Renata (62): Uspořádala jsem retro party, ale moje touha po nostalgii byla mnohým proti srsti

Celé to začalo jako neškodný nápad, jen další sobotní akce pro děti. Všichni pořádají nějaké party – princeznovské, pirátské, superhrdinské – tak proč ne retro? Bydlíme na malém městě, kde každý zná každého, a tak jsem chtěla něco, co by spojilo děti i rodiče. Má fantazie se rozběhla a skončila u pionýrských krojů. Vždyť kdo z nás je nenosil? Byl to symbol dětství, her v přírodě, táboráků a zpívání s kytarou. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být něco víc než nostalgická vzpomínka.

Mohlo by Vás zajímat:

Šimon (24): Byl jsem zapomenutým synem a na většině oslavách chyběl. Pak jsem jednu uspořádal sám a dozvěděl se pravdu

Akce proběhla úspěšně

Oběhla jsem pár sousedů, vyvěsila plakát na místní nástěnku a objednala pár retro doplňků online. Dokonce jsem našla starou pionýrskou šátkovou kravatu, kterou jsem kdysi nosila. Děti byly nadšené – uniformy, hry, vlajka, jako na letním táboře. Den před akcí jsem do noci připravovala stanoviště a dělala sendviče.

Všechno proběhlo hladce. Smích dětí, povídání rodičů, dokonce se někteří přidali a přinesli další retro propriety. Fotilo se o sto šest. Jeden tatínek si přinesl dron a udělal pár záběrů shora. Večer jsem šla spát spokojená, protože jsem měla pocit, že jsme si všichni užili něco trochu jiného než obvyklé rodinné dýchánky.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (27): Chtěl jsem jít svému nejlepšímu kamarádovi za svědka. Jeho nastávající mi ale pořádně zamotala hlavu

Reakce online byly neúprosné

Ale ráno jsem se probudila k šoku. Na telefonu mi svítilo dvacet zmeškaných hovorů. V Messengeru nekonečno zpráv. Někdo nahrál fotky z akce na sociální sítě s komentářem, který jsem nedokázala pochopit: „Kdo v roce 2024 obléká děti do pionýrských krojů? Retro? Nebo propaganda?“ Další komentáře byly ještě ostřejší. „Oslava totality“, „vymývání mozků dětem“, „nechutné zlehčování minulosti“. Když jsem se podívala na seznam těch, kdo se k příspěvku připojili, viděla jsem známé tváře. Sousedi, přátelé, dokonce i kolegyně z práce.

Netrvalo dlouho a věc se rozšířila i mimo město. Ozvali se mi ze školy, kde studuje můj vnuk. Prý si někdo stěžoval. Na co? Že si hraje na skauty? Vyšetřování školní inspekce znělo jako absurdní vtip. Jeden z rodičů mi mezi čtyřma očima řekl, že by raději, kdyby jeho dítě na moje akce už nechodilo. V obchodech mě začali ignorovat.

Stála jsem před otázkou, která mě straší každou noc. Co jsem udělala špatně? Takhle ostrý spor jsem nechtěla vyvolat. Vzpomínky na mládí nemají být hrozbou. Místo toho jsem zjistila, jak hluboké šrámy v lidech pořád jsou. Jak snadno se jeden šátek může stát symbolem, co rozděluje. Pionýrská kravata je teď schovaná na dně šuplíku a já se divím, proč jsem si myslela, že nostalgie může být nevinná.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (31): Z kamarádky se kvůli enormnímu pracovnímu tlaku stala rivalka. Takovou zradu jsem od ní nečekala