Petra Černocká dceru Báru v osmnácti vystěhovala a byl to nejlepší nápad: Pochopila jsem, že musí z domu

Otcem Barbory Vaculíkové (45), dcery zpěvačky Petry Černocké (75), je Jan Aleš Vaculík. Po rozpadu vztahu rodičů o ni pečoval také Vadim Petrov mladší, syn slavného hudebního skladatele. Aktuálně žije Petra Černocká s muzikantem Jiřím Pracným.

Výchova dcery byla podle ní veskrze bezproblémová, protože pokud se objevily problémy, dámy je dokázaly vyřešit s klidem. "Jsem pragmatický člověk, takže když jsem prostě viděla, že už to nepůjde, tak jsem si říkala, že to dítě musí z domu," vysvětluje Černocká, jak se o dceru postarala v jejích osmnácti letech - sehnala jí byt a pomohla jí postavit se na vlastní nohy. "Byla jsem fakt dobrá. Prostě jsme se rozpojily. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat," konstatuje dnes spokojeně. Veškerou pozornost teď obě dámy upínají na vnučku Olívii Coco (14), která se dlouhé roky věnuje dabingu a zřejmě se vydá po vzoru babičky uměleckou cestou.

Mohlo by Vás zajímat:

Vítejte na návštěvě u Petry Černocké: Provedla nás svým domem a ukázala i vzácnou vzpomínku na Saxanu

Vzdor je moje oblíbená vlastnost, říká Bára Vaculíková

Petro, jak Bára přijala po odchodu svého otce tvého nového partnera, Vadima Petrova?
Petra: Hele, nebylo to ideální. Nemůžu to skutečně dámám doporučit. I kdyby je srdce táhlo, tak dítě by mělo být přednostně bráno v potaz. Ale já jsem od Vadima zase odešla a docela se to zlepšilo, alespoň pro Barunku. Dostala nového tatínka, který byl velmi dobrý v tom, že říkal: „Dámy, tohle je vaše věc. Já vám do toho nebudu mluvit, já jsem cizí tatínek.“ Což ten předešlý nedělal.
Bára: On byl mladý. Byl prostě strašně mladý a nezkušený. On to se svými dětmi potom určitě uměl o dost lépe. Tady byl ještě plný energie a měl pocit, že by měl výchovně zasahovat. A to se prostě nedařilo vyladit.
Petra: Ale nenechalo to na ní žádné stopy. To dítě je tak samostatné a svým způsobem i sebevědomé, když musí.
Bára: No jasně. Vadim by určitě říkal, že mě naučil jíst příborem.

Holčička to vnímá tak, že chodí za maminkou a stěžuje si?
Petra: To nevím, to si nepamatuju.
Bára: To si také nepamatuju. Trucování, stěžování si a neposlouchání. Vybudoval se ve mně nějaký vzdor. A musím říct, že vzdor je jedna z mých nejsilnějších vlastností. A je to moje nejoblíbenější vlastnost. Dokonce jsem o tom v poslední době hodně přemýšlela. Vzdor je něco, co vás nutí měnit věci a nenechat si to líbit, prostě jít dál. Když mi někdy někdo řekl, že něco nejde, tak pro mě to bylo super.

Jsi úplná revolucionářka.
Bára: Když je dobrá autorita, koho si fakt vážím, tak mám respekt. To umím. Ale ve škole to pro mě byl problém – najít někoho, kdo je tak silná osobnost, abych ten respekt měla. V jednu chvíli mi vzdor přišel skvělý – byla jsem na vejšce a chtěla jsem odletět do Austrálie. Můj kamarád mi řekl, že zkoušel fotit původní obyvatele, ale že to nejde. A já: „Jak jako nejde?“ Jinak bych neměla tak silnou motivaci to udělat. Zvlášť, když mi někdo řekne, že to nejde.
Petra: Ale tohle je Vaculíkův rys, tohle já nemám.

Mohlo by Vás zajímat:

Tajemství krásy Petry Černocké: Nikdy si nemyju obličej vodou a nedám dopustit na obyčejné sádlo

Partneři dcery Báry se Petře Černocké nikdy nelíbili

Petro, každý se svou dcerou nemá tak idylické vztahy jako vy. Možná ani vy jste si to nemyslela vždycky, že?
Petra: Jo, jednu dobu byla nevyrovnaná přes chlapce. Vodila různé typy a mně se teda fakt nezdáli.
Bára: Hledala jsem. Různé typy? Měla jsem pět let vztah s jedním Honzou, potom pět let vztah s druhým Honzou.
Petra: Oba se mi nezdáli! Já nebudu nikdy spokojená s tvým partnerem. Potřebuju, abys měla někoho…
Bára: Princ na bílém koni?

Holky, my ale víme, že princové nejsou.
Bára: Nebo nefungují.
Petra: Musím říct, že já oceňuji spíše situaci. Žádného tvého partnera jsem neposuzovala samostatně, ale teď vidím, že jsi držák a holka, která si vybrala správně. Holka, která s tou situací – s manželem – umí pracovat, a která to má dobré. Navíc má zásadu, že když je tam, sakra, to děcko, tak se nebude rozvádět. Ta ukázněnost mě zrovna u Báry překvapuje.
Bára: Ono to se mnou nebude zas tak ukázněné, ale děkuji ti. Měla jsem kliku, našla jsem velmi stabilního partnera, který je oddaný. Člověk by to měl zaklepat. Tohle je podle mě esenciální snad obecně pro všechny ženy, ale pro mě stoprocentně. Funguji, když mám někoho, kdo mě drží a o kom vím, že tam večer bude. Nemáme žádná pravidla – kdo chodí v pondělí večer ven nebo jaká je společná kasička. Jsme dost volný pár na to, že jsme spolu sedmnáct let.
Petra: To už je sedmnáct let?!

Stárne, holka, že?
Petra: Vždyť i té mojí vnučce už je čtrnáct let, už je z ní téměř žena.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra Černocká nám otevřela svůj šatník a ukázala vzácné kousky: Ženský mě stejně pomluví, směje se

Bára Vaculíková šla v osmnácti z domu

Vraťme se do Bářina dospívání. Kdy vám bylo vzájemně nejhůř?
Petra: Já jsem docela pragmatik. Se mnou city moc necloumají, nejsem výbušná. Jsem pragmatický člověk, takže když jsem prostě viděla, že už to nepůjde, tak jsem si říkala, že to dítě musí z domu. Tak jsem sehnala byteček – domovnický, s okny tam, kde chodí nohy, na úrovni chodníku. Bára si tam sama udělala sprchový kout a já jsem tam trhala podlahy, byl tam červotoč. Byla jsem fakt dobrá. Prostě jsme se rozpojily. A bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Kolik ti bylo?
Bára: Bylo mi těsně osmnáct. Ale nikdy se mi nestalo to, na co se Miluška ptá. Já jsem mámy nikdy neměla dost, ani v těch šestnácti. Nikdy jsem netrpěla falešnou představou, že moje máma je úplně mimo, nebo že má blbý názory. Tohle jsem nikdy neměla. Ale myslím, že jsem to šponovala, kam to až jde – využívat komfort až do nějakého maxima, kde budou hranice a kam mě pustí, co mi projde. Expandovala jsem až tam, kde byla máma zatlačená do nějakého příliš velkého rohu, kde řekla: „Hele, končíme, tahle sranda už dál nevede.“
Petra: Bára koukala. „Co to je?“ Kufříček za dveřmi. Ale je zajímavé, že tohle máme asi oboustranné. Ona mi sice lezla na nervy, ale já jsem pořád viděla ty její kvality – byla jsem s ní strašně spokojená. Věděla jsem, že to s ní hází, ale nikdy jsem neměla pocit, že mě naštvala a že mám nervy v kýblu. Jenom jsem věděla, že se to v pubertě ubírá cestou, která není ideální ani pro mě ani pro ni. A takhle jsem zasáhla. A ještě jsem zasáhla tak, že jsem řekla: „Ano, jeď na rok do Austrálie!“ Přijel jiný člověk – vřele doporučuji! Máte-li výbojné, inteligentní, rozevláté dítě, na rok do ciziny s ním! Vrátila se úplně dospělá, byla skvělá.

Ta cesta byla hodně významná, protože tam jsi se vyléčila z poruchy příjmu potravy, že? Překvapilo mě, že máma nevěděla, že si tím procházíš.
Petra: To jsem teda fakt nevěděla, ne.
Bára: Můj životní program, čím jsem byla starší a vědomější, je těžký pozitivismus. Nebrat věci vážně, nezoufat si. Možná je to také dar téhle nemoci. Bylo to přesně v době, kdy jsem se v sobě naopak šťourala, měla jsem pocit, že můžu být depresivní. Zažila jsem tuhle temnotu, ale sama jsem si z toho vyhodnotila, že to vlastně nechci, a že si vybíráme, co v tom životě chceme žít. A že já si vybírám, že nechci tenhle pytel sraček. Udělám maximum pro to, abychom mohla a měla být na co pyšná, protože to za mě nikdo neudělá. Rok v Austrálii jsem si dala jako takový dárek – bylo to krásné, byly to tropy! V podstatě jsem byla rok u moře. Jela jsem do ciziny, kde bylo každý den možné ležet u moře na sluníčku pod palmami.
Petra: Ale mně jsi tvrdila, že tam jedeš studovat a budeš se živit jako servírka.
Bára: To jsem dělala, nebylo to zadarmo. Pracovala jsem třicet někdy i čtyřicet hodin týdně, pracovala jsem dost. Myslím, že to, co na mě zabralo, bylo to, že lidé mě tam viděli novou a viděli mé nové vlastnosti. Neměli se mnou ty špatné zkušenosti. Udělala jsem si tam pozitivní zážitky.

Mohlo by Vás zajímat:

Zpěvačka Petra Černocká nám ukázala svá malířská díla: Pomalovala celý dům včetně židlí, kamenů a altánku

Zpívání jsem Báře nezakazovala, říká Petra Černocká

A také jsi nebyla „dcera Petry Černocké“.
Bára: To také.

Jak moc velká to byla výhoda nebo nevýhoda?
Bára: Lidé to mohou vidět jako nějaké zvýhodňování, ale já jsem se později pohybovala mezi mladými jazzovými muzikanty.
Petra: A těm to bylo úplně jedno.
Bára: No naopak! Oni to brali s lehkým despektem, že jsi popová a oni jsou ten jazz. Na druhou stranu, mohli se tvářit, jak chtěli, ale byli pod tvou aurou ženské krásy a toho, že jsi něco dokázala. Takže sice s lehkým despektem, že ona je z toho popíku, ale…
Petra: Vědomi toho, že přeci jenom něco jsem.

Přišla chvíle, kdy sis pomyslela: „Tak tohle svému dítěti já v životě neřeknu!“?
Bára: Spíš jsem se poučila, že ta máma to dělala víceméně dobře. Máma mě nikdy moc nemotivovala k pravidelným činnostem, což jsem v dospělosti považovala za lehkou výčitku – měla mě držet víc u piana, měla mě naučit být více systematická, protože já jsem se úplně vymkla kontrole. Ukázalo se, že tuhle část života nemám úplně dobře pokrytou. Proto jsem si řekla, že tohle udělám jinak než moje máma, a se svou Coco to zvládnu, abych ji dar systematičnosti naučila.
Petra: Ale to děláš, ne? Nebo to nejde?
Bára: Nejde to.
Petra: Zase nám vyroste jedna malá osobnost! Ale ona to ta holčička má v sobě, jinak by nemohla trávit hodiny v dabingu. Vždyť to je těžká práce.

Takže vyrůstá další umělkyně. Chvíli to vypadalo, že Bára nebude umělkyně.
Petra: Nezakazovala jsem jí zpívání, ale říkala jsem si, že by to chtělo mít zezadu ještě nějaké jištění a musí něco vystudovat. Protože já jsem nedostudovala, a tak jsem se potom tiše pár let lísala na filosofickou fakultu – tam jsi mohla chodit na přednášky, i když jsi dospělá. Prostě jsem měla celý život mindrák, že jsem jenom blbá zpěvačka. Ne blbá, ale nedostudovaná. Proto jsem si chtěla dodělat vejšku.
Bára: Teď máš vyšší odbornou.
Petra: Teď jsem dokonce učitelka, můžu učit!
Bára: A já jsem to nedotáhla o moc výš. Mám teprve bakaláře, ale už tomu říkají vysoká škola.
Petra: No, tak hlavně, že nám to sluší, viď?

Mohlo by Vás zajímat:

Olivie Coco, vnučka Petry Černocké, jde postupně ve šlépějích babičky: Věnuji se dabingu a chci studovat psychologii

Narození Coco nám změnilo život

Báro, jak se změnil tvůj vztah k mámě, když se ti narodila dcera?
Bára: Jo, bomba, byla jsem úplně nadšená! Ten přerod byl z minuty na minutu. Najednou jsem viděla, že máma je úplně stoprocentní. Deset let předtím jsme se moc nevídaly. Byly jsme každá zvlášť, jely jsme si to svoje, a občas jsme si zavolaly. Ale jak se dítě narodilo, najednou byl větší důvod se vídat – a to bylo krásné! Myslím, že jsme si to nesmírně užily. Teď už nás tolik nepojí dítě, což je zajímavé, a jsme zase v jiné fázi.
Petra: Takže se navážíme zase do práce.
Bára: A jezdíme spolu třeba k moři. Prostě musíme si hledat důvody.
Petra: Jedeme třeba na vystoupení. Pořadatel řekne, ať vezmu s sebou dcerku, tak vezmu dcerku. Ona se tam projde, zazpívá ty nejméně jazzové písně…
Bára: Vždyť ty nejsi takový odpůrce jazzu…
Petra: Nejsem, já mám jazz docela ráda. Ale vůbec ho neumím, takže mám mindrák.

Petro, jak jste přijala roli babičky?
Petra: Mám pocit, že jsem do toho plynule vplula. Máme šílenou empatii. I když se nevidíme, tak se sejdeme a víme. Občas chodila na návštěvu a jednou přišla, byla zadumaná, stála u hlavního okna do zahrady, otočila se na mě a povídá: „Maminko, já ti musím něco říct.“ A já jsem řekla: „Jsi v jiném stavu.“ Tenhle moment si pamatuji, protože mě samotnou překvapilo, jak jsem na to přišla, odkud se to bere. A takhle my to máme. Budeme propojené, i když budu stará, vzteklá a protivná baba. Tohle bude podle mě fungovat.

O čem dalším promluvily Petra Černocká a Bára Vaculíková:

• Proč si Bára nově nechává říkat Divá Bára
• Jak jsou Bára s Petrou propojené myšlenkami
• Jak je ovlivnilo, že jsou obě Střelci
• Jak Bára v dětství trpěla astmatem
• Kdy k Černocké přišel na návštěvu Václav Havel

Na unikátní fotografie Petry Černocké s dcerou Bárou Vaculíkovou a také s vnučkou Olivií Coco se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Petra Černocká dceru Báru v osmnácti vystěhovala a byl to nejlepší nápad: Pochopila jsem, že musí z domu

+ 7 fotek + 8 fotek