Petra (38): Máma mě kdysi opustila a velmi mě to ranilo. Teď chce, abych se o ní starala

Před očima mám pořád ten den, kdy se z ničeho nic sbalila a odešla. Bylo mi třináct, na začátku bouřlivé puberty, kdy jsem máminu podporu potřebovala víc než kdy jindy. A i když jsem tenkrát všemu nerozuměla, věděla jsem, že jde nejspíš za někým jiným.

Mohlo by Vás zajímat:

Michaela (32): Přítelova matka mě od první chvíle nenáviděla. Po týdnu u ní jsem raději pohřbila pětiletý vztah

Své chyby litovala, ale já ji nedokázala odpustit

Opustila mě i tátu. Zatímco táta byl statečný a dělal vše proto, abych tím trpěla co nejméně, já měla pořádný zmatek v hlavě. Jak může máma opustit vlastní dítě? Ptala jsem se snad tisíckrát. Snažila se mi sice vysvětlit, že měli s tátou už delší dobu problémy a že on by nikdy neodešel. A tak to musela vyřešit ona. Bude to prý dobré i pro mě, nebudu poslouchat pořád jejich hádky. A o ní prý nepřijdu, jen prostě bude bydlet někde jinde. Ale já tomu nevěřila. Tuhle ránu a podpásovku jsem dlouho rozdýchávala a několik týdnů jsem s ní nechtěla vůbec mluvit.

Když se o několik měsíců později vrátila s tím, že to všechno byl jeden velký omyl a chyba, které bude vždy litovat, nedokázala jsem jí už věřit. Jako by přede mnou stála cizí žena, které zničila všechny mé životní jistoty a zanechala ve mně hlubokou ránu. Dodnes nechápu, že jí to táta tak rychle odpustil a žil vedle ní dál jako by se skoro nic nestalo. Jejich vztah se sice opravdu zlepšil, ale o našem vztahu se to říct nedalo. Předpokládala, že to překousnu, že to jako dítě nějak přejdu. Jenže ta rána se nikdy nezahojila. Od té doby, co jsem ve dvaceti odešla z domu, jsme byly v kontaktu, ale spíš jako vzdálené příbuzné.

Mohlo by Vás zajímat:

Berenika (36): Matka vždy protežovala sestru a její rodinu. Že to zajde až tak daleko, mě ale ani ve snu nenapadlo

Najednou mě prosí o pomoc

Teď jsem dospělá, mám svůj život a svou rodinu. Táta bohužel před deseti lety zemřel a máma zůstala sama. A opět se po delší odmlce ozvala. Tentokrát s prosbou: „Petro, potřebuji pomoc, jsem na tom špatně zdravotně a finančně. Nemůžu u vás bydlet, aspoň na čas, než se zas vzpamatuju?“

Byla jsem upřímně v šoku. „Mami, chápeš, co po mně chceš?“ odpověděla jsem jí do telefonu. „Celý život jsem se s tím, co si provedla, smiřovala a teď mi řekneš, že se ke mně nastěhuješ?“ Na druhém konci bylo ticho. „Nemůžu jen tak zapomenout. Víš, kolik dní a nocí jsem kvůli tobě probrečela?“

„Já vím, Petro,“ zašeptala. „Udělala jsem chybu, ale teď jsem nemocná a nemám nikoho jiného…“ Hlas jí trochu roztřásl, ale i tak jsem cítila, jak mnou proudí vzdor. Nedokážu žít s člověkem, který mě jednou tak zradil.

Mohlo by Vás zajímat:

Patrik (30): Máma je důvodem, proč zůstanu starým mládencem. Vůbec jí nedochází, co dělá špatně

Musím být tvrdá

Celé noci jsem o tom přemýšlela. Manžel mi řekl: „Je to tvoje rozhodnutí, Petro, ale musíš vědět, že si tímhle zveš její minulost i do našeho domova.“ Podívala jsem se na něj a věděla jsem, že má pravdu. Rozhodnutí přijmout ji zpět pod svou střechu by znamenalo postavit se svým ranám čelem, každý den s ní sdílet vzpomínky a znovu a znovu je otevírat. Je to možná tvrdé, ale nemůžu jinak. Rozhodla jsem se, že jí finančně pomůžu a zařídím ji i nějakou ošetřovatelku, ale nedokážu s ní žít pohromadě. Jsou věci, které se zkrátka neodpouští.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karla (40): Moje máma se v sedmdesáti chová jako divoká třicítka. Nedokážu s ní držet krok