Příběh adoptované Evy Demélové: Svůj pravý původ zjistila až po odtržení od rodiny, biologickou matku potkala v Terezíně

Novorozené Evy se tehdy ujala rodina Solarových, kteří bydleli v Javorníku, její matka si ponechala pouze staršího Julia. Obě děti by zřejmě nedokázala, jako samoživitelka, uživit. Když byly Evě dva roky, putovala do další rodiny, a to sice k manželům Marii a Jindřichovi Michalcovým z Nořína, kterým se nepoštěstilo mít vlastní potomky. Přestože biologická matka žila v té době ve Vysokém Mýtu, což nebylo příliš daleko, za svou dcerou ani jednou nepřišla. Eva tak žila v domnění, že jejími pravými rodiči jsou právě Michalcovi.

Mohlo by Vás zajímat:

Pamětník Bohumil Venclík: 101letý vlastenec přežil brutální výslech na gestapu i tvrdou ruku komunismu

Eva Demélová zjistila, že se narodila jako Židovka

Po čtyřech šťastných rocích v rodině Michalcových přišel jejím pěstounům v roce 1943 dopis, že místo školy mají Evu poslat do pražského Hagiboru, což bylo jedno z mála míst, kde se mohli Židé scházet. Byla tam také zřízená nouzová škola a útulek pro nezaopatřené děti. Tam se o sobě dozvěděla věc, která by ji předtím vůbec nenapadla - i ona se narodila jako Židovka. „Tatínek“ ji tam odvezl vlakem. Vzpomíná si jen na to, že to byla velká vila. A také na postiženého chlapce, který se mohl pohybovat jen pomocí rukou. A samozřejmě na další děti, kterým se stýskalo po domově stejně jako jí.

Zbyla jí jen fotografie (tu Michalcovi poslali zřejmě v balíčku s dalšími věcmi), kde je jako tříletá holčička. Na zadní straně je pak vzkaz, že se na ni všichni těší a ať napíše, kdy si pro ni mohou přijet. To bohužel nebylo možné.

Mohlo by Vás zajímat:

Vyhlazení Lidic ve vzpomínkách pamětníků: Tatínek mě políbil na čelo. Pak jsem ho už nikdy neviděla

Setkání s biologickou matkou v Terezíně

Po deportaci do Terezína se Eva ocitla v jednom z takzvaných Kinderheimů, tam žily děti odděleně od dospělých. Zde také dostala poprvé šaty s přišitou hvězdou. Jinak se o ně vlastně nikdo nestaral. Chodilo se pouze na výuku a jídlo. Ani když onemocněla záškrtem a skončila na několik měsíců v nemocnici, si nevzpomíná, že by to někoho příliš zajímalo.

O rok později v zimě se již osmiletá Eva procházela po Terezíně s cedulkou na krku, kde bylo uvedeno její jméno a věk. Pravděpodobně ji čekal transport do Osvětimi. Jednoho dne ji však oslovila žena, ze které se vyklubala její biologická matka Růžena Rosenkrancová. „Přišla paní, měla černý kabát a kolem krku velkou černou lišku. Řekla, že je moje maminka a že mám jít s ní. Já jsem ji neznala a nechtěla jsem, ale přesvědčili mě, musela jsem...“ zavzpomínala na osudové setkání pamětnice.

Když Růženu zatklo gestapo, byla v devátém měsíci těhotenství. Syn Julius dokázal utéct. Do konce války se o něho postarali dobří lidé. Ona však musela po výslechu do Terezína, kde také porodila dceru Janu. Naštěstí se tehdy Terezín upravoval kvůli návštěvě Červeného kříže, a tak se mohla s miminkem přesunout do „jeslí“, jež byly, v rámci možností, vhodné pro matku s dítětem. Tam také později skončila i Eva. A to jí asi zachránilo život. Cedulku jí poté vzali. Snad za to mohla změna umístění anebo fakt, že se nacistům zrovna hodila hra na „šťastnou“ rodinku.

Mohlo by Vás zajímat:

Invaze vojsk Varšavské smlouvy: Svědectví pamětníků odhalují vděčnost, prozření i probouzející se nenávist

Návrat k adoptivní rodině

Po válce se paní Eva se svou maminkou vrátila do Vysokého Mýta, kde ji čekalo další překvapení. Zjistila, že má bratra. Dlouho s nimi ale nezůstala. Táhlo ji to tam, kde byl pro ni domov. K Michalcovým do Nořína. Zbytek školy absolvovala zrychleně, pak se vyučila soustružnicí. Když jí bylo patnáct, začala na ni matka Růžena naléhat, aby se k nim vrátila, chtěla aby pomohla živit rodinu. Narodila se jí totiž ještě jedna dcera. Eva to však odmítla. Skončilo to i u soudu, kde řekla, že chce žít u Michalcových. To pro ni byli skuteční rodiče.

Díky tomu si ji adoptovali i po formální stránce. S matkou se poté pět let neviděla. Ledy povolily až po Evině svatbě a narození syna, se sourozenci byla ale v neustálém kontaktu. Od roku 1947 se stala členkou Československého svazu bojovníků za svobodu. Pravidelně se také objevuje na setkáních lidí, kteří přežili Terezín. Od roku 1962 žije i s rodinou v Pardubicích.

Mohlo by Vás zajímat:

80. výročí založení ghetta Terezín: Pachu mrtvého člověka se nikdy nezbavím, říká pamětnice