Facebook
Instagram
Pan Richard si myslí, že jeho syn by měl dospět. Je mu třicet a každou chvíli se má stát tátou. Jenže on pořád žije jako mladý kluk.
„Byl jsem požehnán synem, náš rod bude pokračovat,“ prohlásil jsem před téměř třiceti lety, když jsem si poprvé pochoval našeho malého Tomáše.
Syn dostal všechno
Protože jsme měli jen jediného syna, dával jsem mu všechno. Kdybychom měli víc dětí, musela by se láska i pozornost rozdělit mezi ně. Takhle se veškerá naše rodičovská péče soustředila jen na něj. Když zatoužil po drahých hračkách – třeba Transformerech za nekřesťanské peníze – hned jsem vyrazil do obchodu. A když chtěl značkové oblečení nebo boty, přece jsem mu to nemohl odepřít.
Mám za to, že v dětství a mládí mu nic nechybělo. Pak přišla univerzita. Ačkoli to nebylo lehké, dostal se na svůj vysněný obor. Studoval management, což dobře zapadalo do jeho budoucí role v naší rodinné stavební firmě.
Přestěhoval se do většího města a dva roky předstíral studium, aby nakonec prohlásil, že ho to nezajímá. Rozhodl se přejít na nějaký IT obor. Moc jsem nechápal, co přesně to obnáší, ale řekl jsem si, že jakékoli studium má svou hodnotu.
Rozmazlil jsem ho
„Richarde, hýčkáš ho jako malou holčičku, jsi na něj moc měkký,“ hudroval můj táta, když jsem mu vyprávěl o Tomovi. „V jeho věku jsi ty už živil celou rodinu.“
„Tehdy byla úplně jiná doba. Dnes je vzdělání klíčové. Navíc mi nechybějí peníze, tak nemusím kluka nutit do práce, jako jste to dělali vy se mnou.“
Nemyslím, že pochopil, oč mi jde. A teď, když už je v důchodu, má v hlavě ještě větší zmatek. Já jsem se odmala rád učil, ale rodiče si nemohli dovolit „příživníka“. Nemám jim to za zlé – taky žili nadoraz. Je mi jen líto let, která bych tak rád strávil studiem nebo něčím jiným než prací.
Kdysi jsem toužil stát se hudebníkem... Ale když se na to dívám zpětně, možná je dobře, že život dopadl jinak. Třeba bych dnes patřil k umělcům, kteří sotva vyjdou s penězi.
Chtěl jsem, aby můj syn měl možnost studovat, co ho baví, a nemusel nikam spěchat. Vždyť naše rodinná firma ho jednou stejně čeká. Předpokládal jsem, že se časem stane mým nástupcem. Bohužel se ukázalo, že realita je jiná...
Mohl být svým pánem
Po promoci Tomáš zakotvil v jedné velké korporaci. Z doslechu vím, že se mu v tom IT oboru docela daří. Něco na tom bude, protože získal hypotéku na velký byt, a banky přece nepůjčují komukoli. Ale je tohle vážně styl, jaký chce? Dřít na cizí lidi?
Mohl převzít rodinnou firmu a být až do konce života sám sobě šéfem – rozhodovat, vést, těšit se z nezávislosti. Místo toho maká pro někoho jiného... Jistě, má pěkný plat, ale kdo ví, jak dlouho...
Kromě toho nevytváří nic hmatatelného – nic nestaví, nic neopravuje. Jen celý den čučí do monitoru a ťuká do kláves. To mi nepřipadá jako práce pro opravdového chlapa.
„Ty si myslíš, že kdo netráví den s kladivem v ruce, je obyčejný lempl,“ odpověděl mi, a musím uznat, že kousek pravdy na tom bude. Jsem ale rád, že kdyby mu to s prací nevyšlo, má v záloze místo v naší firmě.
Syn mě už nepotřebuje
Když si zařizoval byt, nepotřeboval mou pomoc, prý už bylo všechno téměř hotové. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá. Musím říct, že měl pravdu! Jasně, kdybych chtěl, asi bych objevil nějaké nedostatky, ale proč mu kazit radost z toho, že má nové bydlení?
Zastavil jsem se tedy, dal si kafe a pochválil ho. Pak mě přepadla směs pýchy a smutku – pýchy, že se mu vede tak dobře, smutku, že už mě nepotřebuje.
Byt vypadal poměrně hezky, zařízený prostě jako u mladého chlapa – plakáty na zdech, několik herních konzolí a vybavení na cvičení. K tomu všude ležely sci-fi věci, různé svítící meče, plastové figurky a mluvící robot, co poblikává diodami.
Je to běžné pro muže na prahu třicítky? Upřímně, míň by mě překvapily plakáty spoře oděných slečen než tyhle plastové figurky!
Jak to dokázal?
Nevím, jaká normální dívka by chtěla žít s někým, kdo pobíhá se světelným mečem jako puberťák. Ale mýlil jsem se. O půl roku později mi Tomáš oznámil, že bude otcem.
„Odkud si do prčic sehnal matku dítěte? To ty figurky Star Wars obživly?“ vyptával jsem se své manželky zaskočeně. „S tím, co vím, potřebuje k dítěti partnerku, a on snad byl pořád sám.“
„Chtěl jsi být děda, tak teď budeš,“ řekla klidně. „Spíš bys měl mít radost.“
Pořád mi v hlavě zněl ten jeho laxní způsob, jak mluvil o otcovství... Jako by šlo o další hračku do sbírky. Ani slovem se nezmínil o ženě, která porodí naše vnouče. Ani náznak, jestli je připraven starat se o dítě.
I když jsem o tom kdysi snil, představa, že se stanu dědečkem, mě teď spíš děsila. Když jsem zjistil, že se to opravdu stane, začal jsem panikařit. Jako bych to byl já, kdo ponese tíhu výchovy, ne můj syn.
Rozhodl jsem se, že si s ním vážně promluvím. Vysvětlím mu, že teď je povinen postarat se o dítě i jeho matku, a všechny ty pubertální koníčky uklidit do krabice. Přišel čas, aby dozrál a přestal se chovat jako kluk. Někdo mu to říct musel. A bylo by také na místě, abychom se my, jeho rodiče, konečně setkali s tou jeho přítelkyní, ne?
„Přestaň stresovat. S Marií nebudou ani zásnuby, ani svatba,“ oznámil Tomáš. „Někdy se stavíme, abyste ji poznali, ale teď odjela cvičit jógu do hor. Nehroť to, nic se jí tam nestane. Klid. Já si žiju po svém.“
Moje vlastní dítě mi radí klid. A já se s tím mám jen tak smířit?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
