Facebook
Instagram
Pan Rudolf musel i s manželkou opustit svůj dům kvůli povodni. Když voda opadla a mohli se vrátit zpátky, zjistili, že je čeká spousta práce a sami to nezvládnou. Rovněž zjistili, kteří přátelé jsou opravdoví a mohou se na ně spolehnout.
Věděli jsme, že se blíží voda. Ale do poslední chvíle jsem doufal, že jí nebude tolik. Pak pro nás přišli hasiči na člunech, popadli jsme jen nejnutnější věci a museli jít pryč...
Povodeň zasáhla náš dům
Když jsme seděli v člunu, manželka se nedokázala dívat na náš dům. Já se občas ohlédl, ale bolelo mě to. S bráchou jsme ho kdysi dávno postavili sami. Nepředpokládal jsem, že barák jednou budu muset opustit. A co hůř, vůbec jsem nevěděl, kdy se budeme moct vrátit a v jakém stavu to všechno najdeme. Naštěstí švagrová bydlí ve vesnici vzdálené asi deset kilometrů od nás, kam voda nedosáhla, a nabídla nám nocleh.
Když voda po pár dnech opadla, nastala ta nejhorší část. Stěny byly ještě podmáčené, ale vypadalo to, že vydrží. Nicméně všechny potraviny, spotřebiče a nábytek z přízemí jsme museli vytahat ven. Skládali jsme to s manželkou na jednu hromadu.
Když jsme makali, neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Až večer, když už jsem sotva stál na nohou, to na mě dolehlo. Tehdy jsem zjistil, že manželka jen tak sedí na dvoře a smutně kouká před sebe.
Uvědomil jsem si, že jsme nepřišli jenom o spotřebiče a jídlo, ale také o různé vzpomínky, památky a alba s fotografiemi. Bylo mi do breku, ale byl jsem tak vyčerpaný, že jsem ani neměl sílu brečet.
Pak manželka zavolala své sestře, jestli pro nás může přijet. Netroufali jsme si sednout za volant a odřídit těch pár kilometrů...
Potřebovali jsme peníze
Následující dny jsme trávili úklidem, vyřizováním papírů a bojem s pojišťovnou, která se snažila oddálit vyplacení odškodnění. Zároveň jsme počítali škody, sháněli odborníky, kteří by zkontrolovali statiku, plyn, vodu a elektřinu, a zoufale hledali finanční pomoc, kde to jen šlo.
Manželčina matka nám dala všechny své úspory, abychom mohli začít s opravami. Můj bratr si vzal pár dní volna, aby nám pomohl. Bydlet jsme mohli u švagrové, jenže peníze nám půjčit nemohla. No a moji rodiče už dávno zemřeli...
Někdo ze sousedů nám daroval starou lednici, další nabídl nábytek do obýváku s podmínkou, že si ho sami odvezeme. Dostali jsme také záclony a koberec.
Když jsme se do našeho domu mohli vrátit nastálo, měli jsme lednici a sporák, který jsme koupili na splátky. Žádná televize ani drahý kávovar, jen levná rychlovarní konvice, co měl někdo na chalupě. Nemohli jsme si dovolit další půjčky, protože bychom je neměli z čeho splácet.
Chybělo nám všechno
Náš mladší syn chtěl přijet a pomoci, ale řekl jsem mu, aby se soustředil na studium. Byl v posledním ročníku na medicíně a zrovna se připravoval na zkoušky, takže jsem nechtěl, aby se stresoval ještě tímto. Stejně nám volal několikrát denně a ptal se, jestli jsme v pořádku.
Druhý syn se dva dny po povodních stal tátou. Naštěstí žije na opačné straně republiky, takže jeho rodina byla té pohromy ušetřena. Přijel jen na víkend a přivezl kufr plný kosmetiky a oblečení. Musím přiznat, že mě dříve ani nenapadlo, že mojí manželce mohou chybět tak základní věci jako krém nebo barva na vlasy.
Byl jsem snaše moc vděčný, protože jsme nebyli v situaci, kdy bychom mohli utrácet peníze za kosmetiku. A vím, že moje manželka by neutratila ani korunu za nic, co by nesouviselo s opravou domu.
Ocenili jsme každý projev podpory, od velkorysého dárku, jako byl voucher do obchodu s nábytkem, na který se složili moji kolegové, až po drobné gesta, třeba květiny od prodavačky z místního obchodu, která věděla, že naše zahrada zmizela pod nánosy bahna.
Díky laskavosti sousedů, kteří nás zvali na večeře a pomáhali s úklidem trosek, jsme cítili obrovskou vděčnost. Slíbili jsme, že jakmile to bude možné, uspořádáme jako poděkování grilovačku.
Po povodních se od nás mnozí odvrátili
Ne všichni ale byli tak laskaví, někteří s námi přerušili veškeré styky. Zpočátku jsem si myslel, že je to náhoda, když jeden kamarád, se kterým jsem občas chodil na houby, přestal odpovídat na moje zprávy. Nežádal jsem o pomoc, jen o kontakt na plynaře, ale zřejmě to špatně pochopil.
Po povodních jsme ztratili kontakt s mnoha lidmi, především s bývalými kolegy. Někteří projevili soucit, ale pak se odmlčeli. Jiní si mě zablokovali, když jsem je požádal o cokoliv, co mohli postrádat.
„Říká se, že opravdové přátele poznáš v nouzi,“ řekl jsem manželce. Tehdy mi jeden známý, kterému jsem dlouhá léta zadarmo pomáhal s daněmi, neochotně vysvětlil, že mi nemůže dát slevu kontejner na odpad, protože „obchod je obchod“...
Zvládli jsme to díky rodině a přátelům
Po dlouhém čekání nám pojišťovna konečně poslala peníze a my jsme mohli dokončit rekonstrukci a dokoupit vybavení do domu. Z nejhoršího jsme už byli venku. Začali jsme také splácet všechny půjčky od přátel a náš dům opět začal působit jako domov.
Pak nadešel čas, abychom poděkovali všem, kteří nám nějakým způsobem pomohli. Manželka připravila pohoštění, já s bráchou jsme grilovali na zahradě. Dorazili všichni naši přátelé a rodina a každý dostal „Čestný diplom dobrého člověka“. Docela je to dojalo.
Nyní vím, kdo jsou naši opravdoví přátelé, lidé, na které se můžu spolehnout. A také bohužel vím, že to není samozřejmost. Ti, kteří stáli při nás, když bylo nejhůř, si zaslouží úctu, respekt a poděkování...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
