. Začala jsem se uvolňovat.
Film se rozjel a s ním i moje naděje, že by tohle mohlo být fajn. Občas prohodil vtipnou poznámku, párkrát jsme se zasmáli na stejných místech. Po nějakých čtyřiceti minutách mi pošeptal, že si skočí na záchod. Odsunul se, odešel, nechal na sedadle bundu. Čekala jsem.
Pět minut. Deset. Pak patnáct. Film běžel dál, ale já už ho přestávala vnímat. Zkontrolovala jsem telefon. Žádná zpráva. Začala jsem si připadat trapně. V duchu jsem si opakovala, že se třeba něco stalo, že měl nevolnost nebo omdlel nebo… Přemýšlela jsem, jestli se mám zvednout a jít ho zkontrolovat?
Domluvil si prý dvě rande
Pak jsem se rozhlédla po sále. Hledala jsem spíš nějakou známou tvář, možná uvaděče. A pak jsem ho uviděla. V zadní řadě. Bokem, ve tmě byl vidět špatně, ale nebyl tak daleko, abych ho nepoznala, když se plátno rozzářilo. Seděl s jinou holkou. Smáli se. Nakláněli se k sobě. Drželi se za ruce.
Nejdřív jsem si říkala, že jsem se asi spletla. Ale ne. Otočil hlavu. Poznal mě. Strnul. Pak se rychle sklonil k zemi, jako že něco hledá. Ona si toho nevšimla. A já jsem jen šokovaná seděla. Popcorn na klíně, mobil v ruce, oči dokořán. Nedokázala jsem se zvednout.
Po skončení filmu jsem si na něj počkala. Vyšel s ní. Drželi se za ruce. Vypadal úplně v klidu, jako by nic. Neřekl mi nic. Nezeptal se, proč jsem tam pořád. Prošel kolem mě a dělal, že mě nevidí.
Odešla jsem. Nepřemýšlela jsem, co mu napíšu. Ale pak mi napsal první. „Nezlob se na mě, ale prostě jsem si zamluvil dvě rande, abych se nenudil. Ta druhá byla zábavnější než ty. Nenaděláš nic.“ Když se nudil, přesedl si. Tu bundu tam nechal schválně. Aby to vypadalo, že se vrátí. Abych zůstala sedět. Nikdy jsem se necítila tak poníženě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.