Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Radek se v manželství ocitl tak trochu proti své vůli. Doufal, že si na to časem zvykne, ale k tomu nedošlo. Když zjistil, že jeho manželka má poměr, vlastně se mu ulevilo.
Nejsem moc pyšný na to, jak vypadá můj život. Mrzí mě, že jsem nenašel sílu postavit se sám za sebe a skončil jsem v manželství, které jsem vlastně nikdy nechtěl. Pořád jsem si říkal, že to nějak dopadne. Jenže to byla chyba...
Začali jsme spolu chodit
Petra byla nádherná holka, měla husté blond vlasy a úžasnou figuru. Seznámili jsme se v baru. Dlouho jsme si povídali o cestování a domluvili jsme se na dalším setkání. Nešlo to rychle a mně to rozhodně nepřišlo snadné. Nikdy jsem nebyl ten typ, co umí balit holky. A přesto jsme se dali dohromady.
Bylo nám spolu fajn. Trávili jsme spoustu času cestováním a každý výlet nás spojoval víc a víc. Z cest jsme si vždycky přivezli nějakou drobnost. Malou, protože jsme plánovali, že jich bude spousta.
Přibližně po dvou letech jsme se rozhodli posunout náš vztah dál a seznámit naše rodiče. Byli jsme z toho oba nervózní, ale k mému překvapení to šlo skvěle. Sedli si a od té doby jsme Vánoce a svátky začali trávit společně.
Máma na mě tlačila kvůli svatbě
Moje máma byla z Petry nadšená. Občas jsem měl pocit, že víc než já. „Jste spolu už tak dlouho a pořád jste se nevzali,“ říkala mi často. Pravda, čas letěl. Jenže nám nijak nevadilo, že nejsme manželé. Alespoň jsem si to myslel.
„Myslíš to s ní vůbec vážně?“ zeptala se mě máma jednou. A když jsem řekl, že jo, jen si odfrkla: „Tak na co čekáš?“
Takhle to chodilo pořád dokola. Začalo mě to štvát. Časem se i Petra ptala na to, kam směřuje náš vztah.
A jo... vím, jak to zní. Ale kvůli klidu jsem ji nakonec požádal o ruku. Říkal jsem si, že je mi to vlastně jedno, ale jestli na tom ostatním záleží, tak dobře. Aspoň bude chvíli klid. Fakt jsem věřil, že se tím nic nezmění, vždyť je to jenom formalita...
Cítil jsem se jako v pasti
Jak jsem říkal, myslel jsem, že teď už bude klid. Že budou spokojené obě, máma i Petra. Ale ne. Tohle byl teprve začátek.
„Teď, když jste se konečně vzali... není čas na děti? Když ne teď, tak kdy?“ vyptávala se máma. Vždy jsem namítl, že děti jsme mohli mít i bez svatby. Nebrali jsme se kvůli nim. „Tak proč teda?“ dorážela máma. Měl jsem chuť říct jí, že kvůli jejímu věčnému nátlaku, ale mlčel jsem.
Pravdou je, že já děti nikdy nechtěl. A Petra o tom taky dlouho nemluvila, takže jsem myslel, že to cítí stejně. Jenže to bylo jinak. O dětech začala mluvit čím dál častěji. Nebo o tom, že už je čas pořídit si vlastní byt, vzít si hypotéku a přestat žít v podnájmu. Pořád něco...
„Petro... možná byla ta svatba chyba. Nedokážu naplnit tvoje ani máminy představy. Chci cestovat, chci vidět svět. Ne se někde usadit,“ řekl jsem jednou manželce, když zas měla řeči o dětech.
„Nech toho,“ odsekla a odešla z pokoje.
Petru jsem miloval, ale nedával jsem jí to, po čem toužila. Naše neshody už byly cítit i v ložnici. Přestali jsme se dotýkat jeden druhého. Každá společná chvíle končila hádkou. A pak přišel den, který by pro většinu lidí byl nejhorší v životě. Ale pro mě? Byla to svým způsobem úleva...
Manželku jsem přistihl s jiným
Jednoho dne jsem se z práce vrátil dřív. Bylo mi špatně, tak jsem si vzal volno. Sotva jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že je něco špatně. Na věšáku byla cizí bunda a pod ní boty. Petra vyšla z ložnice, v obličeji měla nervózní výraz. „Ty už jsi doma?“
„Jo... nebylo mi dobře. Koukám, že máš návštěvu...“
Pokusila se usmát. Pak ložnice vylezl cizí chlap. „Já už půjdu,“ zamumlal, ani se na mě nepodíval.
Nezastavil jsem ho. Vůbec jsem necítil vztek. Jen zvláštní klid. Vlastně jsem to čekal už dávno. Udělal jsem si čaj a sedl si v kuchyni. Z předsíně ke mně doléhal jejich tlumený šepot.
„Radku... to...“ začala Petra, když vyprovodila svého návštěvníka a přišla za mnou.
„Nech toho. Nemusíš nic vysvětlovat. Došlo mi to. Spíš s ním, že jo?“ přerušil jsem ji. „Myslím, že je jasný, že spolu nemůžeme být. Říkal jsem ti to už dávno. Nemá cenu v tom pokračovat...“ dodal jsem a šel si sbalit věci.
Ulevilo se mi
Od té chvíle uplynul týden. Zatím jsem se usadil u rodičů. Máma nebyla nadšená z toho, že jsem odešel od Petry, ale když jsem jí řekl, že mě podvedla, přestala ji hájit. V máminých očích je nevěra neodpustitelná.
Možná si teď říkáte, že jsem slaboch. Že jsem o manželku nebo manželství vůbec nebojoval. Jenže pravda je, že jsem ho nikdy ani nechtěl. Neměl jsem do toho jít. Doufal jsem, že si na takový život zvyknu. Nepovedlo se mi to. Rodinný život prostě není pro mě.
Teď mám jasný plán. Dva výlety do hor a pak někam daleko. Už dlouho mě láká Vietnam. Je vtipné, že jsem si kdysi představoval, jak budeme s Petrou jezdit po světě. Právě to nás přece svedlo dohromady. Teď už vím, že tahle kapitola je uzavřená. A víte co? Je to v pořádku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Létající Čestmír po 42 letech: Lukáš Bech nám prozradil, co ho dnes živí
Létající Čestmír po 42 letech: Lukáš Bech nám prozradil, co ho dnes živí
Související články
